close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2007

V září

4. září 2007 v 9:58 | Vítězslav Nezval |  Co se mi líbí
Podzim už platí listím
svou útratu.

Je konec láskám,
konec nenávistím,
podzim už platí listím
a není návratu.
I ze tvých očí padá
cosi jako list.
Je pustý park,

je zpustlá promenáda,
z tvých očí slza padá
a listí z ptačích hnízd.

Tchýně

4. září 2007 v 9:45 | J. Solar |  Co se mi líbí

Tohle slovo by tu vlastně nemělo být, Nemělo by tady být nikdy napsáno, vytištěno.
Prosím vás, neužívejte tohoto nespravedlivého, zlého slova! Říkejte "matka mé ženy"-"matka mého muže"! Slovo "tchýně" ponechte humoristické rubrice časopisů.
Matkám manželů se křivdí stejně jako macechám. Není pravda, že jsou zlé! Není pravda, že jsou takové a onaké!
Pravda je, že jsou zkušené, moudré, rozumné. Že jsou přísné, jak je život naučil. Že to jistě myslí dobře.
Jsou snad trochu žárlivé, trochu netrpělivé a trochu nervozní, když vidí, jak jsou jejich "děti" nerozumné a lehkomyslné.
Vysvětlení častých nedorozumění a nesrovnalostí je v tom: mezi novomanželi a jejich maminkami leží zhruba čtvrt století. Rozdíly chuti, vkusu, názoru. Generační problém - rodiče a děti - "staří" a mladí. Mladým je horko, "starým" je zima. Mladí se odváží, "staří" věří v průvan. Mladí věří v junácké štěstí, "staří" věří ve spořitelní knížku.
Můj recept: zeť a snacha jsou matce svého životního kamaráda povinni úctou, respektem a láskou. Matka zase nemá jim do věci mluvit.
Když už k tomu druhému měla důvěru před svatbou, má mu věřit i dále.
A pro jistotu nemá s mladými bydlit pod jednou střechou. Jenom ve vážných případech to dělá dobrotu!


Paní móda dnes

3. září 2007 v 15:16 | ja |  Moje psaní

Tak, šatník mám skoro prázdný, něco je na půdě oprané, něco přišlo pryč v akci zídka a nebo je ještě nachystané v igelitce. Probírám se oblečením a zjišťuji, že vlastně nemám co na sebe. Letní hadry už jsou připravené na zazimování, jedny či dvoje šaty, sukýnka, lehké kalhoty a několik triček. To snad do příštích prázdnin nechám, ostatní jako jsou plavky, kraťasy apod. bude čekat, co na to řekne má postava. Bude-li se dále kulatit, tak je asi oželím.
Jejda na podzimní procházky mě toho moc nezbývá. Kalhotový kostým, rifle, dvě bundičky a sáčko, tři trika a dost. No, to je hrůza, já snad budu muset zase do obchodu a já tam tak nerada chodím.
Jó, to když jsem byla mladší, to bylo jiné, ráda jsem kompletovala a kombinovala různé oblečení. Ono, mezi námi toho v obchodě zase tolik na výběr nebylo. Naše paní prodavačka oděvů (ještě žije), byla ochota sama. Nechala tě vyzkoušet, ale jenom první věc, kterou jsi vzal do ruky.
"Slečno, ta sukýnka je akorát, tadyhle ji trochu povolíte a budete šik!" Při zkoušení kabátů a sáček, vždycky ochotně oprášila, uhladila na zádech látku, že jsi ani nepostřehla, jak ji vzadu stahuje. To až doma, až jsi u zrcadla znovu kabát oblekla, zjistila jsi z hrůzou, že je velký, dlouhý, široký nebo naopak úzký. Její ruce dovedly s látkou doslova kouzla jako Cooperfield.
No a výběr, ten taky nebyl nic moc.
Vzpomínám, na jednu moc pěknou koženou, cípatou(už tehdy) sukni, o níž jsme se u regálu tahaly tři.
Dnes při čtení jakéhokoliv časopisu, jenom se závistí hledím na to množství stylů pro mladé,
na krásné doplňky o botech ani nemluvě. Apropo, boty! Nejdražší boty, které u nás měli za výlohou jsem si v roce 1972 koupila ze své výplaty. Byly tmavě modré, lakované, na podpadku zvaném kostka. Byly to letní boty a byly krásné. Jejich cenu si nepamatuji, ale vím, že byly ze všech bot nejdražší. Jak já dnes závidím všem 20 ti a více letým slečnám. Ne, jejich věk ne, ale ty možnosti v oblékání. A přesto se mi zdá, že dnes děvčata chodí oblečená všechna stejně. Přece nemají důvod, chodit stále jenom v jedněch kalhotách, a jednom černém triku a mikině s kapucí.


Škola nám začala

3. září 2007 v 12:00 | ja |  Moje psaní

Když jsem dneska sledovala prvňáčky, jdoucí s rodiči poprve do velké školy, vybavilo se mi jiné první září. Toho roku se u nás otevírala nová škola, které ten název Nová už zůstal. Byla to tenkrát velká sláva, to přijeli i páni s okresu, postavila se tribuna, děti oblečené do slavnostního stály ve špalíru a čekaly až bude přestřižena páska . Pak se otevřely dveře a celý ten mohutný dav se nahrnul dovnitř. Byl den s velkým D, den otevřených dveří. Pro mě to byla o to větší sláva, neboť škola stála asi 150 metrů od našeho, tehdy nově koupeného, domečku. Šla jsem tehdy do druhé třídy a na novou školu jsem se nesmírně těšila. Všechno vonělo novotou, šatny byly na rozdíl od těch ve staré škole, prostorné, třídy světlé, moderně zařízené. Ve dveřích, na nichž visel seznam druháků a mezi nimi i mé jméno, stál vysoký štíhlý pan učitel. Jeden z mála mužů, který ještě v té době učil. Byl přísný, ale spravedlivý. Učil nás ještě celé čtyři roky, než odešel do důchodu. První dny školního roku jsme se učili ve škole orientovat, o přestávkách už jsme nechodili ven na trávníček, jako dosud, ale spořádaně korzovali po chodbách. Škola měla v tu dobu asi 17 tříd, odborné učebny, spoustu kabinetů, žákovskou knihovnu . Jediné co nám všem chybělo byla tělocvična. Na tu se jaksi pozapomělo. V létě jsme chodili na přilehlé hříště, na němž bylo doskočiště, kovová konstrukce se šplhadly, volejbalové a fotbalové hříště. V zimě jsme cvičili v suterénu, za našema šatnama. Bylo tam dost teplo i místa na žíněnky, kozy a švédské bedny. Škola neměla ani kuchyni a jídelnu. Na oběd se chodilo do města na starou školu. Zato jsme měli školní pozemek a na něm školní meteostanici. Pozemek jsme obhospodařovali a okolí školy uklízeli asi 5 let, než se započalo se stavbou tělocvičny. Já už byla asi v 7 třídě a společně se spolužáky jsme se na tělocvičnu a jídelnu, na níž jsme my děti odpracovaly v rámci vyučování bezpočet hodin, strašně těšily. Bohužel, nedočkali jsme se. Tělocvična i se školní jídelnou se otevírala právě v roce , kdy já školu opouštěla. Jak jsme těm mladším záviděli
Dnes šli prvňáčkové do školy sice už postarší, ale dobře vybavené.
Přeju jim všem, aby se jim ve škole hodně líbilo, a to co se naučí, aby uměli používat co nejlépe.

Pytlík místo peněženky

2. září 2007 v 18:11 | ja |  Moje psaní

Těšíte se na Eurobankovky? Já teda ano, obzvlášť po včerejšku.
Stala se věc nemilá. V peněžence mi zůstala pouhá tisícovka, samozřejmě papírová, vcelku. Po práci obvykle mám velikou žízeň. Na nádraží v prodejně si koupím něco ke čtení a v automatu nějaké pití. Jenomže automat je na bankovky a na papírové peníze kašle. I šla jsem si tedy koupit nějaké to čtení. Měli pěkný výběr, vzala jsem si jednu Epochu a postavila se k pokladně, že zaplatím a tím pádem budu mít drobné do automatu. Ale, ouha!!! Slečna pokladní mi striktně odmítla bankovku, že nemá nazpět, protože pokladní už hotovost odnesla a jí by nezůstalo nic na ráno. Vím, že mě jako zákazníka, to nemusí zajímat, ale přesto jsem se jen usmála, vrátila časopis na své místo a šla hledat jinam.
Napadla mě pokladna, kde se prodávají lístky. Pokladna bývá obvykle otevřena do 22. hodiny, tak by měla mít dostatek peněz na vrácení. Omyl! Silně namalovaná starší paní, se na mě podívala přes skla brýlí a řekla, že nemá drobné na vrácení. Dokonce ani kdybych si kupovala jízdenku, tak mi nemá jak vrátit, (kupuji si zpázeční jízdné, tak mi to nevadilo) to už mě teda celkem vyvedlo z míry. Žízeň byla neodbytná, tak co teď. Nikdo známý na obzoru, napadla mě na konec paní na WC. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by mi mohla pomoci. Na okýnku, kde sídlí se kupila hromádka drobných. Už jsem se viděla, jak odcházím s nepořízenou. Ale paní mě mile překvapila. Nejen, že měla peníze drobné, měla i papírové bankovky a beze všeho mě tisícovku rozměnila.
Ve vlaku, napojená a ještě stále udivená onou paní klozetářkou, jsem se pustila do čtení novin.
Mimo jiné zprávy tam byla i krátká zprávička o nynejším kurzu Eura vůči české měně. Vzpoměla jsem si na povídání ministra financí Slovenské republiky, který nedávno v rozhlase
mimo jiné řekl, že po zavedení Eura na Slovensku, si budou muset lidé pořídit místo peněženek,
pytlíčky na drobné mince, neboť těch papírových je jen několik a jsou vyšších hodnot. Tak mě napadlo, že pak se mi asi nestane, že bych neměla na automat, a paní v pokladně nebude mít starosti s vracením. Doufejme, snad!!

Stříbro za oknem

2. září 2007 v 11:08 | ja |  Moje psaní
Dnes ráno jsem mohla nádherně zbohatnout. To bylo tak.
Vstávat se mi moc nechtělo, protahoval jsem se v posteli skoro do 8 hodin. Drahá polovička už chystala v kuchyni snídani a mě bavilo drahnou chvíli lenošit, koukat se na vycházející sluníčko, poletující ptáky a motýly. Kolem oken nám vždycky vedly dráty elektrického vedení. Na nich člověk sledoval vlaštovky připravující se k odletu za sluníčkem. Dráty zakopali pod zem, vlaštovičky se řadí jinde. Už na ně nevidím. Jejich posedávání v hustých řadách, vždycky znamenalo, že za několik dnů zmizí na jih. Odlétají ve dvou vlnách. Jedna koncem srpna, to jsou asi ty starší, kterým to déle trvá, později začátkem září odlétá zbytek.
No a jak jsem tak ležela, napadlo mě kouknout na balkon, kde mám po celé léto kytičky. Nahnu se proto k oknu a tam jsem uviděla tu nádheru. Téměř přes celé okno se třpytila nádherná stříbrná síťka, na jejichž vláknech se třepotaly drobné kapičky rosy. Malinkatý pavouček, přes noc vytvořil nádheru, již se nic nevyrovná. Tak velikánskou pavučinu ještě nikdy neviděla! Chvíli jsem se bez dechu dívala na třpytící se krásu, pak mě napadlo jít ji vyfotografovat. Pak jsem si uvědomila, že ve staré Praktice nemám film a digi fotoaparát nevlastním. Škoda, mohla to být krásná fotografie.
A to zbohatnutí, no kdyby se fotečka podařila, poslala bych ji do soutěže o nejlepší fotografii. Možná by se povedla a možná bych byla vylosovaná, a možná bych něco vyhrála, a možná by to byl balík peněz, a možná bych se tak dostala na svou cestu po Skandinávii jak jsem psala.
Ach jo! Když jsem se vrátila od snídaně, byla pavučinka potrhaná, stříbro bylo pryč a naděje na krásnou fotku taky.




Zavinil to Kolumbus?

1. září 2007 v 15:10 | ja |  Moje psaní

Je dneska ještě moderní kouření? Kam se člověk podívá, tam najdeš na zemi nedopalek. Je to hrůza.
Na nedávné podvečerní procházce s pejskem, jsem se dostala až na naše náměstí. Bylo už hodně po páté, obchody zavřené, místní Casino otvíralo, Na lavečkách kolem kostela posedávala mládež, někteří jezdili na kole, na (a teď mi promiňte, nevím jak se to správně píše) skatu, jiní postávali v menších, či větších skupinkách a hlasitě se bavili. Byl to docela pěkný pohled, proti mladým nic nemám až na ...! Ani jedné postavě nescházel onen pověstný cigaretový obláček! Dokonce i děvčata měla v rukou cigaretu.
Ne, nechci moralizovat, ale dneska při cestě z nádraží, jsem se opět dostala ke kostelu. Nevěřili by jste kolik se tam na zemi svítilo nedopalků. Právě jeden zaměstnanec Mě.Úřadu - jinak nezaměstaný, zametal chodníčky a volné prostory náměstí. Tahal za sebou igelitový pytel, který byl skoro z poloviny plný odpadu. Lidé chodící právě do kostela, se jako vždycky svátečně oblečení, hrnuli ke schodišti. Tam se zastavili, zdravili se mezi sebou, muži odhazovali cigarety, většinou na zem a pak pokorně vstupovali dovnitř. Tam se kouřit nesmí.
Konečně se z novin dozvídám, že v našich rychlovlacích je zakázané kouřit. Je to zpráva dobrá, ale jsem zvědavá, jaký bude mít účinek. Jistou dobu je zakázané kouřit na stanovištích MHD, na nástupišti nádraží a všude tam, kde se shromažďuje větší množství lidí. Moc se to však nedodržuje. Kuřák poodejde pár kroků od zastávky a co udělá, samozřejmě si zapálí. Kouř je unášen vzduchem, přímo k nám, na zastávku. Jenom si dovolte něco namítnout! On přece nestojí na zastávce, tak co mi je po tom. Většina nás nekuřáků, raději mlčí, nemají odvahu se ohradit, neomaleným milovníkům této neřesti.
Nic nejsou platné statistiky dokazující, že kuřáci umírají dříve, nic neznamená zdražení cigaret
na neúměrnou cenu, zákazy neplatí téměř pro nikoho. Snad, úplný zákaz výroby cigaret a dovozu tabáku, by mohl zabránit šíření kouření. Nepomáhá ani jakákoliv osvěta. Každý kuřák se s touto něřestí musí vyrovnat sám. Jak jen jim pomoci, co jim místo toho nabídnout? Nevím. Můžeme jenom litovat toho, že jsme si s tabákem vůbec něco začali.

Sprcha

1. září 2007 v 9:39 | ja |  Moje psaní

Tak vás zdravím při neděli!
Posaďte se, uvařte si kafíčko, pusťte si pěknou hudbu a nic nedělejte. Užívejte si ten krásný deštivý den.
Na naší ulici je již několik let podivný, několikrát zalomený chodník. Dlažba se viklá, šlápnete-li na některou uvolněnou dlaždičku, máte vodu až na zádech. Tvůrce tohoto zajímavého chodníku není znám. Nepřejte si vidět, jak vypadají moje bílé, no už jen dle názvu bílé, kalhoty, po mém návratu dneska ráno. Přijela jsem z noční, těšila se z toho, že mám před sebou volný den a cestou, tak jako každá ženská přemýšlela, co nakoupit, co uvařit! O té potvoře uvolněné, moc dobře vím, vždycky se jí snažím vyhnout a celkem se to daří. Ale dneska ne, dnes jsem si ji zcela vychutnala. Mám dojem, že se celý chodník, všechny ty protivné dlaždice, v noci domluvily a všechnu vodu pomaličku nechali natéci jen pod tu jednu. Hlavní obrubník vyhlížel moji maličkost a, když mě uviděl v dálce, jak přicházím, zavelel k útoku. Mohlo mi být divné, že jsem nikde neviděla stát vodu, že se ani jedna dlaždička nepohnula, při mé chůzi. Najednou proti mě vyskočila žába, nebojím se a proto, abych jí neublížila šlápla jsem stranou... V tom se na mě snad vylil celý rybník! Byla jsem mokrá doslova od hlavy až k patě. Vykřikla jsem značně sprosté slovo, žabka zmizela v trávníku a já měla dojem, že jsem zaslechla tichounký smích. Ještě, že to od té pitomé, hloupé dlaždice mám jen pár kroků domů.
Moje drahá polovička, když mě uviděla, se rozesmála a jen tak, mezi řečí, jsem zaslechla něco jako ," ty ale vypadáš"! Že by s tou dlažbou měla něco ta žabka i moje polovička? Snad se na mě smluvili!
Prádlo je v pračce, já suším hlavu feném a můj drahý muž mi právě uvařil dobrou kávu. Tak nevím,má v tom prsty nebo ne?