close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Září 2007

Rozbité zrcadlo

23. září 2007 v 10:04 | Jack Tresidder - 1001 symbolů |  Víte, že?
Pověra, že rozbití zrcadla přináší smůlu, vychází z dlouhé historie strachu primitivních lidí z reflexních zobrazení. Lidé se domnívali, že obraz v zrcadle sdílí s odráženou osobou její podstatu, že s ní má společnou duši, která se ztratí nebo poškodí, pokud se zrcadlo rozbije. Báseň lorda Alfreda Tennysona - Paní ze Shalottu (1832) je založena na symbolice starších legend, v nichž rozbití kouzelného zrcadla předpovídá smrt.
V mnohých dalších příbězích vystupují kouzelníci nebo čarodějnice, v jejichž zrcadlech se objevuje blížící se neštěstí. Jedním z nejznámějších je Merlin. Pověry o smůle se vážou i k jiným rozbitým objektům, například k přetrženým náhrdelníkům z perel. V tomto případě vychází symbolika z podobnosti perel a slz. Proto je také prsten s perlami tradičně považován za nešťastný svatební šperk.



Hold zahrádkám

22. září 2007 v 16:24 | ja |  Moje psaní

Laskavé sluníčko nás ještě stále zve ven do přírody. Nevadí, že s jeho odcházejícími paprsky nastává nepříjemný chlad. Stačí se pořádně obléci a je to. V zahradách lidé hrabou, sečou trávník, otřepávají jablíčka. Připravují své milované zahrádky na zimní spánek. Ještě tu přiřezat větve stromu ohrožující chodce na chodníku, barvou oživit stojan na květiny, posbírat zatoulané hračky, než je zasype sníh.
I u nás se dnešní den věnuje zahrádce. Mladí se pustili do úklidu a mě zůstalo něco času na delší psaní. Jsem jim docela vděčná, ne že by se mě nechtělo, ale opravdu nechce. Tak to na mě někdy příjde, taková chuť nicnedělání, je to spisovně nebo ne? Jistě to znáte všichni dobře. Druhá polovička mého já se dívá na televizi a Elinka se natáhla, jak dlouhá tak široká, na balkon na sluníčko. Opravdu nádherný den. V lednici se marinuje maso na večerní opékání a mě blaží báječný pocit volna. Už jsem si ho neužívala ani nepamatuji.
Tak sluníčko, jenom ještě pár dní nebo raději týdnů, hřej a sviť. Bude zase trvat hodně dlouho, než se všechny zahrádky zazelenají a zabydlí lidmi. Alespoň zase půl roku, budeš mít klid a čas se zvetit a nabrat novou sílu, kterou pak předáš všem, kteří ji budou potřebovat.

Kdo ji napsal?

22. září 2007 v 14:43 | ja |  Moje psaní

Kodex gigas - dvě magická slova, která v současné době hýbou naší veřejností. Obří opis bible, ukradený švédy a odvezený do Svédska. Co je na něm tak zvláštního? Je to největší kniha na světě. Obsahuje Starý a Nový zákon, latinsky psanou Kosmovu kroniku českou, spousty vědění celého světa tehdy ve 13. století. Byl údajně sepsán v Podlažickém klášteře za jedinou noc. Podle pověsti ji napsal zhřešivší mnich za pomoci ďábla. Ten je tam ostatně zpodobněn v celé své kráse na str. 290. Co asi vedlo onoho mnicha, že se zaprodal čertu? Bál se trestu, jež tehdy nebyl nijak malý? Znamenal zazdění za živa do zdi kláštera. A co vlastně provedl, zamiloval se, kradl, lhal nebo jinak zhřešil proti tehdejším mravům? A mohl vůbec, s tak primitivními psacími potřebami, napsat tak úchvatné dílo během jediné noci? Co je a není legenda?
Osobně si myslím, že jediný člověk, byť by byl zdatným písařem, to napsat v tak krátké době nemohl. Že by přece jenom ďábel? A jak to, že církev dovolila zpodobnění tohoto proklatce, na stránkách svaté knihy. Nebylo to třeba, dílo vícero rukou, tehdy vzdělaných mnichů, jež brali náboženskou doktrínu přece jenom s trochou humoru a nadsázky? Revoltou, byť jen v podobě ďábla vložené do bible, snažili se trochu prosvítit temnotu vrcholného středověku. Dozvíme se někdy ještě něco podrobnějšího? Asi už ne, ale kniha za shlédnutí jistě stojí.
Teď mě tak napadá, nemá ten ďábel docela příjemný úsměv? a to co má na sobě nápadně připomíná dnešní pampersky, že?

Do hlavy ne!

21. září 2007 v 18:07 | ja |  Moje psaní
Včera v práci jsem úplně odpadla. Byl velký frmol, hodně se přijímalo a propouštělo. Moje kolegyňka je milé, mladé děvčátko, velice hodné a pracovité. Když se blížil konec směny, přišla za mnou, v očích napsánu únavu. Celý den frkala, smrkala, nachlazená. Vzala si dva Paraleny a tak jsme to nakonec dotáhli ke zdárnému konci. Ale, půl hodiny pře koncem směny nám přišel příjem. Hrozný, sociální případ se vším všude. To znamená, než jej uložíte na postel, musíte jej okoupat, zacévkovat, píchnout flexilu, podat veškeré léky, injekce, zavázat otevřené rány, provést odběry, odnést je do laboratoře, o dokumentaci, která je značně objemná ani nemluvím. Jeden by si myslel, že za to všechno bude mít alespoň pár slůvek uznání. Kdepak, děvče za mnou přiběhlo s utahaným nosem a slzami v očích. "Co je? Už to nějak vydrž, za chvíli máme konec!" snažila jsem se jí uklidnit, ale ona byla k neutišení. "Tak, co se ti, kruci stalo? Mluv!"
"On" rozuměj ten děda, "mě pokousal! Chtěla jsem mu zavázat košili za krkem a on mě najednou chytil za vlasy a kousl mě do ruky! Auu!" a ukazovala mi krvavou ruku. " Ještě mi sprostě nadával, že jsem děvka, ať jdu do pr....!", "Já už nemůžu, proč nám to ti lidé dělají, když se jim snažíme pomoct."
Snažila jsem se ji uklidnit, tím, že onen děda je nemocný, něco ho trápí, možná je zmatený a neví co dělá, ale nepodařilo se. Byla celá špatná až do konce směny. Jak jí mám vysvětlit, že i takoví lidé jsou mezi námi, kteří zcela potvrzují pravidlo - za dobrotu na žebrotu.


Trocha legrace

21. září 2007 v 12:55 Co se mi líbí
Dneska něco pro pobavení .

Můj dům, můj hrad

20. září 2007 v 10:07 | ja |  Moje psaní

Napadlo vás někdy proč jsou a co znamenají domovní znamení? Jistě je znáte všichni, hlavně z Prahy a jiných větších měst. Tak jsem se nedávno zamyslela ca vlastně znamenají, kdo v domě žil a proč si asi vybral zrovna takové znamení.
Na menších městech sice znamení nemají, ale každý dům má svůj název odvozený od jména majitele, např. Hartlův mlýn, U Benetkového, U Olšů. Také názvy ulic Tovární, Horní, Zahradní, Za drahou, Zábřeh, jsou jasné. Ale co asi se stalo v Domě U tří jezdců, měl majitel domu U zlatého úlu opravdu včely? A co U dvou ježků? Měli tam ježčí farmu? Co asi dělal majitel domu U čtyř sloupů, byl stavitelem? Nebo vlastnil dům U zlatého prstenu klenotník? V domě U kamenného zvonu asi bydlel zvonař.
Jsou to pěkná a zajímavá jména, jak by dopadla dnešní? Bylo by zajímavé znát, co by si dnešní lidé vybrali do názvu svého domu. Zkuste zapřemýšlet a napište mi. Docela se na to těším!

Tisícovka

19. září 2007 v 18:44 | ja |  Moje psaní

Hurá!!

Můj blog navštívila první tisícovka návštěvníků. Děkuji všem a slibuji, že budu ještě pilnější!!


Že prý je bolí nohy!

19. září 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Stála jsem u okna a přemýšlela co dál. Někdy se to tak podaří, že člověk se jakoby zasekne a neví jak dál. V životě už to holt není nejjednodušší. No, a jak tak stojím uviděla jsem je. Klubko ženských na rohu naší ulice. Nevím kolik jich tam bylo, ani kdo to byl, nezajímá mě to. Stály v hloučku na rohu ulice a byly zaujaty rozhovorem. Lidé je museli obcházet, paní s miminem v kočárku, raději přešla na druhý chodník. Bylo pět minut před desátou. Zapla jsem si radio, že si poslechnu zprávy. Uvařila jsem si kafe a přečetla noviny. Čas plynul a já se dala do vaření, při nabírání vody padl můj zrak na roh ulice. Byly tam, stály jen trochu v jiné pozici. Na hodinách bylo čtvrt na jedenáct. Naškrabat brambory, rozmrazit maso, oloupat cibuli a dát maso do trouby, přece jen zabere trochu času. Elis se začala dobývat ven, proto jsem vzala koš s odpadky a šla s ní na zahradu, Udělal pár bobečků a já, jak je mým zvykem je ihned posbírala do smetí. Zalila jsem kytky, posbírala padající jablka a pak rychle nazpět, aby se mi nespálilo maso v troubě. Prostírání na stůl, ještě pomýt nadobí a hned máte čtvrt na dvanáct. Jen pro zajímavost jsem jukla u okna a nevěřila jsem vlastním očím. Ony tam ještě stály, řada sice prořídla, ale přece základní kádr zůstal. No tak to je fakt dobrý. Člověk udělal tolik práce, myslím si a ony stojí. Tak jsem si dala schválně pozor, jak dlouho to vydrží. Opravdu to bylo dlouho. Rozešly se když na kostelní věži odbíjelo pravé poledne. Kdyby se tak nestalo, myslím, že by naše město mělo nové sousoší!

