Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Září 2007

Za co může zpožděný vlak

30. září 2007 v 21:35 | ja |  Moje psaní

Spánek!! Neznám nic sladšího, než spánek. Zavrtat se do pelíšku, otevřeným oknem poslouchat utichající ulici a pak se jenom propadat do snu. Ukolébaná letět na oblacích a snít.
Tak takovou představu jsem měla dneska ráno. Opravdu si jednou dáchnout po noční službě. No, jo představa je jedna věc a skutečnost je věc druhá. Zpoždění vlaku, brr, hrozné slovo. Sedíte a čekáte, kolem spousta lidí , každý nervozní a naštvaný. V rohu skupinka turistů vypravena na Ramzovou, jak jsem zaslechla, se přehadovala, zda chytí spoj ve Val. Meziříčí. Starší pár spěchá do Luhačovic, kde má strávit krásný týden v klidu a pohodě. Kolem pobíhající děti, nedočkavé a neposlušné. Mezi tím mumrajem moje usínající maličkost. Hlava mi bimbá se strany na stranu, neustále se snažím neusnout. A vlak, ne a ne přijet.
Deset minut, čtvrt hodiny, náhle rozhlas hlásí, že na kolej 4 přijede zpožděný vlak. Všechno se hrne dveřmi ven, kola, psi, děti, tašky a mezi tím moje unavená schránka. Do vlaku jsem se dostala celkem bez potíží, najít místo bylo horší, ale to nejhorší na mě čekalo. Jen neusnout a nepřejet.
Domů jsem se dostala slavnostně ve čtvrt na 10. Tatin už na mě netrpělivě čekal s uvařenou kávou, čekala na mě také Elinka a to nejhlavnější, čekala na mě moje voňavá postýlka. Rychle jsem vypila kávu, skočila do sprchy a a pak do postele. Ještě jsem měla nohy na podlaze a už mě snění unášelo, do toho nádherného stavu nevědomí. Propadala jsem se hlouběji a hlouběji až jsem se zcela stratila. Rázem jsem cestovala po Ramzovském sedle spolu s dětmi hrajícími si na honěnou, kolem pobíhalo několik psů a já se táhla s kolem a několika velikánskými kufry.
Probudila jsem se ve třičtvrtě na jednu, zbitá, jako bych opravdu šlapala túru s těmi kufry. Odpočinek žádný, proč? Kdo ví?.
Teď je večer a já to jdu opět zkusit. Jsem už za celý den tak unavená, že se mi zavírají oči. Ráno opět vstávám ve čtvrt na 4. Tak se mějte fajn, příště snad vypotím něco duchaplnějšího. Dobrou noc!!!!

Kostým a jeho vznik

30. září 2007 v 10:41 | Květy |  Něco z historie

Původ některých oděvních částí je tak dávný, že je můžeme vysledovat už ve starověku. Mezi ty nejstarší patří i několikadílný komplet, z něhož se postupem času vyvinul dámský kostým. Jeho vývoj je úzce spjat s vývojem společnosti a společenského postavení ženy a její způsobem života. Dámský kostým je obměnou obleku mužského. Svědčí o tom i jeho složení - košile(halenka), kalhoty(sukně nebo rovněž kalhoty), vesta(vesta), kabátek (kabátek).
Jedna z prvních kreací na dané téma je v obleku m a r k y t á n e k, žen, které doprovázely vojsko v 17. a 18. století. V jejich módě se prvky mužské mody objevují pravidelně. Košile, vojenský kabát, pro tehdejší dobu a módu nezvyklá délka sukně, za to velmi vhodná k denním pochodům. Postupem času se vyvinula žeská uniforma.
Podobu příležitostného, společensky užívaného stejnokroje měly i kostýmy jezdecké, které si dámy oblékaly na vyjíždku a lovecké štvanic. Zpočátku se skládaly z pánskéhop žaketu, košile a dlouhé sukně, která kryla nohy při sedu bokem v dámském sedle a měla tu výhodu, že byla splývavá, nepodložená krinolínovou konstrukcí. Časem se změnily v ustálený tmavý oblek, tak zvanou amazonku, jak ji známe z Kašparových ilustrací k Babičce Boženy Němcové. Oblékala si je na svoje výlety po okolí paní kněžna i komtesa Hortensie.
Obliba krátkých jezdeckých kabátků byla velká, říkalo se jim kurýrky. Své první širší uplatnění našly v období francouzské revoluce, kdy ženy vyměnily krásné, ale nepohodlné toalety za oblek příwnější, avšak účelnější.
Počátek 19. století, hlavně vláda Ludvíka XVIII., druhé rokoko, vzkřísila opět všechny ty krajky, volány, umělé boky a těsné šněrovačky, kterými se zdobily dvorní dámy Marie Antoinetty, ale účelné oblečení už nevymizelo, Bouřlivý rozvoj dopravy, hlavně železniční, četné výlety a pěší turistika dopřávala několikadílnému kostýmu stále širší pole uplatnění.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se mění názor na ženský typ. Začínají vítězit štíhlé, vysoké, sportovně vypadající ženy. Do módy přichází účelná a elegantní jednoduchost, kterou kostým spojuje.Objevují se bohaté kolekce různě tvarovaných kabátků, zvonových sukní i nově řešených halenek , bez kravat, s vysokým límcem a se spoustou sámků nebo vyšívání Známe je z fotografií svých babiček.

Hádka na pokoji č. 10

29. září 2007 v 11:32 | ja |  Moje psaní
Včera v parku nedaleko nemocnice našli chlapi praváky. Dva krásné, zdravé hřiby, radost pohledět. Přišli za mnou na ošetřovnu a chtěli pepř a sůl, že prý si je v kuchyňce udělají. To se ví, že dostali vynadáno. Poslala jsem je na pokoj a houby jsem, zabavila. Dostala je odpoledne manželka jednoho z nich, s tím, ať si je udělají doma. Pobavilo mě, jak se tvářila. Měla jsem dojem, že se bojí a že houby za dveřmi vyhodí. Cítila jsem z její řeči, že muži nevěří.
On byl za hrdinu pro celé oddělení. Všichni se za ním chodili ptát, kde je našel a co to bylo za druh. Byly to opravdu zvláštně zbarvené houby. Načervenalé nožky přecházející do modra. Prý - hřib kovář - nevím.
Ve Smotlachovi jsem našla toto -
Hřib kovář
(Boletus erythopus)
S hřibem kolodějem patří k nejoblíbenějším modrákům. Klobouk až 200 mm široký je v mládí jemně plstnatý, poté lysý, tmavě hnědý až s olivovým odstínem. Třeň je na žlutém podkladu tmavočerveně tečkovaný. Plodnice i dužnina při poranění modrají. Roste poměrně hojně v listnatých i jehličnatých lesích, převážně na kyselých půdách. Nemá výraznou vůni ani chuť a za syrova či při nedostatečné tepelné úpravě je jako většina modráků mírně jedovatý
Odpoledne probíhalo normálně, návštěvy se couraly chodbami, čas se líně vlekl. Najednou nás probral z letargie dosti silný hluk. Hádka! Vystřelila jsem z ošetřovny jako dělová koule a rovnou za chlapama na desítku. Hluk se šířil právě z tohoto pokoje. Vlítnu dovnitř, co se děje! Chlapi a bylo jich tam asi 5, se mezi sebou hádali, co to vlastně bylo za hřiby. Snažila jsem se je zklidnit, ale nebylo to nic platné. Najednou jeden sebral mobil a někam volal. Z řeči jsem pochopila, že volá domů synovi, aby okamžitě sedl do auta a přivezl Atlas hub. Dala jsem se do smíchu a chlapi se mnou. Nedal se odbýt a tak asi za dvacet minut běžel, ano čtete dobře, běžel po chodbě jeho syn s atlasem hub pod paží. Je místní tak mu to nedalo mnoho práce dojet. Zastavil se za mnou v ošetřovně a nechápavě se ptal co se stalo. Vysvětlila jsem mu oč se jedná, začal se smát a se slovy "to je celý otec", odkráčel za chlapama na pokoj. Chudák asi si myslel, že se tatínek otrávil houbama, proto tak spěchal. Je to k neuvěření, ale i takové zážitky mám od nás z nemocnice.

Obyčejné hrníčky

28. září 2007 v 13:38 | ja |  Co se mi líbí
Nedávno jsem narazila na docela zajímavé stránky sběratelky hrníčků.
Sbírá hrníčky převážně reklamní, červené. Záliba jistě velmi zajímavá.
Také mám doma mini sbírečku hrníčků. Ovšem jiných. Starých malovaných, místy oťukaných, na nichž je vidět, že se běžně používaly. Získala jsem je po svým prarodičích, od babiček a některých známých. Velký pullitrový "kafáček" s modrými švestkami, patřil mé babičce. Vařívala si do něj, ráno bílou kávu. Tři malinkaté hrníčky i s podšálky mají na sobě malované dětské motivy, ty patřily do dětského panenkovského servisu mé maminky. Vysoký, bohatě zlacený hrníček, jsem dostala od jedné staré paní učitelky i s jeho příběhem. Je mu více jako 100 let, Tehdy jej koupil mladý tovaryš své nastávající,na poslední cestě do Vídně za prací. Nechal na něj napsat i věnování. Hrníček z tzv. rýžového porcelánu, mi zůstal jen jeden. Koupila jsem si je jako přátelskou soupravu, kdysi dávno na zájezdu v Leningradě. Od své kamarádky Ivanky, jsem dostala krásný hnědo - béžový hrníček, když jsem opouštěla po mnoha letech zaměstnání a přecházela jinam. No a na konec modrobílý cibulák po mamince, je jenom jeden, opuštěný, ale o to víc si jej vážím. Moji synové mě kdysi také podarovali hrníčky, ale ty zatím používáme, tak je do sbírky nezařazuji, snad jednou, až budou jenom po jednom, tak si je tam dám. Nemám je na zvláštní poličce, jak by si jistě zasloužily, ale jsou dobře schované ve skříni a jenom já vím, který je který a co mi připomíná.

Sv. Václav

28. září 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Svatý Václave,
vévodo České země,
kníže náš, pros za nás boha,
Svatého Ducha!
Kriste eleison.

Ty jsi dědic české země,
rozpomeň se na své plémě,
nedej zahynouti nám ni budoucím,
Svatý Václave!
Kriste eleison.

Pomoci my tvé žádáme,
smiluj se nad námi,
utěš smutné, zažeň vše zlé,
Svatý Václave!
Kriste eleison.

Pohádka na pokračování

27. září 2007 v 10:13 Co se mi líbí

Na jedněch krásných stránkách začala vznikat pohádka na pokračování. Je to príma, když se člověk stává součástí něčeho většího. Stránky jsou na adrese http://yorga.blog.cz/ . Podívejte se na ně a zapojte se, je to príma. Doufám, že se na mě autorka nebude zlobit, že jí dělám reklamu, ale nápad je to dobrý a přála bych jí, aby se co nejvíce pisatelů zapojilo.

Jak je důležité míti vhodnou techniku

27. září 2007 v 9:49 | ja |  Moje psaní

Už je tady, déšť!
Mám ráda klepání kapek deště do okenních parapetů. Zvlášť, když nemusím vstávat. Dneska se mi to splnilo. Konečně malé volno, kdy nemusím do rachoty. Zahrádka poklizená, až na malou hromádku, která se uklidí s listím. Byl to ale dobrý nápad koupit drtič zahradních odpadů-. Je to totiž věčný problém, kam s haluzemi a listím. Kontejnery se objevují i u nás sporadicky, a než je člověk schopen zareagovat jsou plné - kanapí, lednic, koberců a já nevím čeho a zahradní bord.. se tam již nevejde.
Když jsem viděla nadšení našich při uklízení zahrady, řekla jsem si tradiční - Peníze budou a my ne - a práskla se přes kapsu. Dovezli , či spíše donesli jsme drtič a po nutném sestavení jej spustili. No, povím vám, rámus jako v ocelárně. Ale ta chytrá mašinka požírá větvičky jednu za druhou a do pytle se z ní sypou drobounké štěpky a rozdrcené listí. No, paráda! Obrovskou hromadu, která byla tak na vlečku, mašinka pokrouhala za jedno odpoledne! Nebyla jsem sice u toho, měla jsem noční, ale rodinka pracovala docela s chutí. Ráno po návratu ze směny, mě čekalo překvapení, v podobě vyčištěné zahrady a odklizeného bordílku. Zbyla jenom již výše zmiňovaná hromádka, která se zlikviduje až se spadaným listím.
Nejdříve jsem si myslela, že to dotáhnu dnes, ale prší a já se mohla povalovat v postýlce. Nákup je proveden, vařit se mi dneska nechce. K čemu jsou zásoby v mrazáku, že? Vezmu půjčenou literaturu a budu si lebedit. K té literatuře, kdyby vás zajímalo, co čtu - Dieter Breuers - Na hradech, v klášterech, v podhradí (středověk jak jej neznáme). Zajímavé čtení o obyčejném životě tehdejších lidí.
A déšť klidně může klepat, stejně mě ven nedostane.

Trochu ubrečená vzpomínka

26. září 2007 v 12:56 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Svého tatínka jsem milovala nadevše. Byl pro mě v dětství tou nejdůležitější osobou. Troufám si říci, že z mého pohledu důležitější než maminka. Od nejranějšího dětství si jej nepamatuji jinak, něž usměvavého s písničkou na rtech. Jeho popěvek " Můj milej šel taky na vojnu, slouží v Klatovech u dragounů, když jede na koni, šavlenka mu zvoní, a on na mě nezapomene" se mi natolik vryl do paměti, že si jej kolikrát broukám sama (ač, jsem hudební analfabet). Chvíle strávené v jeho přítomnosti, byly vždy prozářené radostí a pohodou.
Tatínek pocházel ze čtyř sourozenců. Bydleli v malé chalupě za zámeckou zdí. Tatínkova otce jsme my děti nepoznali, neboť zemřel v době války v roce 1942. Maminka se tak musela v té nejhorší době starat o dva nejmladší syny. Nejstarší sestra Marie, se vydala velmi brzy do světa. Vdala se za staršího muže, jež v Praze pracoval v diplomatických službách. Spolu se také dostali těsně před válkou do Itálie. Máňa, jak jsme ji všichni říkali, pracovala nějakou dobu v salonu p. Podolské. Známé módní firmy. Spolu měli jediného syna Zdeňka. K tetě do Prahy jsme se dostali málo, ale o to více jsme si toho považovali.
Druhý ze sourozenců ,v pořadí byl Bedřich, vyučený malířem pokojů. Byl vysoký štíhlý a u nás doma zastával roli dvorního malíře. Po svatbě se jim narodil chlapec, který ale záhy zemřel na tehdy běžnou dětskou nemoc. Nevím zda to byla spála nebo co, ale o chlapečka přišli. Později měli ještě dcerku a syna. . Měli drobné domácí zvířectvo, jako králíky a slepičky, takže návštěva u nich doma bývala pro mě zajímavá. Zvláště, když jsem jako malá chodila s tatínkem na velikonoce na šmigrust. Nevadilo, že jsem holka, tatínek mě vzal za ruku svou velkou dlaní a už jsme šli.
Poslední tatínkův bratr bydlel také doma s maminkou až do doby , kdy se oženil. Jakému řemeslu se vyučil nevím, ale co si pamatuji byl písmomalířem, lakýrníkem a natěračem. Také on nás hodně navštěvoval i se svými dvěma dětmi. Věkem si byli s tatínkem nejblíže, tudíž si nejlépe rozuměli.
Celé naše dětství se neslo ve znamení spokojenosti, lásky a drobných radostí, jejichž původcem býval nejvíce právě tatínek. Nikdy nezapoměl na naše narozeniny nebo jmeniny. Vždycky měl pro nás dárek, hlavně v podobě knihy. Jemu proto vděčím, za svou nezkrotnou vášeň, jakou je četba. On to byl, kdo formou dárků přivedl nás děti do světa pohádek, krásných příběhů a zajímavostí. Milovala jsem tatínka , tak jak může dcera svého otce milovat. Bohužel, jsem ho stratila velmi brzo. V době kdy jsem nejvíc potřebovala jeho rady a pomoc. S jeho osobou jsou spojeny vzpomínky na kouzelná nedělní odpoledne, kdy jsme celá rodina seděli u stolu a hráli "Člověče, nezlob se", na letní výlety do ještě spícího lesa při sběru hub. Moje první střevíčky na podpadku jsem si vybojovala s jeho pomocí, vášeň pro sběratelství je také po něm. Rád měl přírodu, fotografoval a nás děti jistě miloval nejvíc na světě. Letos uplynulo od jeho smrti 37 let.

Hop a je tu...

25. září 2007 v 9:45 | ja |  Moje psaní

Viděli jste někdy běh přes překážky? Je to namáhavá disciplína, kterou jen tak každý nedělá. Já včera musela! To bylo tak.
V okolí naší nemocnice se opravují chodníky a vyměňuje se uliční osvětlení. Jelikož MHD nechala zastávky autobusu na svých místech, musí člověk přecházet se strany na stranu a dávat pozor, aby někam nešlápl. Tím nemyslím jen znečištěný povrch, ale je zde možnost propadnout se prkny do jámy. Celý den se dal nazvat den B - tedy blbec! Začalo to zcela nevinně. Nejprve se mi natrhl rukáv u uniformy, znamenalo to tedy, jít se převléci. Při této činnosti se mi odlepila jmenovka, kterou jsme všichni povinně označkováni. Samozřejmě, při vizitě jsem byla výslovně upozorněna na tento nedostatek, tedy že, nemám vizitku. Den jako vystřižený z nějaké bláznivé komedie pokračoval nadále. Několik mylně vytočených telefonátů to samozřejmě jistilo. Bylo mě jasné, že to ještě zdaleka nekončí. Blížil se večer, spěchali jsme s večeří, scháněli pacienty po terasách a pokojích, když v tom mi zůstala v ruce klika. Ono by to až tak hrozné nebylo, kdyby se to nestalo v místnosti na inf. materiál. No a tam samozřejmě není signalizace. Místnost je zastrčena dosti daleko od ošetřovny, tak mi dalo spousty práce, než jsem různým tlučením, klepáním a voláním přilákala kolegyni a ta mě pustila ven. O výkopech podél nemocnice jsem už psala, tak si každý představí cestu na městskou dopravu. Když jsme už stáli na zastávce, zdálo se, že je konec nepříjemnostem. Opak byl pravdou! Autobus zrovna dneska nepřijel na čas a já s hrůzou sledovala na displeji naskakující minuty. Ona stačí jedna a spojení je fuč. Pak čekám asi 40 minut na spojení další. Po šichtě to není žádná slast. Člověk už se vidí doma na kanapi a zatím tady stepuje a čeká. Už z dálky jsem viděla autobus na zastávce, lidi u něj žádní a on se , probůh rozjíždí. Když jsme se míjeli, při výjezdu z autobusového nádraží, MHD zastavila a já ruce navrch hlavy mávala na našeho řidiče. Naštěstí mě uviděl a zůstal stát. Výborně myslela jsem si, že už je to dobré, jenomže mezi mnou a autobusem se jako hradba objevilo zábradlí. Nezbylo mi, než si vzpomenout na mladá léta, kdy jsem provozovala různé atletické disciplíny zcela běžně. Rozběhla jsem se, skočila na zábradlí, jedna noha, druhá noha a jsem na druhé straně. V autobuse mě přivítal hlasitý potlesk! Škoda, že to někdo nenafilmoval, byl by to nádherný snímek do pořadu neváhej a toč.

Kvočna

24. září 2007 v 8:24 | ja |  Moje psaní

Tak nás zase jednou byla plná chalupa. Panečku to byl rachot, šest dospělých a dvě děti, k tomu pes, tak to je panečku pořádná síla. Schody vrzaly bez ustání, domem se ozývala spousta pokynů a otázek. Začalo to hned ráno,"Co budeme dělat, kam půjdeme, kdy jedeme domů, my jdeme ven, já chci něco sladkého!", překřikovali se jak dospělci tak děti. Snídaně na dvě směny, máme malou kuchyňku, nestačí ani židličky. Pak se na chvíli udělal klid, to když se pustila televize pro ty starší a počítač pro ty malé. Honem jsme se s tatinem přestěhovali do kuchyně a začali chystat oběd. Hrnec brambor, pekáč napíchaných špízů, kotlík okurkového salátu, další hrnec jablkového kompotu, koláč s jahodami, nespočet hrníčků s kávou, nanuky, sušenky, bonbonky, žvýkačky - uf, to asi není všechno, ale už si dovedete představit tu spotřebu jídla. Jak ráda se dívám, že všem chutná a nic nezůstane.
Po obědě omladina vyrazila do zahrady, chvíli ještě chytali bronz, hráli fotbálek a drbali své rodiče. Pak honem balit a odjezd. "Ahoj mami, ahoj tati, hoj brácho, pápá Petříku" a jsou pryč. Zase bude na chvíli klid. Elis se schoulila manželovi na klín a spokojeně pochrupuje. Nádobí je umyté, v bytě je klid. Na zahradě vše skoro dodělané, ještě koupit drtičku na zahradní odpad a zlikvidovat hory větví a snad se stihne dodělat i plot. Ale to zase příště! Byla jsem ráda, že je mám všechny kolem sebe, ale to ticho nyní, po odjezdu je k nezaplacení. Moji miláčkové, tak se mějte a zase někdy nashle. Mám vás ráda všechny kolem sebe.