Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vzpomínka

9. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Jejda, to už je vážně 4O let, co jsme se rozešli a naposledy si sáhli na tabuli a svou lavici? Ani se člověku nechce věřit, že to tak uběhlo. Vždyť je to jako včera, kdy jsme byli na výletě v Tatrách a provedli tam jednu ošklivou věc, svému učiteli. Je to jako včera, co jsme byli navštívit naši Matičku měst a měli ten obrovský průšvih. Rozloučili jsme se na náměstí při zmrzlině, tenkrát ještě na oplatku tvaru čtverce a žlutou bublinkovou limonádou si připili na svůj další život.
Mnoho vody už od té doby proteklo naší říčkou, mnoho věcí se od té doby přihodilo, mnoho lidiček, které jsme znali a měli rádi už zde není.
Mezi nimi náš třídní učitel Karel Adámek. Při loučení jsme si slíbili, že se budeme scházet každých pět let, a opravdu jsme to dodrželi. Na všech těch setkáních s námi byl, vždycky jsme obdivovali, jeho pamatováka. Pokaždé nás překvapil tím, že nás, (každého / každou) nejen poznal a pamatoval si jménem, ale dokonce na nás vždycky vytasil, dávno zapomenutý průšvih, nebo legrační příhodu, jež se k dotyčnému vztahovala.
Na posledním srazu před pěti lety jsem ho doprovázela pozdě večer domů. Bydlel totiž kousek za tratí a z náměstí je to docela daleko. Jako jeho obvodní zdravotní sestra, znala jsem jeho zdravotní stav, ale ani ve snu mě nenapadlo, že na další naše setkání, už mezi nás nepříjde. Zemřel letos v úctyhodných letech.
Bude nám všem smutno, až se v září sejdeme, nejen po našem učiteli, ale také po spolužácích, kteří již také nejsou mezi námi.
Těším se na setkání, velmi se těším, a tohle všechno mě proběhlo hlavou, když jsem dneska ráno vytahovala pozvánku ze schránky . Holky, kluci, přijďte všichni, ráda vás uvidím.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama