Je to už hodně dávno, setkala jsem se s jedním velice zajímavým člověkem. Byl nemocný a tak se ocitl u nás v nemocnici. Měl zvláštní kouzlo osobnosti, přesto, že mu bylo hodně let.
Nikdy si na nic nestěžoval, poslušně plnil léčebný režim. Galantně přidržel dveře výtahu, když jsem s ním jela na vyšetření. Usmíval se pod fousy a nikdo by v něm nehledal nemocného člověka.
Nasedli jsme do výtahu, já zvolila poschodí, výtah se rozjel, udělal pár "skoků" a zastavil. Aha, říkám si, porucha, no počkáme a oni to opraví. Signalizací jsem oznámila poruchu a chtěla se pánovi omluvit. On se stále jenom usmíval a pak pronesl, "nevadí, zatím si budeme povídat", no to jsem zvědavá, co z něj vypadne, pomyslela jsem si a pohodlně se opřela o stěnu.
Trvalo mu jen chviličku, než mě zcela pohltil jeho příběh. Vyprávěl mi o své cestě do jižní Ameriky, když byl mladý. Dostal se tam jako zástupce firmy Bata, dělal do reklamy a krásně uměl kreslit. Líbila se mu tamní děvčata, tak se s jednou oženil. Bylo to mnoho let, co o ni přišel, ale ve své peněžence měl její starou , léty poznamenanou fotografii. Když mě ji ukázal, dívala se na mě krásná, i když starší tvář ženy. Musel ji opravdu milovat, neboť mu i dnes po tolika letech zvlhly oči. Jeho příběh byl velmi dlouhý a já při jeho poslechu úplně zapoměla na čas. Najednou se výtah rozjel a já mohla dokončit to, proč jsme sem vlastně jeli.

Pán u nás ležel ještě asi tři dny a byl propuštěn. Když jsme se spolu loučili u sanitky, podal mi ruku a malou obálku. Nechtěla jsem si ji vzít, ale se slovy "nebojte se, to nejsou peníze" mi ji dal. Odejel a já honem obálku otevřela, zvědavá co je v ní. Ano, předpokládáte správně,
byla to fotografie jeho ženy a na její zadní straně stařeckým písmem napsáno: "Mé nejmilejší sestřičce! Tohle foto mě provází celým životem, nyní když je u konce , můžu ho předat dál.
Indiáni věří, že pokud na ně někdo myslí, nebo se na ně dívá, potud žijí. Prosím Vás nechte si ji nyní vy. Znáte můj příběh a víte tolik co já. Mějte se krásně, ať je Váš život sama radost.
Vl. H....."
Je to příběh skoro pohádkový, ale je pravdivý. O osudu toho pána víc nevím, byl až ze severních Čech a u nás v nemocnici se ocitl jen náhodou. Je to více než 30 let, takže určitě už nežije. Obrázek krásné indiánky opatruju mezi forografiemi svých blízkých a přála bych si aby i s nimi bylo naloženo stejně. Vždyť pokud jediný člověk na něbude vzpomínat, potud budou žít.
byla to fotografie jeho ženy a na její zadní straně stařeckým písmem napsáno: "Mé nejmilejší sestřičce! Tohle foto mě provází celým životem, nyní když je u konce , můžu ho předat dál.
Indiáni věří, že pokud na ně někdo myslí, nebo se na ně dívá, potud žijí. Prosím Vás nechte si ji nyní vy. Znáte můj příběh a víte tolik co já. Mějte se krásně, ať je Váš život sama radost.
Vl. H....."
Je to příběh skoro pohádkový, ale je pravdivý. O osudu toho pána víc nevím, byl až ze severních Čech a u nás v nemocnici se ocitl jen náhodou. Je to více než 30 let, takže určitě už nežije. Obrázek krásné indiánky opatruju mezi forografiemi svých blízkých a přála bych si aby i s nimi bylo naloženo stejně. Vždyť pokud jediný člověk na něbude vzpomínat, potud budou žít.