
Vyšla jsem si tuhle na houby. Chodím na ně ráda, ráda je sbírám, kochám se pohledem na jejich hnědé hlavičky vykukující z mechu. Cestu po níž jsem se vydala znám od dětství, tak jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Bylo trochu po dešti, já ťapala v rozměklém blátíčku. Oči upřené k zemi, hledajíc tu správnou hnědou barvu. "Tam, je " vykřiklo srdíčko, ale oči viděly něco jiného. Jelikož nosím brýle, mám pohled v šeru lesa, trohu zkreslený. Občas to byl lísteček spadený do mechu, který mě zmátl, kámen aj. podivné věci.
Nedávno mi bratr poslal přečíst článek o jedinečném nálezu vzácné houby jež má zvláštní jméno - Slzečník papouščí. Je to houba, jež se vyskytuje jenom na jediném místě a to v našich horách. Tak jsem
mimo jiné tuto houbu také hledala a snažila se být objevitelem. Nic! Vím, že poslední dobou je vzácností
vidět mloka. Jejda, těch jsme se jako děti nalovili. Krásná pestrobarevná ještěrka, to by tak bylo, abych ji někde nenašla. Také jsem o něj ani nezavadila. Ve skrytu velkého lopuchového listu se krčila obrovská ropucha. Čekala až přejdu a pak majestátní chůzí přešla na druhou stranu cestičky. Napadlo mě, že jsem nikde neviděla malé žabky, skokánky. Opravdu ani jeden. Tak to už asi opravdu ten náš les není to co býval. Zmizely z něj drobounká kuřátka, houbičky, které jsme tolik milovali, lesní jahůdka se krčí jenom sem tam a zahlédnout sojku už také není skoro možné. Jenom její pokřik se lesem ozývá, jako varování nám všem.
Budeme za chvíli tajit místa, kde se nacházejí zbytky života našeho lesa? Proč?
Šlo se mi najednou hůře a smutněji domů, když jsem si to všechno uvědomila. Je to škoda, mám pocit, že dříve byl les veselejší a že by to bylo jenom tím, že jsme byli mladší? To se mi nezdá.
Houby jsem přece jenom nějaké našla a donesla domů. Výlet se vydařil, ale srdíčku bylo smutno, smutno z toho hledání ztracených kamarádů.
To, co je na obrázku, vážilo tři čtvrtě kila a nikdy jsem nic většího nenašel. Bylo to ale loni, co jsem to fotografoval. Letos asi nic nebude...