Vašku, dones tu tašku!

18. září 2007 v 10:20 | ja |  Moje psaní

Naší ulicí běhá psík. Je malý, strakatý, ale pouliční směska to není. Vídám, či spíše slýchávám ho takřka denně. Nejde o jeho rasu, ale o to, jak je chytrý. Dlouho jsem přemýšlela na co, nebo na koho tak dlouho vydrží štěkat. Ono, to není štěkání, zní to spíše jako volání, Dosadit do něj lze jakékoliv jméno. Všichni ostatní psi, které v okolí znám, na něj reagují zarputilým mlčením. Bylo mi to divné, že ani náš malý rarach na něj nereaguje, když jde kolem zahrady.
Až dnes jsem zjistila o co se vlastně jedná. Šla jsem ráno z nákupu, svítilo krásně sluníčko, na ulici nikdo, děti jsou už dávno ve škole. V tom jsem ho zahlédla, jak metelí přes ulici a rovnou na schodky u naší restaurace. Tam se zastavil, zjistil, že dveře jsou zavřené a začal! "Houf, houf" a za chvíli zase . Dveře zůstávaly delší dobu zavřené a on neustále volal to své houf, houf. Došla jsem domů, uklidila nákup apři tom jsem neustále slyšela jeho volání. Najednou, jako když utne, bylo ticho. Vykoukla jsem z okna, které vede k restauraci a překvapením mi spadla čelist. Ve dveřích stál náš milý pejsek a proti němu se rýsovala postava kuchaře, jež měl v rukách sáček a našemu milému tulákovi podával jednu po druhé kostičky a zbytky masa. Jak se ti dva seznámili, nevím, ale dneska konečně znám důvod denní přítomnosti psíka u nás v ulici.
A proč na něj nedorážejí ostatní psi? Tak to je zase jiná historie. Onen psík, když už má jak se říká dost, vezme sáček s ostatními zbytky a odnáší si jej s sebou. A jak tak běží ulicí, sem tam vytrousí něco tam u branky sousedů nalevo, něco mu upadne u našeho plotu, něco zanechá v dalším vjezdu. No, a ti ostatní mazaně mlčí, aby si to náš dárce náhodou nerozmyslel a neběžel jinudy.
Kdybych to neviděla na vlastní oči, nikdy bych nevěřila, že obyčejný psík, který se toulá světem, dokáže najít potravu a ještě se o ni takhle nezištně podělit. Holt, nejsme zdaleka na světě ti nejchytřejší.


Podzimní hrátky

18. září 2007 v 6:00 | ia |  Moje psaní

Tak jsem přežila dnešní hektický den. Po týdnu dovolené se ranní kolotoč rozjel a semlel mě tak, že ještě teď necítím nohy. Venku bylo krásně, babí léto se vším všudy. Přemýšlím, kolik barev se dá napočítat z okna naší nemocniční ošetřovny. Pod oknem máme starý park, je plný listnatých i jehličnatých stromů a různých druhů keřů. Jmény je neznám, ale barev je tu nepočítaně. Listí se zvolna začíná proměňovat v zářivou paletu barev. Jako děti jsme sbírali různobarevné listí, sušili jsme je a pak jsme z nich dělali obrázky. Stačilo natřít jednu stranu papíru barvou, zlehka do ní namočit uschlý a vyrovnaný list a zvolna jej na další, tentokrát bílý papír otisknout. Tak se tam objevilo různobarevné klubko různých tvarů a barev. Z listí jsme si dělali barevné řetězy, kdy jsme jednotlivé suché listy provlékaly navzájem. Tyto řetězy, maminka nebo tatínek nechávali pověšené na prádelních šňůrách, nebo listí postrádající rybízové keře. Tam pak vydržely , pokud je severák nerozfoukal, celý podzim. Spolu s lesklými kaštany a zářivě červenými šípky, tvořilo toto nasbírané pestré listí, každý podzim naši nejmilovanější hračku. Z brambor jsme vyráběli tiskátka a z nich vyrobené diplomy jsme pak hrdě věšeli na zeď našeho pokoje. Hrají si dnes děti ještě stejně nebo je taková hra už nebaví?