Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Viděla jsem vodníka !

16. srpna 2007 v 11:28 | ja, foto inf. centrum |  Moje psaní

Chtělo se mi nedávno být chvíli sama, nikoho nevidět, s nikým nemluvit. Vypravila jsem se na takovou malou, skromnou procházku, na místa, kde jsem delší dobu nebyla.
Vyjela jsem autobusem na Hostýn, trochu se tam porozhlédla a šla, či spíše pajdala se dolů. Vybrala jsem si cestu sice delší, ale pro mě schůdnější. Vede bokem kopce a končí na Schweigrově pasece. Bylo krásně, horko, nikde nikdo. Všední den a skoro po dovolených, tak těch turistů v lese mnoho nebylo. Přes louku a kolem chatek jsem prošla co nejrychleji, protože přece jenom tam ještě byly slyšet hlasy dětí a štěkot psa. Chladivá náruč lesa mě vtáhla do sebe, ach jaká to byla úleva, proti rozpálené pasece. Dívala jsem se kolem sebe a hledala, co vlastně? Něco ze vzpomínek na léta dávno uplynulá. Nepoznávala jsem však svůj les. Všude byla jenom suchá, vyprahlá tráva, šustící jehličí a božský klid.
Cesta ubíhala po rozježděné lesní cestě, jež nyní v tom suchu vytvořila hluboké, tvrdé brázdy. Z dětství si pamatuji, že v těchto brázdách se vždycky drželo trochu vody a v ní bývaly malé žabičky. Hrávali jsme si s nima, dokonce jsme s nima prováděli skokanské soutěže. Dnes tu není nic, jen kamení a suchá hlína. Moje malé chudinky, kdepak jste asi schované?
Paprsky sluníčka se prodíraly větvemi kolem a já se cítila hrozně dobře. Najednou jsem dole, až skoro u potoka uviděla postavu. Stála bez hnutí a ve mě nejdříve hrklo, tak teď si na mě zgustne, myslela jsem si a po očku jsem se dívala jak daleko jsem ušla od poslední chaty. No, když začnu ječet, třeba by mě uslyšeli a přiběhli na pomoc. V ruce hůl, šla jsem přece jenom dál, sice pomaleji, ale šla. Co tam tam ten člověk dělá? Bylo vidět, že sedí na větvi starého, nalomeného dubu a s nohama cachtajícíma ve zbytku vody, tekoucí pod ním.
Když jsem byla nejdál od něj, neboť cesta se různě klikatí, stratil se mi nachvíli z očí. Napravo ode mne se vynořila z houští srnka a šla se do poloprázdného potoka napít. Zastavila jsem se, abych ji nechala v klidu doplnit zásoby a sama se taky dala do pití. Srnečka se otřepala, ještě několikrát si lokla chladivé vody, zatřepala oušky a ladnými kroky odskákala do lesa. Jak jsem ji záviděla, ten ladný krok a nebolavá kolena. Posilněna jsem pokračovala dolů. Na podivnou postavu jsem při zážitku se srnou úplně zapoměla. Když jsem se dostala až k oné zlomené a nad vodu čnící větvi, nebyl tam. Opravdu nebyl. Všude bylo ticho, přede mnou na cestě ani noha, do kopce nešel, to by musel jít kolem srnky a mě. To, přece není možné, kam teda zmizel. Podívala jsem se dolů do vody, byla tam taková větší tůňka pod vykotlaným břehem. Nad vodou čněla zlomená haluz a ve vodě se mihlo několik pstruhů. Jinak nikde nic. Ticho pomalu usínajícího lesa, bylo asi 5 hodin, nic nerušilo a já s dobitou energií, kráčela k domovu.
Byl to určitě vodník, který v té túni žije a ten stín, který se mihl ve vodě, byl jeho. To jak se honem chtěl schovat, aby ho lidské oko nespatřilo. Ale měl smůlu, neví, že jsem ho viděla sezhora a pěkně dlouho. Má si dávat větší pozor!
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 16. srpna 2007 v 19:47 | Reagovat

Také bych se měla vymotat někam do přírody, dlouho jsem nikde nebyla.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama