Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Slib

20. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Je to už hodně dávno, setkala jsem se s jedním velice zajímavým člověkem. Byl nemocný a tak se ocitl u nás v nemocnici. Měl zvláštní kouzlo osobnosti, přesto, že mu bylo hodně let.
Nikdy si na nic nestěžoval, poslušně plnil léčebný režim. Galantně přidržel dveře výtahu, když jsem s ním jela na vyšetření. Usmíval se pod fousy a nikdo by v něm nehledal nemocného člověka.
Nasedli jsme do výtahu, já zvolila poschodí, výtah se rozjel, udělal pár "skoků" a zastavil. Aha, říkám si, porucha, no počkáme a oni to opraví. Signalizací jsem oznámila poruchu a chtěla se pánovi omluvit. On se stále jenom usmíval a pak pronesl, "nevadí, zatím si budeme povídat", no to jsem zvědavá, co z něj vypadne, pomyslela jsem si a pohodlně se opřela o stěnu.
Trvalo mu jen chviličku, než mě zcela pohltil jeho příběh. Vyprávěl mi o své cestě do jižní Ameriky, když byl mladý. Dostal se tam jako zástupce firmy Bata, dělal do reklamy a krásně uměl kreslit. Líbila se mu tamní děvčata, tak se s jednou oženil. Bylo to mnoho let, co o ni přišel, ale ve své peněžence měl její starou , léty poznamenanou fotografii. Když mě ji ukázal, dívala se na mě krásná, i když starší tvář ženy. Musel ji opravdu milovat, neboť mu i dnes po tolika letech zvlhly oči. Jeho příběh byl velmi dlouhý a já při jeho poslechu úplně zapoměla na čas. Najednou se výtah rozjel a já mohla dokončit to, proč jsme sem vlastně jeli.
Pán u nás ležel ještě asi tři dny a byl propuštěn. Když jsme se spolu loučili u sanitky, podal mi ruku a malou obálku. Nechtěla jsem si ji vzít, ale se slovy "nebojte se, to nejsou peníze" mi ji dal. Odejel a já honem obálku otevřela, zvědavá co je v ní. Ano, předpokládáte správně,
byla to fotografie jeho ženy a na její zadní straně stařeckým písmem napsáno: "Mé nejmilejší sestřičce! Tohle foto mě provází celým životem, nyní když je u konce , můžu ho předat dál.
Indiáni věří, že pokud na ně někdo myslí, nebo se na ně dívá, potud žijí. Prosím Vás nechte si ji nyní vy. Znáte můj příběh a víte tolik co já. Mějte se krásně, ať je Váš život sama radost.
Vl. H....."
Je to příběh skoro pohádkový, ale je pravdivý. O osudu toho pána víc nevím, byl až ze severních Čech a u nás v nemocnici se ocitl jen náhodou. Je to více než 30 let, takže určitě už nežije. Obrázek krásné indiánky opatruju mezi forografiemi svých blízkých a přála bych si aby i s nimi bylo naloženo stejně. Vždyť pokud jediný člověk na něbude vzpomínat, potud budou žít.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama