Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Říjen 2007

Košumberské rohlíčky

31. října 2007 v 22:21 Něco dobrého na zub
Košumberské rohlíčky
200 ml vlažného mléka, 1/2 lžičky cukru krystal, 4,2 dkg droždí, 1/2 kg hladké mouky, rovná kávová lžička soli, 150 ml oleje.
Ulijeme 100 ml mléka do kterého vysypeme cukr, zamícháme a rozdrobíme droždí. Necháme na teple vzejít.
Potom do mísy nasypeme mouku, sůl, nalijeme olej, zbylé mléko a kvásek. Propracujeme a těsto necháme v teple kynout.
Vykynuté těsto rozdělíme na 4 bochánky. Z každého bochánku vyválíme placku asi tak v průměru 30 cm a tu pak rozřežeme na osm dílů /trojúhelníků/. Na širší kraj dáme náplň a zabalíme jako rohlíček. Před pečením pomažeme vajíčkem a posypeme kmínem nebo seznam. semínkem. Pečeme na 180 až 200 stupňů do zlatova.
Náplň - nakrájená šunka s nastrouhanou Nivou nebo nakrájená šunka se zelím. Zelí sterilované, jinak je to kyselé. Potřebujeme asi 700 ml náplně.
MÁTE-LI CHUŤ NA SLADKÉ ROHLÍČKY do těsta přidejte 2 lžičky cukru krystal.

Když manžel není doma

31. října 2007 v 15:53 | ja |  Moje psaní
Tak a vysavač netáhne a netáhne. Asi se ucpala hadice. Marně se s ní pokouším třást, nic, Tak to je pěkný, jak to teď dovysávám. Znáte to, když chlap není doma, vždycky se něco pokazí. Jako onehdá. Ještě bylo krásně a já se rozhodla posekat zahradu. Vytáhnu sekačku, zapojím dráty a šňůry, začnu sekat ssssssssss, ze šňůry se zajiskří a sekačka stojí. A tak je to pořád. Bojler se pokazí samozřejmě, když je u nás tichá domácnost a já se zapřísahám, že chlapa k ničemu nepotřebuju. Pořádá-li jejich pánská společnost nějakou akci, můžete si být jisty, na více jak sto procent, že zárověň se zabouchnutím dvěří vám vypoví poslušnost zámek u dveří.
Jako jednou, je to už hodně let nazpět. Manžel se svými kamarády se vypravil na houby. Moc ráda jsem tomu nebyla, neboť "znám svého muže" ale nakonec jsem to odsouhlasila, nic jiného mě nezbylo. Děti jsme ještě neměli, naštěstí, neboť si celou situaci za jejich přítomnosti nedokážu představit. Manžel odešel, já doprala prádlo, vzala koš s prádlem a šupajdila na půdu. Věším, věším a tu najednou větřík či kýho výra, dveře se zabouchly a jako naschvál, nešlyotevřít. Klíček zaskočil a mě uvěznil na půdě. Naštěstí v té době ještě žila maminka, která se vracela z nákupu a po nějaké chvíli mě vysvobodila. Uf, to bylo tak tak, možná, že bych tam seděla ještě dnes.
A tak to máte se vším, můžeme být emancipované jak jen to jde, příští okamžik nám to vrátí i s úroky , Proto buďme rády, že ta naše zlatíčka máme. Bez nich bychom ani nevěděly , kolik věcí vlastně se dá pokazit a jak je mužský doma potřeba. Hýčkejme si je (potvůrky) a važme si jejich šikovných ruček. Jo, a teď musím nějak spravit tu ucpanou hadici, držte mi palce, manžel ještě nedorazil domů....

Přežít ten měsíc

31. října 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Nezadržitelnost blížících se vánoc ve mě zvolna vyvolává stres. Ne, že bych byla člověkem, který tak silně svátky i to je před nimi , prožívala, ale přeci jenom. Dárky, ach jo, každý rok si spílám a laju, že jsem nedodržela svoje loňské rozhodutí o nákupu dárků průběžně. Letos je to stejné. Ve své tajné skrýši nemám nic, vůbec niv. To je teda věc. Večer než usnu, marně přemýšlím, co a komu. Je to horší než lustit sudoku.
Když jedni dostanou za ---, Kč, druzí musí dostat stejně, to je jasné, ale co. Jedni by něco do kuchyně, druzí naopak, křičí, jen ne praktickou věc. Mladším se líbí něco jiného než starším, děvčatům něco jiného než chlapcům. A já to mám řešit, ještě navíc jedni bydlí ve městě, druzí skoro na vesnici.
Nemám ráda peníze do obálky, to zásadně neprovozuji, Letáků je denně plná schránka, ale nic mi to neříká. Procházím obchody a hledám. Věcí je plno, ale nic co by mě zaujalo. To teda zase bude měsíc, už aby bylo po vánocích. To si pak s klidem užívám pohádky, cukroví, a ani mi nevadí, občasná služba mezi dny volna. Doufám, že jsme na tom všichni stejně a už se společně těšíme na čas, který následuje po rozbalení dárků. Všechno to z nás opadne a pak teprve přichází ta pravá pohodička!!

Sekerka a špalek

30. října 2007 v 8:17 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Byla jsem obdarována scanerem, ani jsem se nestačila zeptat, co jsem dlužna? Celé dopoledne jednoho děštivého, dne jsem se snažila pochopit a naučit se, jak se s ním pracuje. No, není to nic až tak složitého, když to zvládnu já - stará harfa- jak se titulovala moje tetinka, která pocházela z Rakouska. Její přízvuk a slovní zásoba nám dětem připadala hodně legrační. Měla dvě sestry a maminku, která s nimi žila ve Vídni. Bratr ve 2. světové válce musel narukovat k němcům a spolu s nimi válčil, padl někde na východní frontě. Štefinka, jak se jí říkalo, se vlastně jmenovala Štěpánka. Jezdívala někdy ke své tetince na návštěvu a jednou se zakoukala do pohledného černookého mládence, který bydlel s rodiči naproti. Láska jako trám a svatba na sebe nedala dlouho čekat. Maminčin bratr se konečně dočkal . Měli jedinou dceru, která si nejvíce rozuměla se svou sestřenicí Aničkou, maminčinou sestrou. Věkově si byly blízko a tak si spolu často hrávaly. Jako dítě jsem nikdy nemohla jejich vzájemný vztah pochopit. Říkala jsem jim teto oběma, ačkoliv jedna byla moje setřenka. Štefinka byla dobrá kuchařka, občas jsme k ní zašli na návštěvu. Strýc měl také stánek a prodával v něm cukroví. Bývalo zvykem, že nové zboží se naváželo vždycky v pátek odpoledne. Velké nákladní , které my děti už z dálky poznaly začalo pomalu couvat mezi stánky. Po rozepnutí plachty se šofér vyšplhal na korbu a nám dětem začala práce. Většina bonbonů se prodávala volně a dodávala se ve tříkilových plechovkách.
Ty jsme po jedné nosili a na schodcích před krámky třídili dle druhů. Těch panečku bylo, atlasky, ledovky, kyselý drops, sekaný drops, mentolky, sladomléčné , bary mandle, lesněnky, jahůdky, fialky a já nevím jak se všechny ty dobré bonbony jmenovaly. Teta Štefinka a nás sledovala, aby jsme nedělali hlouposti, zato strýc Olin, ten měl pro nás pochopení. Nejvíce jsme se těšili, na páteční večer, až bude za krámem sekat na špalku turecký med. Ta vůně, těch ořechů, štěpky, které odlétávaly od sekerky a napadaly na papír, to byla naše odměna. Každý jsme si v kousku papíru odnášeli spousty dobrot a pak je někde společně spořádali.


Tresor

29. října 2007 v 11:46 | ja |  Moje psaní











Tak jsem si po ránu uvařila hrníček kávy, vzala do rukou noviny, že budu číst a vypadla na mě hromada letáků a reklam. Není to nic zvláštního, stává se to denně. ale dnešní várka byla něčím jiná. To, že byla namočená ve vodě, jak napršelo do schránky, nemyslím. Že tam mezi mnoha papíry byl i dosti objemný telefonní seznam, také není až tak objevné, ale mezi mnoha jinými prospekty zářila vánoční nabídka jednoho nejmenovaného hyper, super, marketu. Mezi vánočními dary a dárky všeho druhu, se na mě zubil tresor na heslo. Krásný, smaltovaný, ne moc drahý, tresorek k zabudování do skříně.
Tak nevím, mám ho koupit , nemám ho koupit. Je otázka, co do něj budu moci po vánocích ještě zavřít. Peníze to nebudou určitě, s těmi člověk jen tak tak vyjde, šperků mám, co by se za nehet vlezlo, na ty nepotřebuju tresor, neboť je skoro všechny nosím celoročně na sobě, sbírku Mauritiu nevlastním, ta moje sbírka pohlednic, by se tam asi sotva vlezla, čítá skoro 15000 ks,
dokumenty tak ty tam také nevejdou, protože jak mi dnešní pošta připoměla mám tři pojistné smlouvy na motorová vozidla, další jsou na ....., je jich hodně a pochybuji, že by je někdo chtěl platit za mě.
Tak, co by jsme do toho tresorku zavřeli? Napadají mě samé zajímavé věci, např. čokolády, které mám nakoupené pro strýčka Příhodu, velké balení instantní kávy, o tu bych se nechtěla nechat připravit, neboť ji miluji. Poslední litrovku pravé domácí slivovice? Tu mám také ráda, ale na tu stačí přítmí naší komory.
Tak nic káva je vypitá, letáky jsem probrala, bože, jak brzy budou vánoce, ještě dočtu poslední stránku novin a konec. Konec siestě a trošku zmatenému blábolení. Vstávej ze židle, čeká, tě práce!

Hodinka navíc

28. října 2007 v 16:27 | ja |  Moje psaní

Tak jsme zase jednou o hodinku omládli. Posouval se čas. Je to podivné, ale nic jsem na sobě nepozorovala. Jen větší únavu a delší službu. Přemýšlela jsem o tom, co bych si tak ráda vrátila nazpět. Mít tu možnost vrátit čas jen o jediný den, který by to byl? Tak nevím, vrátit se opět do první třídy na začátek školní docházky? Nebo do dne, kdy jsem celá šťastná oznamovala rodičům, že mě přijali na střední školu? Možná by to byl den maturity a vlna štěstí ze splněného snu? A proč si nevrátit okamžik, kdy jsme si před rodinou a svědky řekli své - ano! Porod prvního syna, to byl zážitek nad zážitky, zrození nového života. A co takhle promoce prvorozeného na VŠ ? Opravdu by si člověk těžko vybíral, kterou chvíli svého života by chtěl vrátit. Byla by to chvíle nesmírného štěstí, či snad chvíle, kdy jsme provedli špatné rozhodnutí, které podstatně ovlivnilo náš další život. Těch dobrých i špatných okamžiků bylo hodně, on vlastně celý lidský život je složen s dobrých a zlých chvilek. Jenže který si vrátit nazpět, to by byl oříšek. Je dobře, že to nejde.

Trocha nostalgie

28. října 2007 v 10:58 | ja |  Co se mi líbí
Kloboukový klub Brno, ne to není výmysl. Opravdu existuje a chodí do něj stále více slečny a dámy, které milují tuhle hlavovou pokrývku. Ve specializovaných prodejnách mají na základě průkazky slevu, pořádají pravidelné akce na nichž každá příchozí musí mít na hlavě klobouk

Nevím jak vy dámy, ale já bych se velmi ráda vrátila do doby první republiky, kdy dámy bez kloboučku a rukavic, se střevíčkami stejné barvy, neudělaly ani krok. Stačí v knihovně pohledat staré časopisy, nebo na internetu najít ukázky z filmů a zatají se vám dech, nad elegancí a chováním lidí té doby. A ty krásné kloboučky! Nějaké jsem vám tady přichystala k nahlédnutí.
/www.kloboukovyklub.cz/

Jak je nutné míti vzdělání

27. října 2007 v 11:36 | ja |  Moje psaní
Musím se přiznat, že už dlouho jsem se tak nezasmála, jako při čtení dnešního denního tisku.
Ne všechny články jsou k smíchu, je tam hodně toho smutnějšího. Ale tento, o němž se chci zmínit mě opravdu pobavil.
Blíží se vánoce, dárečky, cukroví, nákup stromků a váničních kaprů. A teď si představte jejich prodej. Náměstí, stánky a kádě, všude plno lidí, shon. Přijdete ke stánku , vyberete si krásného šupináče a necháte si ho zabít! Kdepak, dle nové vyhlášky musí mít ten, kdo kapra zabíjí , patřičné vzdělání, tzn. výuční list nebo maturitní vysvědčení. Tak a teď se asi usmíváte, že je to kachna. Není, budou chodit kontroly se státní veterinární správy , možná i po jednotlivých domácnostech, a kdo nemá patřičné papíry a zabije kapra, bude platit vysoké pokuty. Je to
k smíchu, ale pravdivé. Ochránci zvířat totiž mají o kapry strach, že budou neodborným zabitím stresováni . Nedovedu si tedy představit, letošní předvánoční prodej kaprů, těch kdo takové vzdělání, jako např. řezník, veterinář apod. mají a byli by ochotni kapry prodávat není mnoho. Takže až si koupíte kapra a ponesete jej domů, dobře si rozmyslete kdo vám jej zabije. Víte, oni kapři totiž hrozně křičí a mohli by někomu říct, že nemáte vzdělání k jeho zabití.

Opět pár miláčků

26. října 2007 v 8:24 | zahraniční weby |  Fotografie

Boudo budko, kdo v tobě přebývá

25. října 2007 v 15:37 | ja |  Moje psaní
Trapný okamžik , který jsem dneska zažila, bych nikomu nepřála. Znáte to! Najednou se Vám chce, nebo ještě lépe musíte. Chápete, že. Stojíte na peronu nádraží a rozhlížíte se, kam a kterým směrem. Uvidíte spásný anagram a vydáte se směrem k němu. Chytíte se za kliku...a ouha, zamčeno. Na dveřích se na vás šklebí cedulka hlásající všem, že klíče od kabinky najdete u výpravčího. Klíče od kabinky ženské, mužská je volně přístupná. To je divné, že. Ale už výpravčí oznamuje příjezd vašeho vlaku, těšíte se , že si ve vlaku ulevíte, nasednete a čekáte až se vlak rozjede. Sedíte, čekáte a vlak stojí. Stisklé zuby, ztuhlé svaly, na čele pot. Jeď, tak krucinál už jeď!
Konečně, pomaloučku se vláček dává do pohybu a vy mrštně vyskakujete a zamíříte ke kabince. Sleduje vás několik očí, někdo pospává, jiný dělá, že si čte a vy víte, že vás poťouchle sledují. Jediným pohybem, kdy se pokusíte kabinku otevřít, zjistíte, že vás opět někdo předešel. Za zavřenými dveřmi je slyšet několik hlasů a je vám jasné, že tam se tak brzy nedostanete. Sevření hýžďových svalů zesílilo a pot není jen na čele, ale také na jiných částech těla. Už docela pomaleji kráčíte nazpět k sedadlu, usedáte a s hrůzou sledujete ubíhající krajinu, počítáte stanice , které ještě zbývají, než budete tam, kam už asi 3/4 hodiny míříte. Když se konečně dočkáte, vypadnete z vlaku s vlasy téměř bílými a svaly ztuhlými, zamíříte ke známé budově a známé kabince. Sláva, je odemčena, ale bez papíru. Ještě, že máte v kabelce balíček kapesníčků, jsou sice tenké, ale svůj účel splní. Konečně jste spokojeni, uvolněni a můžete odkráčet domů. Tento horor už je pro vás jenom vzpomínkou! A co, když se bude zítra zase opakovat! Raději ne, že?