Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Víla Podzimka

27. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Na vlakovém nádraží, včera bylo plno. Vracející se děti, zřejmě z tábora, rozesmáté a veselé. Náruče plné nakoupených plyšáků, tašky a baťůžky, hlavy plné zážitků. Počasí jim přálo, užili si tedy do sytosti všech letních radovánek. Já byla na táboře asi 3x, jezdívala jsem do Lelekovic u České. Bylo to tam krásné, vždycky jsem se těšila.
Nejkrásnější zážitky však mám z dětské zotavovny Radost, v Peci pod Sněžkou. Vzpoměla jsem si na svůj pobyt a výlet na Sněžku, při televizním šotu o poštovně, která tam vyrůstá. Pobyt tam byl dvouměsíční a já tam prožila část léta, podzim i zimu. Přijeli jsme v létě, chodili na maliny a houby, hráli si v lese. Nádhera! Podzim přišel jaksi pozvolna, listí se najednou začalo barvit , tak nádherně, že člověk ani nedokáže všechny odstíny žluté, oranžové, červené, hnědé a zelené popsat. Vítali jsme karnevalem "vílu podzimku" jak jsme si ji pojmenovali a ve škole, kterou jsme tam samozřejmě měli, jsme se snažili svým rodičům popsat jak tam příroda kouzlí. A kouzlila dokonale! Večer podzim a ráno? Jednoho rána jsme se probudili a venku bylo plno sněhu, "víla podzimka" byla pryč. Sněhu bylo tolik, že jsme museli prohrnovat cestičku, abychom se dostali ven. A tehdy se tam objevil sám velký pán hor, Krakonoš!! Chystali jsme se na vycházku, v chodbě jsme se za značného veselí a hluku obouvali, když se ozval psí pozdrav. Za prosklenými vchodovými dveřmi se objevila velikánská hlava bernardýna. Jé, pejsek, neslo se ze všech úst, a za ním, opravdový Krakonoš. Vysoký až ke stropu, vousy do půl pasu, velikánský klobouk a nezbytnou hůl. Vešel , pejska nechal venku, oprášil si kabát od sněhu, sundal klobouk a zasmál se pod fousy. Byl to listonoš, který nám přinesl dopisy z domova. Při odchodu na procházku, šel i s pejskem kousek s námi a pak se stratil v mlze, opravdový Krakonoš. Zima se ujala definitivně své vlády. Když jsme odjížděli domů byla již zima i dole v Peci. Zato u nás, na Moravě, jsme si na ni ještě nějaký čas museli počkat.
Také nyní se začínají pozvolna barvy přírody měnit. Pole, táhnoucí se kolem trati po níž denně jezdím, už vyměnila jásavě žlutý kabátek, za hnědý svetřík a jenom kukuřice, stojí dál v krajině, jako šiky vojáků snažící se bránit léto před nástupem podzimu.
 


Komentáře

1 Karel | 27. srpna 2007 v 12:23 | Reagovat

Nestraš tolik s tou zimou, ještě musí růst hřiby!

Vloni rostly ještě těsně před Vánocemi, a já jsem na ně nemohl, tak ať je letos aspoň něco.

2 Karel | 27. srpna 2007 v 12:24 | Reagovat

Nestraš tolik s tou zimou, ještě musí růst hřiby.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama