Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Suvenýr

23. srpna 2007 v 15:41 | ja |  Moje psaní

Také máte rádi suvenýry? Mám na mysli takové ty , co se běžně prodávají ve stáncích na hradech a zámcích, v ZOO, v recepcích hotelů? Dají se přišpendlit, připnout, zastrčit, poslat poštou. Jsou to různé skleničky, tácky, hrníčky, sponky, zrcátka apod. Nedá se ani vyjmenovat, co všechno se prodává a za kolik!
Od dob dětství jsem tyto cetky, jak se jim také běžně říkalo, měla ráda. V babiččině stánku se jich prodávala přehršel a já jsem je nejraději vybalovala a rovnala na prodejní pult. Vyhrála jsem si s jejich skládáním a vybíráním těch nejhezčích tvarů a barev. Skleněné schránečky ukrývaly malinkou sošku svatých, růženeček z barevných perliček nebo někdy i obojí. Byly to cetky za pár korun. Na slunci odrážely paprsky do okolí a lákaly tak chtivé kupující. Dostaly se koupit všude stejné.
Od jisté doby jsem měla raději suvenýr, který nebyl k dostání všude. Na školních výletech jsem byla proslulá tím, že jsem např. z výletu na Chopok vezla sazeničku hořce, do čerstvě založené skalky mého tatínka, který byl náruživý zahrádkář. (Ochránci přírody mi to jistě prominou, je to stejně promlčené, a praprapra potomci hořce už zdobí několikero skalek v blízkém i vzdálenějším okolí). Při výletu na Oravu jsem si přivezla velikou šišku z borovice. Vzpomínkou na školní výlet do Prahy, mi dlouhé roky byla vstupenka do Vinohradského divadla, v jehož programu jsem měla a chránila jako oko v hlavě několik podpisů. Bohužel, dneska už jej nemám, čas je nepřítel papíru a pod. materiálů.
Později, když jsem měla možnost několikrát vyjet za hranice do SSSR a NDR, se těmito suvenýry stalo např. malinkaté mýdlo z mezinárodního hotelu v Leningradě, mušličky z Baltu, kousek ulomeného jantaru, který jsem našla na břehu Severního moře.
Z Balatonu jsem si dovezla maloumušličku, vlastnoručně vylovenou ze dna. No a později např. Paříž. Tam to bylo hodně složité, najít něco co by mě pobyt zde připomínalo. Dalo to hodně přemýšlení, ale nakonec jsem na to přišla a nahrála mi náhoda. Při prohlídce parku v Louvre (snad se to tak píše, linquisti prominou!) jsem u jedné lavičky z níž se právě zvedla mladá rodinka se dvěma dětmi, ležela na zemi červená pastelka. Obyčejná pastelka, kterou si děti čmárají do notýsků, protože neznám francouzsky a taky jsem nevěděla, zda ta pastelka patřila odcházejícím dětem, nezavolala jsem je nazpět, ale pastelku opatrně sebrala se země a zastrčila do tašky. Mám ji dodnes v práci,mezi psacími potřebami, je už velmi opotřebovaná, ale vždycky, když s ní píšu, ocitnu se na malinkatý okamžik v kouzelné Paříži.
Jsou to asi nezvyklé suvenýry, ale ten nejvíce vzácný, jsem objevila až doma po návratu z rakouského Salzburku. V jednom malinkatém a zastrčeném obchůdku se suvénýry, spíš bych řekla, že to byl bazar nebo bleší trh, jsem koupila pro svou maminku malinké pouzdro na brýle. Mělo zvláštní tvar i barvu a mě se líbilo. Když jsme ho doma otevřeli a chtěli vyzkoušet, zda se brýle dovnitř vejdou, uviděla jsem uvnitř malinkatou kapsičku na klasický zip. Po jeho otevření jsem zalapala po dechu, uvnitř se zaleskl malinkatý prstýnek. Byl tak na dětskou ručku, zda je ze zlata nevím a je mi to jedno, stejně jej nosit nebudu, ale je krásný a plný tajemství. Kdo si ho do pouzdírka schoval a kdy? Čí to vlastně byl nápad a kdo jej nosil a ruce?
Až pojedete na další výpravy za poznáním, kamkoliv, mějte oči otevřené a schraňujte své suvenýry. Budou vám i za hodně let připomínat krásné chvíle.



 


Komentáře

1 DAny | 23. srpna 2007 v 15:43 | Reagovat

to fakt nebudu číst

2 espoo | Web | 23. srpna 2007 v 22:18 | Reagovat

Já jsem sem chtěla napsat komentář, ale nakonec jsem z toho udělala celý spot do svého blogu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama