close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2007

Jste také takoví?

9. září 2007 v 21:19 | ja |  Moje psaní
Právě skončily TN a v nich mimo jiné smutná zpráva o nehodovosti v tomto týdnu. Víkend ještě není u konce, a nás je zase o 9 méně.Je to hrozné. Řidiči se na silnicích chovají stále bezohledněji. Při dnešní cestě z práce jsme potkali nejméně dva absolutní sebevrahy, předjíždějící na nejméně přehledném místě.
Jen tak tak, se jim ostatní vyhnuli. Bylo to dost o nervy, ale co mě nejvíce nadzvedlo, byla absolutní lhostejnost k projíždějícím houkajícím sanitkám. Protože jsem z profese, vím jak často jde o minuty, ne-li o vteřinky. Každé zpoždění, každý zbytečný prostoj, může znamenat definitivní konec nadějí, pro, např. nedonošené novorozeně. Při silné alergické reakci, např. na včelí píchnutí do oblasti hlavy, je nutné provést okamžitě proříznutí průdušnice a zavedení kanyly, která umožní postiženému dýchat. Tento zákrok je někdy nutné provést i za jízdy v sanitce a každý zbytečný otřes může znamenat poškození nervů v okolí. Ten kdo měl někdy stav, kdy se opravdu bál o svůj život, vám jistě potvrdí, že cesta do nemocnice se mu zdá nekonečná a proto, takoví bezohlední řidiči způsobují denně nemocným, převáženým v sanitkách RZP, stres a zbytečnou bolest.
Nepřeji nikomu nic zlého, ale jednou v takové sanitě můžete být i vy, pak bude záležet na ostatních řidičích, zda rychle uvolní cestu a umožní řidiči RZP bezpečný a rychlý průjezd.

Krajky

9. září 2007 v 15:49 | ja |  Moje psaní

Zaujala mě jedna starší dáma, která se dostala k nám do nemocnice. Pěkná, upravená, starší pani se přišla k nám léčit. Byla hezky oblečená do kostýmku s halenkou. Halenku zdobila krajka. Nádherný kousek. Bylo vidět, že halenka už něco pamatuje, ale byla čistá a bílá. Když bylo paní lépe, dalo se s ní o ledačems mluvit. Na krajkovou halenku jen pokrčila obočí a řekla," ta je už stará, ani nevím odkud ji mám".
Přemýšlela jsem o té drobounké práci, kdo ji asi upaličkoval, kdo byl tak trpělivý a tuhle práci odvedl. Sama jsem kdysi pletla, háčkovala i vyšívala. Trpělivost jsem měla asi tak průměrnou, a tak se taky stalo, že při nedávném úklidu jsem našla rozvyšívaný ubrus. Mnoho nechybí, ale už jej asi nedokončím. Za prve už špatně vidím, za druhé nepamatuji si, kde mám vzorník a jaký steh vlastně byl použit. Plátno je zažloutlé, sklady viditelně černé. Ach jo, musím poprosit mladou, aby dílo dokončila a nechala si jej.
Namátkou tady dám několik vzorů krajek, lemovek a krajkových kapesníčků. Po babičce mi také zbyl nádherný krajkový přehoz na postele.









Barevné dobrůtky

9. září 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Máte rádi sladké? Já teda moc. Ráda se dívám do výlohy v cukrárně, ještě ráděj mlsám.
Nikdy neodolám takové pěkné rakvičce, nebo brambůrku. Jak jsem psala jinde, můj tatínek byl vedoucím samoobsluhy a my jako děti za ním často chodili, odnést domů nákup. Nikdy neopomenul "strčit mi za škraň" jak říkal, kousek zebry, nebo bonbon. Zebra jsme říkali zákusku, který se do obchodu dodával vcelku a tam se krájel na pohledné obdélníčky. Byl černobíle pruhovaný a hrozně dobrý.
Z bonbonů jsem měla ráda tzv. ledovky, sekané špalky nebo pendrekové bonbony. Někdy jsem dostala kousek odseknutého tureckého medu, ten mi vydržel skoro až domů. Všechny bonbony se tehdy vážily a dávaly do pytlíčků. Do obchodu byly dodávány v plechovkách po asi 5kg. Někdy jsem směla, jít se podívat do skladu, kde učnice tyto bonbony sáčkovaly a vážily po 10 dkg. Těch druhů bylo velké množství, ani si je nepamatuji. Milovala jsem také kačení mýdlo, růžové a žluté kostičky. Pendrekové pásky, hady z různobarevného želé, hroznový cukr a bůhví, jak se všechny ty dobroty jmenovaly. Slaďoučké jahůdky, křehulky, atlasky. To jsou všechno jména připomínající všechny ty dobroty a dobrůtky. Navážené sáčky s cenovkou se pak úhledně ukládaly na pult a do regálů, odkud si je nedočkavé ručky braly. Prodávala se také paraplíčka, otevírající se na zabaleném špalku, cukrové píšťalky a já nevím co ještě- V krabicích byly naskládané barevné kostičky poprášené cukrem - orientální pochoutka - rahat. A vyráběné zákusky, tak to by byla kapitola sama o sobě. Těch druhů, tvarů a barev! Až oči přecházely. Pak se mé figuře nikdo nemůže divit, když vyrostla na takových dobrotách.




Komu zůstane dítě

8. září 2007 v 17:12 | ja |  Moje psaní

Tak jsme se v práci nedávno přeli o takovou maličkost. Jedna kolegyně se rozvedla. To by nebylo nic tak nezvyklého. Rozvody jsou dneska na denním pořádku. Šlo v podstatě o to, zda její dneska 16-ti letá dcera v případě jejího úmrtí, může sama rozhodnou, zda chce být u otce nebo raději u prarodičů? Podle práva asi nemůže, ale názory se různily. Já bych takové děti svěřila do péče tomu, kdo má lepší morální a finanční předpoklady k další výchově. Ono to ale někdy bývá sporné, jak je vidět z těch několika zveřejněných případů v TV. Děti mají tendence chovat se dle momentální nálady, dneska jsem s matkou a zítra s otcem. Maminka mi koupila tu báječnou džísku, budu proto s ní. Táta mě dovolil jít na koncert, mám ho raději. Jejich láska obou rodičů, jim jakoby dává růžové brýle. A to nemluvím o tom, jak snadno podléhají pomluvám mezi rodiči. "Víš, táta nás nemá rád, já tebe ano, budeme spolu a bude nám dobře", když tohle budete dětem neustále opakovat i lež se pro něj stane pravdou.
Na setkání spolužáků jsem si potvrdila, že těch rozvedených manželství je opravdu hodně. Dokonce dělají lidé neustále stejné chyby. Po 16-ti letech v manželství, které neplnilo svou funkci, se znovu vdají - ožení, partnera si vyberou stejného a všechno se opakuje. Za třináct let se opět rozvedou. Kdyby v tom nefigurovaly děti bylo by to docela jiné. Pak se nemůžeme divit, že jsou z toho všeho zmatené, a řeší každý problém např. útěkem z domova, kde se mu dostatečně nevěnují, nemají pochopení pro dítě z manželství toho druhého, popř. i vlastní.
Nemám zkušenosti z rozvody, ale myslím si, že nejsou přínosem ani jednomu z rodiny.

Po 40 letech

8. září 2007 v 9:55 | ja |  Moje psaní

Plním slib. Včerejší mecheche, byl vlastně sraz žáků zákl. školy po 40 letech. Scházíme se pravidelně každých pět let. Byli jsme báječná třída a proto se na každé setkání velice tešíme.
Jak jsem už dříve psala, jediný náš žijcí kantor zemřel v březnu letošního roku ve věku 93 let. Proto začátek byl docela smutný. Vzpomínali jsme na všechno co jsme s ním prožili, hlavně na různé průšvihy.
Např. na to jak jsme při túře v Tatrách byli rychlejší než základní skupina a na
chatu dorazili s předstihem asi 3/4 hodiny. Seděli jsme na ohradníku u chaty a čekali na ostatní. Ti se k nám blížili z kopce a my naivně mávali na ně,domnívajíc se, že bude legrace. Nebyla. Při příchodu učitele a tří maminek se zbytkem třídy jsme dostali, co proto. Postavili si nás do řady a jeden po druhém jsme dostali pár pohlavků. Dneska už všichni víme proč, máme své děti a rizika změny počasí v Tatrách známe.
Zábava proudila velmi dobře, večeře byla náramná, vypilo se asi 6l vína, několikrát se kolem otočila runda vodky a slivovice. Fotili jsme se a vzpomínali. Předávaly se imeilové adresy,
a než jsme se nadáli byla jedna hodina po půlnoci. Rozcházeli jsme se neradi, ale slib, že se za 4 roky opět uvidíme nás uklidnil. Já ještě s několika kamarády a kamarádkami jsme se navzájem doprovázeli asi ještě hodinu. Nevěřili by jste, že nám vůbec nevadilo, že neustále prší a prší.

Omluva

7. září 2007 v 15:54 | ja |  Moje psaní

Dnešní den je poznamenán deštěm a zimou. Prší a prší. Ráno jsem měla snahu něco napsat, ale od večera nešel internet. Tak jsem byla namydlená. Strouhala jsem jablka, pekla koláč a vařila oběd. Pak přišli fešáci a snažili se opravit net. Lozili po střeše, měřili, vyměňovali krabičky, trvalo to strašně dlouho. Navíc přišla návštěna a za chvíli jdu na mecheche. Tak se vám dneska omlouvám, že zápis je krátký. Zítra se polepším.

Jak si kdo ustele

6. září 2007 v 10:56 | ja |  Moje psaní
Boudo, budko, kdo v tobě přebývá? Tuhle dětskou veršovánku jistě znáte. Jako děti jsme ji s radostí opakovali bezpočtukrát. Hlemýžď má ulitu, zajíc noru, vlaštovky si staví hnízda, pavouk klubíčko z pavučiny. Používají na to každý jiný systém a materiál.
U lidí je to jiné! Tady se v jednotivých vlnách opakuje období stavebního šílení a doba klidu.Alespoň tak se mi to jeví dneska u nás. Během několika let vyrostly nádherné domky, s upravenými pozemky, radost pohledět. Rekontrukce také dávají ulicím nový vzhled.
Při mé nedávné procházce městem jsem si tak v duchu vzpomínala, kdo ve kterém domku bydlel. Ještě se mi hodně jmen vybavuje, ale některá zákoutí nepoznávám. Zmizely například nejstarší domky v okolí zámku, nízké přízemní domy získaly patro nebo alespoň podkroví. Klasická okna se mění za plastová, na střeše Bramac, fasády hrají barvami duhy.
Při trati po níž se vracím domů, stojí bývalý drážní domek. Jeho majitelé se snaží, aby byl co nejkrásnější
a proto je vyzdoben a vyšperkován bezpočtem obrázků, panenek, značek, trpajzlíků a pod. Všichni kolemjedoucí z něj mají radost. Škoda, že nemám zatím čím jej zvěčnit, ale časem se fotky určitě dočkáte. Místo toho mám jednu fotku, trošku odjinud, ale také zajímavou.
A zahrádky, tak ty se proměňují v něco speciálního, mizí zelinářské záhonky, rajčata se spolu s jahodami pěstují třeba na verandě v nádherných k tomu určených nádobách. Ze zelí se stává okrasná rostlina a ovocné stromky, tak ty se dají různě přistřihnout a vytvarovat. V malých českých poměrech vznikají postupně zahrady japonské, francouzské, ba i anglický park by se tu našel.
Tak nevím je to ještě dobře, nebo jsme se dostali někam, kam jsme nikdy dojít nechtěli?

Kapesník

5. září 2007 v 8:00 | O.Fišer |  Něco z historie

Věřili by jste tomu, kapesník už lidstvo užívá 2000 let.

Pro každého kulturního člověka je přirozené mít u sebe neustále jeden nebo dva kapesníky. Nyní se častěji užívají kapesníky na jedno použití, ale jejich potřeba a nutnost mít je stále po ruce se nemění.
První zmínku o kapesníku nacházíme v díle starořímského lyrika Gaia Valeria Catulla, který popisuje herce a herečky, jak si utírají spocené čelo sudáriumem (sudor - znamená pot), kouskem k tomu určené látky.Další spis jiných autorů uvádí sudárium jako ochranu před chorobami. Zřejmě na začátku našeho letopočtu přikládali lidé kapesníky před nos a ústa, chráníce se tak před chorobami.
Ve druhém století t.l. znali v Říme čtvercové kusy látky zvané orarium (oris - nos). O čištění nosa a používání kapesníku jsou známé první zprávy od Arnobia, který žil koncem roku třista. Je rovněž zajímavé, že kapesník používali na zavázání očím odsouzencům na smrt. Kapesníkem dával římský vládce v areně povel na započetí her, na vypuštění lvů. Se zánikem říše římské se zdálo, že zanikl i kapesník, ale renesance, jej opět přivedla k životu. Dala mu dnešní tvar a začalo jej zdobit. Neboť kapesník byl v té době znakem elegance, podle toho byla i jeho cena. Objevoval se ve vyšších společnostech feudálů a měšťanů. Se vznikem krajky, začali zdobit jeho okraje i krajkou, čímž jeho cena stoupla nad možnosti měšťanů. Výrobci kapesníků jej napouštějí parčfémy a slouží jako první pomoc pro dámy silně stažené v korzetech, jimž v nevětraných místnostech bývalo nevolno. Ještě v 17 století byl kapesník přepychovou součástí oblečení. Dokládá to inzerát z londýnského časopisu Inteligencer ze dne 6. června 1665, který oznamuje, že se stratily florové kapesníky, šest kusů, z nichž tři byly zdobeny krajkou. Nálezce dostane značnou odměnu. Později výrobci kapesníků inzerovali jejich prodej v novinách, zájemci si mohli obj. jakékoliv množství, nechat si na ně vyšít svůj monogram a zvolit ozdobu.V osmnáctém století s rozvojem textilní výroby a zvýšením množství vyráběného textilu, přestaly být kapesníky výsadou bohatých vrstev a staly se předmětem denní potřeby, běžnou a zcela samozřejmou věcí kulturního člověka.

Dostala jsem diplom

4. září 2007 v 17:58 Diplomy
Diplom od Sonrisy, Děkuji

Tak mě napadlo

4. září 2007 v 17:00 | ja |  Moje psaní
Znáte poštovní schránky, ty do nichž se vhazují dopisy? A co telefonní budky, jistě jste již také někdy viděli. Jsou to věci, které mají člověku usnadňovat život. Ale jsou to také předměty, které určitým lidem jsou trnem v oku a proto si na nich hojí své mindráky.
Musím se podívat do nějaké encyklopedie, kdo a kdy vlastně vynalezl poštovní schránku. Dneska je úplnou samozřejmostí, že vám poštu strčí do takové bedýnky, nebo kousku roury, co máte na plotě. Je príma otevřít po ránu schránku a v ní najít pozdrav, třeba z druhého konce světa. Ráda dostávám dobré zprávy. Třeba o narození miminka, promoci, svatbě.
Někomu však evidentně vadí. Stalo se totiž nedávno, že u několika mých známých někdo tyto krabičky na zprávy poškodil. Nasypal do nich něco, co pak zapálil a tím zničil veškerý obsah. Zatím se neví kdo to byl, asi někdo, kdo nemá rád zprávy.
Dneska po ránu zase někomu vadila značka Stop, na rohu jedné ulice. Onen silák, ji ubohou ohnul tak, že lehla na chodník. Takové a ještě jiné věci se opravdu u nás občas dějí. Nechápu proč, ale dějí. Značky na ulicích jsou potřebná věc. Bez nich by jistě vznikl nenapravidelný chaos. Mimo to, že jsou občas povaleny , bývají počmárané a přelepované různými plakátky. Je na ně smutný pohled jak stojí u silnice a nebo ukazují úplně jinam. Oni vandalové si však neuvědomují, že se může i jim stát, že budou někdy něco hledat a nenajdou. Nebo budou čekat na dobrou zprávu a ona mu shoří ve schránce. Možná je pak napadne, že to co dělají, není dobré.
Stejným způsobem jsou pravidelně ničeny telefonní automaty , které jsou ve městě. Utrhané seznamy, rozbité sklo, ucpaný otvor pro kartu, tak, že si nezavoláte. O nápojových automatech to platí stejně. Lavečky mají ulámaná opěradla, vyvrácené a vysypané odpadkové koše, onehdy dokonce jedna popelnice i s obsahem skončila v potoce. Je to divný pohled na krásně upravené náměstí s květinovou výzdobou, která skončí polámaná a poničená. Maminky s kočárky si nemají kde sednout, protože lavečky jsou poničené. Je to věčný boj s větrnými mlýny. Skončily prázdniny, odjeli rekreanti a město si pomalu a zvolna upravuje svou poničenou tvář. Tím nechci říci, že všechny škody nadělali jenom rekreanti, známe své hříšníky, ale těch akcí, kde se mládež veselila tak, že po nich zůstala spoušť bude asi méně.
Miluji své město, a není a nikdy mi nebylo jedno, v jakém prostředí žiju. Po ranní pohromě v ulicích jsem si trochu postěžovat musela. Třeba se něco změní, snad.