
Tatínek pocházel ze čtyř sourozenců. Bydleli v malé chalupě za zámeckou zdí. Tatínkova otce jsme my děti nepoznali, neboť zemřel v době války v roce 1942. Maminka se tak musela v té nejhorší době starat o dva nejmladší syny. Nejstarší sestra Marie, se vydala velmi brzy do světa. Vdala se za staršího muže, jež v Praze pracoval v diplomatických službách. Spolu se také dostali těsně před válkou do Itálie. Máňa, jak jsme ji všichni říkali, pracovala nějakou dobu v salonu p. Podolské. Známé módní firmy. Spolu měli jediného syna Zdeňka. K tetě do Prahy jsme se dostali málo, ale o to více jsme si toho považovali.
Druhý ze sourozenců ,v pořadí byl Bedřich, vyučený malířem pokojů. Byl vysoký štíhlý a u nás doma zastával roli dvorního malíře. Po svatbě se jim narodil chlapec, který ale záhy zemřel na tehdy běžnou dětskou nemoc. Nevím zda to byla spála nebo co, ale o chlapečka přišli. Později měli ještě dcerku a syna. . Měli drobné domácí zvířectvo, jako králíky a slepičky, takže návštěva u nich doma bývala pro mě zajímavá. Zvláště, když jsem jako malá chodila s tatínkem na velikonoce na šmigrust. Nevadilo, že jsem holka, tatínek mě vzal za ruku svou velkou dlaní a už jsme šli.
Poslední tatínkův bratr bydlel také doma s maminkou až do doby , kdy se oženil. Jakému řemeslu se vyučil nevím, ale co si pamatuji byl písmomalířem, lakýrníkem a natěračem. Také on nás hodně navštěvoval i se svými dvěma dětmi. Věkem si byli s tatínkem nejblíže, tudíž si nejlépe rozuměli.
Celé naše dětství se neslo ve znamení spokojenosti, lásky a drobných radostí, jejichž původcem býval nejvíce právě tatínek. Nikdy nezapoměl na naše narozeniny nebo jmeniny. Vždycky měl pro nás dárek, hlavně v podobě knihy. Jemu proto vděčím, za svou nezkrotnou vášeň, jakou je četba. On to byl, kdo formou dárků přivedl nás děti do světa pohádek, krásných příběhů a zajímavostí. Milovala jsem tatínka , tak jak může dcera svého otce milovat. Bohužel, jsem ho stratila velmi brzo. V době kdy jsem nejvíc potřebovala jeho rady a pomoc. S jeho osobou jsou spojeny vzpomínky na kouzelná nedělní odpoledne, kdy jsme celá rodina seděli u stolu a hráli "Člověče, nezlob se", na letní výlety do ještě spícího lesa při sběru hub. Moje první střevíčky na podpadku jsem si vybojovala s jeho pomocí, vášeň pro sběratelství je také po něm. Rád měl přírodu, fotografoval a nás děti jistě miloval nejvíc na světě. Letos uplynulo od jeho smrti 37 let.

To je moc hezké...
Sourozenců bylo pět. Nejmladší Hilda zemřela jako nemluvně.
Malý Bedříšek umřel na obrnu, ale možná jeho sestra, která to tady občas asi čte, učiní korekci.