Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Hop a je tu...

25. září 2007 v 9:45 | ja |  Moje psaní

Viděli jste někdy běh přes překážky? Je to namáhavá disciplína, kterou jen tak každý nedělá. Já včera musela! To bylo tak.
V okolí naší nemocnice se opravují chodníky a vyměňuje se uliční osvětlení. Jelikož MHD nechala zastávky autobusu na svých místech, musí člověk přecházet se strany na stranu a dávat pozor, aby někam nešlápl. Tím nemyslím jen znečištěný povrch, ale je zde možnost propadnout se prkny do jámy. Celý den se dal nazvat den B - tedy blbec! Začalo to zcela nevinně. Nejprve se mi natrhl rukáv u uniformy, znamenalo to tedy, jít se převléci. Při této činnosti se mi odlepila jmenovka, kterou jsme všichni povinně označkováni. Samozřejmě, při vizitě jsem byla výslovně upozorněna na tento nedostatek, tedy že, nemám vizitku. Den jako vystřižený z nějaké bláznivé komedie pokračoval nadále. Několik mylně vytočených telefonátů to samozřejmě jistilo. Bylo mě jasné, že to ještě zdaleka nekončí. Blížil se večer, spěchali jsme s večeří, scháněli pacienty po terasách a pokojích, když v tom mi zůstala v ruce klika. Ono by to až tak hrozné nebylo, kdyby se to nestalo v místnosti na inf. materiál. No a tam samozřejmě není signalizace. Místnost je zastrčena dosti daleko od ošetřovny, tak mi dalo spousty práce, než jsem různým tlučením, klepáním a voláním přilákala kolegyni a ta mě pustila ven. O výkopech podél nemocnice jsem už psala, tak si každý představí cestu na městskou dopravu. Když jsme už stáli na zastávce, zdálo se, že je konec nepříjemnostem. Opak byl pravdou! Autobus zrovna dneska nepřijel na čas a já s hrůzou sledovala na displeji naskakující minuty. Ona stačí jedna a spojení je fuč. Pak čekám asi 40 minut na spojení další. Po šichtě to není žádná slast. Člověk už se vidí doma na kanapi a zatím tady stepuje a čeká. Už z dálky jsem viděla autobus na zastávce, lidi u něj žádní a on se , probůh rozjíždí. Když jsme se míjeli, při výjezdu z autobusového nádraží, MHD zastavila a já ruce navrch hlavy mávala na našeho řidiče. Naštěstí mě uviděl a zůstal stát. Výborně myslela jsem si, že už je to dobré, jenomže mezi mnou a autobusem se jako hradba objevilo zábradlí. Nezbylo mi, než si vzpomenout na mladá léta, kdy jsem provozovala různé atletické disciplíny zcela běžně. Rozběhla jsem se, skočila na zábradlí, jedna noha, druhá noha a jsem na druhé straně. V autobuse mě přivítal hlasitý potlesk! Škoda, že to někdo nenafilmoval, byl by to nádherný snímek do pořadu neváhej a toč.
 


Komentáře

1 Jitka | Web | 25. září 2007 v 9:52 | Reagovat

To jsou zážitky! To se penzistce na venkově stát nemůže. Já už bych to zábradlí musela podlézt, kdepak přeskočit.

2 hadimrcha | Web | 25. září 2007 v 9:57 | Reagovat

Když ono podlézt nešlo, byly tam ty šprinclíky, a na oběhnutí by nebyl čas.

3 Hablina | Web | 25. září 2007 v 19:42 | Reagovat

To byl tedy den....zábradlí přeskakuji pravidelně, přecházím 2x týdne frekventovanou silnici se zábradlím uprostřed, podlézt nejde kvůli batohu, co mám na zádech, všude auta a já se bimbám na zábradlí mezi nimi....úplně tě chápu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama