Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Trochu ubrečená vzpomínka

26. září 2007 v 12:56 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Svého tatínka jsem milovala nadevše. Byl pro mě v dětství tou nejdůležitější osobou. Troufám si říci, že z mého pohledu důležitější než maminka. Od nejranějšího dětství si jej nepamatuji jinak, něž usměvavého s písničkou na rtech. Jeho popěvek " Můj milej šel taky na vojnu, slouží v Klatovech u dragounů, když jede na koni, šavlenka mu zvoní, a on na mě nezapomene" se mi natolik vryl do paměti, že si jej kolikrát broukám sama (ač, jsem hudební analfabet). Chvíle strávené v jeho přítomnosti, byly vždy prozářené radostí a pohodou.
Tatínek pocházel ze čtyř sourozenců. Bydleli v malé chalupě za zámeckou zdí. Tatínkova otce jsme my děti nepoznali, neboť zemřel v době války v roce 1942. Maminka se tak musela v té nejhorší době starat o dva nejmladší syny. Nejstarší sestra Marie, se vydala velmi brzy do světa. Vdala se za staršího muže, jež v Praze pracoval v diplomatických službách. Spolu se také dostali těsně před válkou do Itálie. Máňa, jak jsme ji všichni říkali, pracovala nějakou dobu v salonu p. Podolské. Známé módní firmy. Spolu měli jediného syna Zdeňka. K tetě do Prahy jsme se dostali málo, ale o to více jsme si toho považovali.
Druhý ze sourozenců ,v pořadí byl Bedřich, vyučený malířem pokojů. Byl vysoký štíhlý a u nás doma zastával roli dvorního malíře. Po svatbě se jim narodil chlapec, který ale záhy zemřel na tehdy běžnou dětskou nemoc. Nevím zda to byla spála nebo co, ale o chlapečka přišli. Později měli ještě dcerku a syna. . Měli drobné domácí zvířectvo, jako králíky a slepičky, takže návštěva u nich doma bývala pro mě zajímavá. Zvláště, když jsem jako malá chodila s tatínkem na velikonoce na šmigrust. Nevadilo, že jsem holka, tatínek mě vzal za ruku svou velkou dlaní a už jsme šli.
Poslední tatínkův bratr bydlel také doma s maminkou až do doby , kdy se oženil. Jakému řemeslu se vyučil nevím, ale co si pamatuji byl písmomalířem, lakýrníkem a natěračem. Také on nás hodně navštěvoval i se svými dvěma dětmi. Věkem si byli s tatínkem nejblíže, tudíž si nejlépe rozuměli.
Celé naše dětství se neslo ve znamení spokojenosti, lásky a drobných radostí, jejichž původcem býval nejvíce právě tatínek. Nikdy nezapoměl na naše narozeniny nebo jmeniny. Vždycky měl pro nás dárek, hlavně v podobě knihy. Jemu proto vděčím, za svou nezkrotnou vášeň, jakou je četba. On to byl, kdo formou dárků přivedl nás děti do světa pohádek, krásných příběhů a zajímavostí. Milovala jsem tatínka , tak jak může dcera svého otce milovat. Bohužel, jsem ho stratila velmi brzo. V době kdy jsem nejvíc potřebovala jeho rady a pomoc. S jeho osobou jsou spojeny vzpomínky na kouzelná nedělní odpoledne, kdy jsme celá rodina seděli u stolu a hráli "Člověče, nezlob se", na letní výlety do ještě spícího lesa při sběru hub. Moje první střevíčky na podpadku jsem si vybojovala s jeho pomocí, vášeň pro sběratelství je také po něm. Rád měl přírodu, fotografoval a nás děti jistě miloval nejvíc na světě. Letos uplynulo od jeho smrti 37 let.
 


Komentáře

1 Karel | 26. září 2007 v 15:23 | Reagovat

To je moc hezké...

Sourozenců bylo pět. Nejmladší Hilda zemřela jako nemluvně.

Malý Bedříšek umřel na obrnu, ale možná jeho sestra, která to tady občas asi čte, učiní korekci.

2 Jitka | Web | 26. září 2007 v 15:29 | Reagovat

Můj tatínek zemřel, když jsem měla 15 let.Moje vzpomínky na něho jsou spojeny s jeho častým pobytem v nemocnicích.Byl ale moc hodný a rozmazloval mě co to jen šlo.

3 Hablina | Web | 26. září 2007 v 20:49 | Reagovat

Tatínek mi zemřel, když mi bylo 16. Díky nezjištěné celiakii měl opakovaně nádory na tenkém střevě, kterým v 55 letech podlehl. Moc mi chybí.

4 hadimrcha | Web | 26. září 2007 v 21:37 | Reagovat

Mě  bylo 18 let, když tatínek zemřel.

5 ♥SONRISA♥ | Web | 27. září 2007 v 11:02 | Reagovat

Já to mám moc "čerstvé" mi umřel tatínek loni o vánocích měl 54 let, moc to bolí a moc mi chybí i když už jsem velká, ale ...........tak a brečím

6 ♥SONRISA♥ | Web | 27. září 2007 v 11:44 | Reagovat

Až hodinky jim dotikají,

až jeden každý odejde,

sejdou se tam někde v ráji,

ti, kteří vědí kdy a kde!

Každý svoje barvy hájí,

přitom hrají jako tým.

Sejdou se tam někde v ráji,

ti, kteří vědí kdo a s kým.

Vztupenku do nebe už mají,

Bůh na ně nedá zatykač.

Sejdou se tam někde v ráji,

ti, kteří vědí proč a zač.

Jeden svoje křídla tají,

druhý si létá jako pták.

Sejdou se tam někde v ráji,

ti, kteří vědí co a jak.

Jan Kolář

7 kleinice | E-mail | Web | 15. listopadu 2007 v 13:00 | Reagovat

ach jo,přečetla jsem si tvůj článek o tatínkovi a rozbrečela jsem se,je to hezké fakt k tomu pláči

8 bratranec Zdeněk | E-mail | Web | 7. ledna 2008 v 20:48 | Reagovat

Julko, zdravim. Parádní čtení. Dostal jsem tip od Milana.

Tátovi jsem pomáhal jako malý kluk o prázdninách na prodejně v Rychlově vážit, podávat z regálu, lepit lístky.

Nezapomenu, že mi říkal "čudílku" (sice nevím proč, ale je to moje vzpomínka na něho).

Můj blog máš pod web.

9 Celia Club Rokycany os | Web | 7. ledna 2010 v 15:55 | Reagovat

Omlouvám se za reklamu. Bližší informace o celiaki a bezlepkové dietě najdete na našich stránkách.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama