Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Že prý je bolí nohy!

19. září 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Stála jsem u okna a přemýšlela co dál. Někdy se to tak podaří, že člověk se jakoby zasekne a neví jak dál. V životě už to holt není nejjednodušší. No, a jak tak stojím uviděla jsem je. Klubko ženských na rohu naší ulice. Nevím kolik jich tam bylo, ani kdo to byl, nezajímá mě to. Stály v hloučku na rohu ulice a byly zaujaty rozhovorem. Lidé je museli obcházet, paní s miminem v kočárku, raději přešla na druhý chodník. Bylo pět minut před desátou. Zapla jsem si radio, že si poslechnu zprávy. Uvařila jsem si kafe a přečetla noviny. Čas plynul a já se dala do vaření, při nabírání vody padl můj zrak na roh ulice. Byly tam, stály jen trochu v jiné pozici. Na hodinách bylo čtvrt na jedenáct. Naškrabat brambory, rozmrazit maso, oloupat cibuli a dát maso do trouby, přece jen zabere trochu času. Elis se začala dobývat ven, proto jsem vzala koš s odpadky a šla s ní na zahradu, Udělal pár bobečků a já, jak je mým zvykem je ihned posbírala do smetí. Zalila jsem kytky, posbírala padající jablka a pak rychle nazpět, aby se mi nespálilo maso v troubě. Prostírání na stůl, ještě pomýt nadobí a hned máte čtvrt na dvanáct. Jen pro zajímavost jsem jukla u okna a nevěřila jsem vlastním očím. Ony tam ještě stály, řada sice prořídla, ale přece základní kádr zůstal. No tak to je fakt dobrý. Člověk udělal tolik práce, myslím si a ony stojí. Tak jsem si dala schválně pozor, jak dlouho to vydrží. Opravdu to bylo dlouho. Rozešly se když na kostelní věži odbíjelo pravé poledne. Kdyby se tak nestalo, myslím, že by naše město mělo nové sousoší!
 


Komentáře

1 Karel | 19. září 2007 v 8:48 | Reagovat

Výborný je také onen dámský "klub", který pravidelně v sobotu ucpává uličku mezi regály v našem Albertu.

"Jistě mi dovolíte projít vaší klubovou místností," ptám se, ale mnoho pochopení se mi obvykle nedostane. Neochotně se rozestoupí, aby se rychle opět shlukly. "Tak co nového ve vašem klubovém životě?" ptám se příště. Některé v odpověď zasyčí. "Jak se daří předsedkyni?" optám se jindy. Jednou jsem jednu z dam poznal už před vchodem do prodejny a ptal se jí, zda bude dnes zasedání. Dostalo se mi nejdříve úsměvu, potom zasyčení. Dovedete to pochopit?

2 Hablina | Web | 19. září 2007 v 9:04 | Reagovat

U nás máme podobnou raritu - upovídané sousedy. Pohlaví mužské, věk po třicítce, jeden svobodný, druhý rozvedený. Když se ti dva dají do řeči, konkurují i největším drbnám. nevěřila bych, že je u chlapů něco takového vůbec možné,stojí před domem a kecají klidně dvě hodiny.

3 espoo | Web | 19. září 2007 v 10:01 | Reagovat

vy pro to vůbec nemáte pochopení. když jsem byla mladší, taky jsme s kamarádkami často stávaly před domem a povídaly si. to stejné se dělo v neděli po kostele. mše skončila sice o půl desáté, ale domů jsem se dostala třeba v jedenáct nebo o půl dvanácté.

4 hadimrcha | Web | 19. září 2007 v 13:16 | Reagovat

No jo, ale představte si, že někdy tak stojí v dešti a pak v obchodě, mají velmi naspěch.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama