close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2007

Nevěřte jen hodinkám

16. září 2007 v 19:49 | ja |  Moje psaní

Cesta z Brna směrem na Kojetín netrvá dlouho. Hlavně když jedete rychlíkem. Stanice ubíhají jedna za druhou, nestačíte je sledovat. Blažejovice, Holubice, Vyškov. Když jsem dneska jela z Brna domů, nestačila jsem se divit, jak naše vlaky jedou na čas. Seděla jsem pohodlně v kupé a dívala se na vystupující cestující. Mnoho jich nebylo, byla neděle před polednem. Venku krásné babí léto, sluníčko uspávalo všechny kolem mne. Najednou se slečna sedící naproti zvedla, popadla tašku a pádila ke dveřím. Vlak sice jel, ale ona se snažila otevřít dveře. Nepodařilo se jí to, tak se zklamaně vrátila k nám do kupé a na dotaz, kde vlastně chtěla vystupovat, jen smutně pokrčila rameny. Po nějaké chvíli se rozpovídala. Touto tratí jede poprve, má vystupovat v Němčicích n/H. a tam měl být vlak v 11.55. Protože nesledovala zastávky a na hodinkách už má 11.57 myslela si, že je v cílové stanici. Ale vlak jen přibrzdil ale nezastavil. Ještě štěstí, že dveře ve vlaku mají pojistku a nedají se otevřít dokud vlakvedoucí pojistku neuvolní. Jak snadno by mohlo dojít k tragedii. Ono se také nevyplácí, sledovat na minutu přesně jízdní řád.

Africká kuchyně

16. září 2007 v 16:39 | já |  Moje psaní
Máte rádi cizí kuchyni? Já ano, občas se mi podaří navštívit zahraniční restauraci v Brně, kam jezdím navštívit rodinu. Dnes jsem se vrátila plná dojmů a zážitků. Občasné setkání celé rodinky se koná pokaždé v jiné kulinářské destinaci. Tentokrát jsme zamířili přímo na černý kontinent. Restaurace Africana, která je v Domě U kamenné panny, nabízí kompletní africké menu ze zemí nám zcela exotických. Dostanete zde krokodýlí maso, pštrosí kostky, kuskus, batáty se sýrem, banánové placičky aj. Obsluha je zde příjemná, prostředí pěkné, dělám jim pěknou reklamu, ale zaslouží si ji. Protože je to zcela čerstvý zážitek, neodolala jsem a musela jsem se o něj s vámi podělit. Takže až budete v Brně, navštivte tuto restauraci a nechejte si chutnat.
A ještě něco k té Kamenné panně. Je tam v celé své velikosti, tvář má krásnou a smutnou. Jasně, kdyby mě někdo shodil do studny, jen proto, že jsem zamilovaná, asi bych se vesele také netvářila.

Symboly

15. září 2007 v 10:08 Víte, že?

Česnek - měl v Evropě symbolický význam po staletí. Připisovala se mu kouzelná a ochranná moc. O svazcích česneku zavěšených v domech se kdysi věřilo, že odrážejí uhrančivé pohledy a zahánějí blesky, hady a upíry.

Sůl - pověra, že rozsypat sůl přináší smůlu, pochází již z klasického období historie, kdy měl tento neocenitelný konzervační prostředek širší význam než jen symbol ochrany. Tuto tradiční symboliku použil zřejmě Leonardo da Vinci na svém slavném obraze Poslední večeře (kolem roku 1495), kde je Jidáš Iškariotský zachycen jak rozsypává sůl.

Sedm - je nejšťastnější číslo, možná proto, že bylo spojováno se sedmi nebeskými tělesy, která pozorovali již starověcí astronomové a tím také s božstvy, o nichž se věřilo, že dohlížejí na záležitosti lidí. V arabské tradici měla sedmička ochranný význam zejména pro nastávající matky.

Rubín - mezi drahými kameny se nejčastěji používá jako symbol dlouhověkosti a to v indické a barmské tradiční symbolice. Jedním důvodem je jeho tvrdost, dalším barva, která znamená život.

Rýže - zvyk rozhazování konfet nad novomanželským párem byl zřejmě převzat z Indie, kde se při hinduistických svatebních obřadech používala rýže jako symbol plodnosti a blahobytu.

Pomeranče - jsou symbolem štěstí v Číně, kde jsou tradičním ovocem , které se jí druhý den svátků čínského nového roku. Pradávné asociace spojují pomeranče s přepychem. Vzhledem ke své barvě připomínající slunce mohly být pomeranče "zlatými jablky" z řeckého mýtu v němž je hlídal drak na rajských ostrovech blažených.

Z historie sukně

14. září 2007 v 8:00 | Květy |  Něco z historie

Řekneme-li sukně, vybaví se nám kus obleku tak typicky ženského, že vyjímky, jako skotská sukně nebo plisovaná suknička kyperských horalů, působí směšně, jaksi nepatřičně. A přesto staletí a tisíciletí zastupovala sukně jak oděv ženský, tak mužský. Její zhotovení bylo prosté, oproti zástěře měla nejednu výhodu. Kryla část těla ze všech stran, při pohybu se nesesouvala z míst, která měla zůstat chráněná, přitom však nebránila volnému pohybu. V počátcích historického období sloužila jako oblek egyptských faraonů, přetrvala i středověk. Mužské sukně zůstávaly většinou krátké. Ženské sloužily nejen jako oděv, ale byly také plochou, která se dala až po mez únosnosti ozdobit a zkrášlit. Většinou se pohybovaly v délce od kotníků po nárt.
Krásné jsou sukně krétské z 16.-11. století př. n. st. Ženy je šily z barevných pruhů a pošívaly volány, takže silueta tvořila v bocích úzký, u kotníků široký zvon, blýskající se perličkami a kovovými tretkami.
Téměř stejně staré jsou vzácné nálezy skutečných tkanin, konzervovaných rašelinnou vodou jutských močálů. Mezi kusy závojů a pláštěnek najdeme i sukně. Nejpřepychovější je vlněná, tmavě a světle hnědě kostkovaná , nejkurioznější je minisukýnka , celá upletená z provázků.
Řím a Byzance nadlouho sukni vyřadily z módy a nahradily ji tunikou. Teprve první krejčí středověku, předhánějící se v řemeslné dovednosti, zřasili látku kolem ženských boků tak, aby vynikla její oblost a štíhlost pasu byla zvýrazněna. Obleky se rozčlenily na živůtek a sukni, v renesanci jsou šaty prostřihovány a móda dostává další kus šatu navíc - spodničku, často vystavovanou na odiv a materiálem a výzdobou nezůstávající pozadu za oblekem svrchním.
Teprve v polovině 19. století se šijí blůzy a sukně z různých materiálů a obměňující se. Do módy tehdy přichází i pařížská kreace kostkované skotské sukně v dámském společenském provedení.
Jednou z těžko pochopitelných kreací se stává tzv. k u l h a v á s u k n ě , z roku 1914, která je v dolní části tak úzká, že znemožňovala jakýkoliv normální krok. V období 1. světové války nastává krácení délky, posun od kotníků ke kolenům. Průměr délky sukně se ustálil u kolen, která jsou přirozeným stavebním prvkem postavy. Zůstává průměrem bez ohledu na střídající se období mini nebo maxi, ovlivněné rychle se měnícím
, vrtkavým vkusem, reklamou a zájmy obchodníků s látkami.

Jak se z kováře stal čert

13. září 2007 v 8:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Jako dítě jsem věřila na Ježíška nosícího dárky, na čápa nosícího miminka, na čerty a jiná strašidla. Věřila jsem, že v poledne chodí polednice, večer klekánice. Černá kočka nosí smůlu, kominík znamená štěstí. Kanál se nesmí překročit, nebo budeme mít smůlu, kdo najde čtyřlístek naopak bude mít štěstí. Rozbité zrcadlo znamená 7 let neštěstí. Věřila jsem tomu, co mi rodiče řekli a neměla jsem důvod nevěřit. Vždyť pod stromečkem byly vždycky dárky od Ježíška, bráška se narodil po té co jsme s maminkou viděli letícího čápa.
A čert? Tak toho jsem vídala skoro denně při cestě do školy.
Chodívala jsem kolem zámecké zdi, pak malou uličkou kolem kovárny. Už zdaleka bylo slyšet ržání koní, klepání do kovadliny a tam sedával čert. V kovárně, uprostřed čmoudu, sám zarostlý a do dálky čpící kouřem a koňským potem. Byl vysoký, v dlouhé zástěře, z brady mu splývaly fousy až na košili, která si prášek na praní asi už nepamatovala. Tenkrát jsem nevěděla, že je to bývalý kovář, který to nemá v hlavě v pořádku. Pro mě to byl zkrátka čert.
Takových figurek u nás a jistě i jinde bývalo víc. Ve mlejně žili dva bratři, kteří byli také podivíni. Jezdili s vozíčkem a sbírali starý papír po dvorcích, hadry a železo a odváželi je do sběrny. Z toho mála žili. Nic jsem nevěděla o tom, že po r.1948 jim sebrali mlýn a oni vlastně ničím nebyli a neměli z čeho žít. Dostali jakýsi důchod a tak si přilepšovali. Až hodně později jsem se dozvěděla, že psali kroniku města, znali každého, kdo u nás bydlel a kdyby někdo chtěl, mohli napsat historii jednotlivých domů. Už nejsou a s nimi zmizelo i tajemství pokoje v němž, prý podle vyprávění sousedů, byly hromady knih, obrazů a věcí, po jejich matince.
Muž chodící celý rok v gumáku převázaném provázkem, byl znám po celém městě tím, že spává doma ve skříni. Bydlel ve staré šopě, na dvorku domku, jež prodal. Do skříně si nastlal staré noviny, různé hadry a deky a tam přespával. Ve dne jste ho mohli vídat, jak kráčí rychlým krokem do města nebo na nádraží do restaurace. Tam si sedl ke stolu a čekal, až některý host odejde od stolu. Pak rychle přiskočil a zbytky, byly-li tam jaké, shrnul do bandasky, nadrobil do ní tvrdý chléb vytažený z kapsy,
pak odhrnul plášť v jehož vnitřních kapsách měl několik malých skleniček s různými přísadami. Obsah bandasky z těchto skleniček posypal, prstem zamíchal a velikou lžící snědl. Nikdy nebyl nemocen, přesto, že se živil různými zbytky i z popelnic. Až jednou jej majitelé domku, na jejichž dvorku žil nalezli uvnitř skříně kašlajícího, s horečkou. Zavolali záchranku, odvezli ho do nemocnice, tam pobyl několik málo dnů a zemřel. Až po jeho smrti jsem se dozvěděla, jak vzdělaný byl tento ubožák, než ho postihla duševní choroba.
Věřila jsem všemu co mi rodiče řekli, nikdy jsem o tom nepochybovala a tak se z kováře stal čert.
Jak ráda bych znovu věřila.

To nejsou kolibříci

12. září 2007 v 15:00 | ja |  Moje psaní
Třepu se zimou a zuby mi cvakají. Ne, že bych nebyla dostatečně oblečená, ale prostě stačí, abych za okny vyděla mráčky a kapky deště na skle a třepu se jako ratlík
.Ještě před hodinkou svítilo sluníčko a zdálo se, že bude modro. Šla jsem s Elinkou na zahrádku a dívala se kolem sebe, co mi ještě kvete. Najednou jsem ho uviděla, lítal od květu muškátu na druhý květ, třepal se ve vzduchu a vír jeho křídýlek byl neuvěřitelný. Kolibřík! Napadlo mě nejdříve, ale zdravý rozum říkal, že tady v této zemepisné šířce by asi nepřežil. Přišla jsem proto blíž, abych si ho prohlédla. Hnedé ,chlupaté tělíčko, dvě nožky, vpředu na hlavě rovný, dlouhý zobáček nebo sosáček a křidýlka, která pro rychlý pohyb nebylo ani vidět, stál u květu a zasouval zobáček dovnitř. Neuvěřitelné, bylo jich hned několik. Zaujata jsem je pozorovala, představovala jsem si, jak budu slavná, objevila jsem nový druh kolibříka. Po příchodu domů mě to nedalo a vrhla jsem se na všechny možné encyklopedie, které doma mám. Hledala a hledala jsem, srovnávala, až jsem tu potvůrku našla. Není to kolibřík, ale denní můra - Macroglossum stellatarum. Nedávno jsem na jednom bločku četla o něčem podobném, ten pisatel se však spokojil s tím, že viděl na muškátech kolibříka. Tak vážení, kolibříci u nás nejsou, ale jsou to krásné denní můry, které pozorovateli kolibříčka připomenou. Našla jsem i několik fotografií, proto je zde použiji, jsou z vědecké literatury.
Podívejte se a řekněte! Nejsou podobní těm nádherným ptáčkům?



Mít se rád

12. září 2007 v 13:38 | ja |  Moje psaní
Není každý den posvícení. Někdy se ti nechce ani vylézat s postele. Jedna známá, mě naučila jak si i z podmračeného dne udělat den samé sluníčko nebo alespoň trošku příjemnější. Musím se každý den na něco těšit. Na časopis, který výjde ráno a já si ho na nádraží koupím. Potěší mě krásná větvička třešní, kterou najdu, rozveselí mě psík, hrající si s pet lahví. Dobře se vstává do dne, kdy nemusíš do práce, blížící se dovolená je také fajn, návštěva biografu, kterou mám domluvenou na příští týden. Pak už přijedou děti na návštěvu. A není-li nic na obzoru, tedy jdu a něco pěkného si koupím. Stačí čokoláda, obrázek, pero, nebo pěkný hrníček. I když jich mám doma hodně, vím, že mě potěší dvakrát. Dnes, když si ho koupím a pak když jej můžu podarovat nečekané návštěvě. Také jsem se to snažila naučit své děti a myslím, že se mi to docela povedlo. Zkuste to také!



Moje abeceda

11. září 2007 v 18:58 | ja |  Moje psaní


Na jednom blogu , jsem viděla soukromou abecedu, v níž si pisatel vypsal své priority, dle abecedy. Tak se mi to zalíbilo, že jsem to také zkusila. Když to pak člověk projde podruhé a v klidu, až se podiví, co to o něm všechno prozradí.

A - alkohol, někdy bez něj nejde být
B - bolest, od ní raději dál
C - cynik
Č - člověk, především
D - domov, vždycky nejkrásnější
Ď - ďábelský smích, někdy je velmi zlý
E - elegance v každém věku
F - fantasie, ta mi nechybí
G - guláš, takový srnčí to je pošušňáníčko
H - hlad
CH - chléb náš vezdejší
I - inteligence, vrozená je nejlepší
J - jedle, vysoká, štíhlá
K - kolektiv, bez něj se špatně pracuje
L - láska
M - maminka, jediná na světě
N - nevidomý
O - optimista, jsem a budu
P - početí
R - radost
Ř - řeč, důležitá, aby byl člověk člověkem
S - smích, koření života
Š - štědrost
T - talent
Ť - ťuhýk, ptáček
U - učitel
V - válka, strach z ní mám celý život.
W - Wu
X - xicht, nic jiného se mi nevybavilo
Y - ypsylonka divadlo
Z - zdraví
Ž - život

Deštník nebo slunečník?

11. září 2007 v 8:00 Co se mi líbí

Jak se dívám asi zase začne pršet. To abych si pořídila nový deštník. Ten starý se mi včera porouchal. Není to žádný problém, vietnamští spoluobčané je mají za docela slušnou cenu. Mám dojem, že chtějí za jeden 45,- Kč. A jsou docela kvalitní, těch pár dešťů vydrží a jsou akorát tak do tašky. Mám sice ještě deštník - hůlku, ale s tím se do práce jet nedá. No, schválně představte si jak v dešti s velkým deštníkem skáču na nádraží přes koleje, neboť ranní vlak vždycky zastaví na konci nástupiště a cestující mají po ránu rozcvičku, skákajíce přes výhybky a koleje. Vyhýbáte se kalužím, dáváte pozor na kolemjdoucí, aby jste mu nevypíchli oko, a najdenou vám nožka ujede po kolejnici. Nejednou jsem přistála na kolenou, hlavně v zimě je to lahůdka. A v práci sušit 5 velkých deštníků, není kam je dát jinam, než na šatní skříňky, je velký problém. Tak si raději pořídím deštník malý.
Dříve bývaly deštníky všelijaké, dokonce i s krajkami, podobaly se slunečníkům. Několik jich tady mám.
Dnes se vyrábějí deštníky všelijaké, průhledné, pro dva, s okénky, pro psy i s televizní obrazovkou.

Kam zmizeli kamarádi ?

10. září 2007 v 11:25 | ja |  Moje psaní

Vyšla jsem si tuhle na houby. Chodím na ně ráda, ráda je sbírám, kochám se pohledem na jejich hnědé hlavičky vykukující z mechu. Cestu po níž jsem se vydala znám od dětství, tak jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Bylo trochu po dešti, já ťapala v rozměklém blátíčku. Oči upřené k zemi, hledajíc tu správnou hnědou barvu. "Tam, je " vykřiklo srdíčko, ale oči viděly něco jiného. Jelikož nosím brýle, mám pohled v šeru lesa, trohu zkreslený. Občas to byl lísteček spadený do mechu, který mě zmátl, kámen aj. podivné věci.
Nedávno mi bratr poslal přečíst článek o jedinečném nálezu vzácné houby jež má zvláštní jméno - Slzečník papouščí. Je to houba, jež se vyskytuje jenom na jediném místě a to v našich horách. Tak jsem
mimo jiné tuto houbu také hledala a snažila se být objevitelem. Nic! Vím, že poslední dobou je vzácností
vidět mloka. Jejda, těch jsme se jako děti nalovili. Krásná pestrobarevná ještěrka, to by tak bylo, abych ji někde nenašla. Také jsem o něj ani nezavadila. Ve skrytu velkého lopuchového listu se krčila obrovská ropucha. Čekala až přejdu a pak majestátní chůzí přešla na druhou stranu cestičky. Napadlo mě, že jsem nikde neviděla malé žabky, skokánky. Opravdu ani jeden. Tak to už asi opravdu ten náš les není to co býval. Zmizely z něj drobounká kuřátka, houbičky, které jsme tolik milovali, lesní jahůdka se krčí jenom sem tam a zahlédnout sojku už také není skoro možné. Jenom její pokřik se lesem ozývá, jako varování nám všem.
Budeme za chvíli tajit místa, kde se nacházejí zbytky života našeho lesa? Proč?
Šlo se mi najednou hůře a smutněji domů, když jsem si to všechno uvědomila. Je to škoda, mám pocit, že dříve byl les veselejší a že by to bylo jenom tím, že jsme byli mladší? To se mi nezdá.
Houby jsem přece jenom nějaké našla a donesla domů. Výlet se vydařil, ale srdíčku bylo smutno, smutno z toho hledání ztracených kamarádů.