
Vstávat se mi moc nechtělo, protahoval jsem se v posteli skoro do 8 hodin. Drahá polovička už chystala v kuchyni snídani a mě bavilo drahnou chvíli lenošit, koukat se na vycházející sluníčko, poletující ptáky a motýly. Kolem oken nám vždycky vedly dráty elektrického vedení. Na nich člověk sledoval vlaštovky připravující se k odletu za sluníčkem. Dráty zakopali pod zem, vlaštovičky se řadí jinde. Už na ně nevidím. Jejich posedávání v hustých řadách, vždycky znamenalo, že za několik dnů zmizí na jih. Odlétají ve dvou vlnách. Jedna koncem srpna, to jsou asi ty starší, kterým to déle trvá, později začátkem září odlétá zbytek.
No a jak jsem tak ležela, napadlo mě kouknout na balkon, kde mám po celé léto kytičky. Nahnu se proto k oknu a tam jsem uviděla tu nádheru. Téměř přes celé okno se třpytila nádherná stříbrná síťka, na jejichž vláknech se třepotaly drobné kapičky rosy. Malinkatý pavouček, přes noc vytvořil nádheru, již se nic nevyrovná. Tak velikánskou pavučinu ještě nikdy neviděla! Chvíli jsem se bez dechu dívala na třpytící se krásu, pak mě napadlo jít ji vyfotografovat. Pak jsem si uvědomila, že ve staré Praktice nemám film a digi fotoaparát nevlastním. Škoda, mohla to být krásná fotografie.
A to zbohatnutí, no kdyby se fotečka podařila, poslala bych ji do soutěže o nejlepší fotografii. Možná by se povedla a možná bych byla vylosovaná, a možná bych něco vyhrála, a možná by to byl balík peněz, a možná bych se tak dostala na svou cestu po Skandinávii jak jsem psala.
Ach jo! Když jsem se vrátila od snídaně, byla pavučinka potrhaná, stříbro bylo pryč a naděje na krásnou fotku taky.
A rorýsi už v první půli srpna. To je k pláči a jeden aby chystal zimní bundu.