
Když jsem dneska sledovala prvňáčky, jdoucí s rodiči poprve do velké školy, vybavilo se mi jiné první září. Toho roku se u nás otevírala nová škola, které ten název Nová už zůstal. Byla to tenkrát velká sláva, to přijeli i páni s okresu, postavila se tribuna, děti oblečené do slavnostního stály ve špalíru a čekaly až bude přestřižena páska . Pak se otevřely dveře a celý ten mohutný dav se nahrnul dovnitř. Byl den s velkým D, den otevřených dveří. Pro mě to byla o to větší sláva, neboť škola stála asi 150 metrů od našeho, tehdy nově koupeného, domečku. Šla jsem tehdy do druhé třídy a na novou školu jsem se nesmírně těšila. Všechno vonělo novotou, šatny byly na rozdíl od těch ve staré škole, prostorné, třídy světlé, moderně zařízené. Ve dveřích, na nichž visel seznam druháků a mezi nimi i mé jméno, stál vysoký štíhlý pan učitel. Jeden z mála mužů, který ještě v té době učil. Byl přísný, ale spravedlivý. Učil nás ještě celé čtyři roky, než odešel do důchodu. První dny školního roku jsme se učili ve škole orientovat, o přestávkách už jsme nechodili ven na trávníček, jako dosud, ale spořádaně korzovali po chodbách. Škola měla v tu dobu asi 17 tříd, odborné učebny, spoustu kabinetů, žákovskou knihovnu . Jediné co nám všem chybělo byla tělocvična. Na tu se jaksi pozapomělo. V létě jsme chodili na přilehlé hříště, na němž bylo doskočiště, kovová konstrukce se šplhadly, volejbalové a fotbalové hříště. V zimě jsme cvičili v suterénu, za našema šatnama. Bylo tam dost teplo i místa na žíněnky, kozy a švédské bedny. Škola neměla ani kuchyni a jídelnu. Na oběd se chodilo do města na starou školu. Zato jsme měli školní pozemek a na něm školní meteostanici. Pozemek jsme obhospodařovali a okolí školy uklízeli asi 5 let, než se započalo se stavbou tělocvičny. Já už byla asi v 7 třídě a společně se spolužáky jsme se na tělocvičnu a jídelnu, na níž jsme my děti odpracovaly v rámci vyučování bezpočet hodin, strašně těšily. Bohužel, nedočkali jsme se. Tělocvična i se školní jídelnou se otevírala právě v roce , kdy já školu opouštěla. Jak jsme těm mladším záviděli
Dnes šli prvňáčkové do školy sice už postarší, ale dobře vybavené.
Přeju jim všem, aby se jim ve škole hodně líbilo, a to co se naučí, aby uměli používat co nejlépe.

Někdy bych tam chtěl znovu chodit, i když ještě v 90. letech jsem při setkání s mou bývalou učitelkou chemie vycítil její jistou ostražitost, že zase vypočítavě (a vypočítaně) přivedu správně vyváženou směs chemikálií k nějaké nečekané akci, například k výbuchu nebo ke smradu. Chemik se ze mne ale nestal.