Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Teta

12. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Moje maminka vyrůstala dlouho jako jedináček. Nevlastní bratr byl o 11 let starší a tak zájem o svou malou sestřičku neměl. V ulici, kde bydlela pár stejně starých dětí bylo, ale ona si našla přítelkyni o kousek dál. Společně chodily pomáhat maminkám do stánků na Hostýn, zde trávívaly celé prázdniny. Když se podívám na fotografii z doby jejich docházky do obecné školy, vidím dvě stejně střapaté hlavy, na všech fotografiích vedle sebe. Z vyprávění vím, že obě rodiny byly dokonce několikrát na nějakém výletu v Čechách, zkrátka a dobře, obě děvčátka byla neustále spolu. Učily se dobře, maminka byla dokonce premiantkou třídy, problémy s nimi
nebyly. Ty nastaly po absolvování měšťanky.
Otec Helenky, jak se kamarádka jmenovala byl zaměstnán v továrně na ohýbaný nábytek, jako hlavní účetní, proto ji vedl k tomu, aby si udělala obchodní školu. Rodiče mé maminky potřebovali její pomoc doma, jelikož měli malou holčičku a babička onemocněla. Starala se proto o sestřičku a zároveň se chodila učit šít, ke známým. Jelikož byla ze školy jen krátce, stýskalo se jí po děvčatech a zvláště po Helence. Šití ji nebavilo a tak projevila zájem jít někam do školy.
Náhoda chtěla tomu, že na obchodní škole otevřeli v té době nový ročník a měli ještě volná místa. Šťastná, že se může učit, začala dojíždět spolu s Helou a brzy se stávala stejně zdatnou v účetnictví, těsnopise, podvojném účetnictví a jiných předmětech, jako ona, byť byla o ročník níž.
Po absolvování obchodní školy začala pracovat v účtárně. Helenka nejdříve pracovala nějakou dobu v Praze, pak se vrátila do našeho města a již zde zůstala.
Po svatbě mých rodičů následovalo období 16 let, které maminka strávila s námi dětmi. Když jsme dostatečně vyrostli, byla to opět Helenka, která jí našla místo. Spolu v jedné kanceláři pak pracovaly až do důchodu.
Byly tak nerozlučné přítelkyně, že je brzy lidé v okolí považovali za vlastní sestry. Dokonce si kupovaly stejné oblečení, kabelky, rozuměly si zkrátka ve všem. Společně navštěvovaly divadlo, jezdily na zájezdy tuzemské i do ciziny. Všechny Silvestry, po smrti mého tatínka, trávívaly spolu. Měli jsme ji za tetu a také jsme jí jinak neřekli. Byla na mé svatbě, hlídala mé chlapce, a nikdy nezapoměla na jejich narozeniny.
Jeji přátelství trvalo celý život, nepamatuji se, že by se pohádaly, nebo spolu třeba nějaký čas nemluvily. Všechny nesrovnalosti si dokázaly vyřídit jen mezi sebou. Záviděla jsem mamince tak dobrou přítelkyni, mě se to nikdy nepovedlo.
Zdálo se, že nic je nedokáže od sebe rozdělit, ale byla to ona s kosou, která ukončila jejich celoživotní přátelství . Ne však na dlouho, za půl roku po maminčině pohřbu jsme doprovodili
i naši tetu na místní hřbitov. Ironií osudu, mají hrob nedaleko od sebe. Je to opravdu vzácné mít takovou kamarádku!
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 12. srpna 2007 v 9:26 | Reagovat

Je to nádherný příběh. Takovou kamarádku mám i já, nejspíš nás svedlo dohromady naše jedináčkovství.Chodíme spolu na kafe a na oběd, jezdíme na nákupy i na výlety, radíme si při výběru oblečení. Často se navštěvujeme, zpočátku si její sousedé myslely, že jsme lesby, teď nás mají za sestry (a to si vzhledem vůbec nejsme podobné).

2 Marcela | Web | 12. srpna 2007 v 10:33 | Reagovat

zdravím tě našla jsem si čas a trochu jsem se porozhlédla a zajímavě jsem si početla tak se měj zase příjdu ahoj

3 espoo | Web | 14. srpna 2007 v 23:28 | Reagovat

Ach to je milé :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama