Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Zázrak jménem déšť

12. srpna 2007 v 22:58 | ja |  Moje psaní

Tak konečně zapršelo a vzduch se malinko ochladil. Cesta od vlaku byla báječná. Nevytáhla jsem schválně deštník a nechala se promoknout skoro na kost. Kaluže pod nohama se rozstřikovaly při každém kroku. Na hlavu mi dopadaly stovky kapiček a voda stékala po obličeji i za tričko.
Vůbec nikdo nebyl venku, tak mi nevadilo, jak vypadám. Jaká slast, olizovat tekoucí déšť, chutná trochu jako minerálka.
Doma jsem rozevřela všechna okna a schválně nechala, aby průvan odnesl to protivné suché vedro, jež po dobu několika týdnů okupovalo náš dům. Záclony se zvolna vlnily v oknech, venku bylo slyšet jenom šumění deště. Šla jsem si lehnout a v klidu poslouchala.
Teď můžu říct, že není nic, co by člověka tak uklidnilo jako déšť, není nic po čem jsem poslední dobou tolik toužila, jako monotónní zvuk deště a jeho vlhká náruč.
Díky, to se dnes bude spát.
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 13. srpna 2007 v 13:52 | Reagovat

A nemusíme zalívat :)

2 espoo | Web | 14. srpna 2007 v 23:30 | Reagovat

To je zajímavé, jájsem dneska přemýšlela o dešti a doufala že k nám též brzo přijde. Usínat při dešti je báječná věc. Už aby byl tu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama