Tak konečně zapršelo a vzduch se malinko ochladil. Cesta od vlaku byla báječná. Nevytáhla jsem schválně deštník a nechala se promoknout skoro na kost. Kaluže pod nohama se rozstřikovaly při každém kroku. Na hlavu mi dopadaly stovky kapiček a voda stékala po obličeji i za tričko.
Vůbec nikdo nebyl venku, tak mi nevadilo, jak vypadám. Jaká slast, olizovat tekoucí déšť, chutná trochu jako minerálka.
Doma jsem rozevřela všechna okna a schválně nechala, aby průvan odnesl to protivné suché vedro, jež po dobu několika týdnů okupovalo náš dům. Záclony se zvolna vlnily v oknech, venku bylo slyšet jenom šumění deště. Šla jsem si lehnout a v klidu poslouchala.
Teď můžu říct, že není nic, co by člověka tak uklidnilo jako déšť, není nic po čem jsem poslední dobou tolik toužila, jako monotónní zvuk deště a jeho vlhká náruč.
Díky, to se dnes bude spát.
A nemusíme zalívat :)