
Tak nás zase jednou byla plná chalupa. Panečku to byl rachot, šest dospělých a dvě děti, k tomu pes, tak to je panečku pořádná síla. Schody vrzaly bez ustání, domem se ozývala spousta pokynů a otázek. Začalo to hned ráno,"Co budeme dělat, kam půjdeme, kdy jedeme domů, my jdeme ven, já chci něco sladkého!", překřikovali se jak dospělci tak děti. Snídaně na dvě směny, máme malou kuchyňku, nestačí ani židličky. Pak se na chvíli udělal klid, to když se pustila televize pro ty starší a počítač pro ty malé. Honem jsme se s tatinem přestěhovali do kuchyně a začali chystat oběd. Hrnec brambor, pekáč napíchaných špízů, kotlík okurkového salátu, další hrnec jablkového kompotu, koláč s jahodami, nespočet hrníčků s kávou, nanuky, sušenky, bonbonky, žvýkačky - uf, to asi není všechno, ale už si dovedete představit tu spotřebu jídla. Jak ráda se dívám, že všem chutná a nic nezůstane.
Po obědě omladina vyrazila do zahrady, chvíli ještě chytali bronz, hráli fotbálek a drbali své rodiče. Pak honem balit a odjezd. "Ahoj mami, ahoj tati, hoj brácho, pápá Petříku" a jsou pryč. Zase bude na chvíli klid. Elis se schoulila manželovi na klín a spokojeně pochrupuje. Nádobí je umyté, v bytě je klid. Na zahradě vše skoro dodělané, ještě koupit drtičku na zahradní odpad a zlikvidovat hory větví a snad se stihne dodělat i plot. Ale to zase příště! Byla jsem ráda, že je mám všechny kolem sebe, ale to ticho nyní, po odjezdu je k nezaplacení. Moji miláčkové, tak se mějte a zase někdy nashle. Mám vás ráda všechny kolem sebe.

Kdo? Napiš, prosím.