Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Pátek

18. srpna 2007 v 11:08 | ja |  Moje psaní

Tak nevím, včera byl sice pátek, ale 13. nebylo, tak nevím čím to bylo. Až do večera jsem měla pocit, že se svět zbláznil, nebo snad mají všichni úchylové svátek.
Začalo to ráno v budce na noviny. Přišla jsem tam, rozhlédla se a požádala o čaopis. V tom se za mnou ozvalo -"oni tady podrážejí, vás taky podrazí,, dejte si pozor!" Otočím se a za mnou paní, docela dobře oblečená, zubící se na mě. Odešla a prodavačka mi to vysvětlila, paní je od naproti (tam je PL) a chodí je sem takhle napadat za to, že jsou dražší cigarety. Úsměvné, pomyslím si a v práci docela zapomenu.
Je večer, na zastávce MHD stojí tři mladíci, ocvočkovaní od hlavy až k patě, samý řetěz, na hlavě ozdoby, jaké by jim i kakadu záviděl. Jejich slovník nebudu popisovat, znáte ho jistě všichni, ale jejich smích, ten mi ještě teď zní v uších. Představte si motorovou pilu řezající plech. Byl velmi hlasitý, nepříjemný, protivný. Doufala jsem, že do autobusu nenasednou, ale mýlila jsem se, a každé zastávce už, už vysedali, pak si to opět rozmysleli a vlezli zpět. Konečně nádraží, uf, snad teď bude klid.
Omyl ! Nástupiště bylo těchto postav plné, jeli na nějaký koncert. Snažila jsem se schovat se někam do koutečka, ale kde chcete v motoráčku najít kout! Cesta byla jedno velké divadlo, smích, křik, sprosté nadávky. Nejhorší bylo, že v této zkupině jsem zahlédla i několik děvčat, podobného chování. Nemohla jsem se dočkat, až z toho vlaku hrůzy vysednu.
Z nádraží vede cesta kolem trati. takže, když vláček pokračoval ve své pouti, bylo vidět i slyšet onu společnost, cestující dál nahony daleko.
Pospíchala, jsem domů, kde na mě čeká konečně pohoda, klídek a miláček Elinka. Čím blíže k domu jsem přicházela , zdálo se mi že se ozývá nějaký divoký ryk. Jasně, v parčíku u rybníčka se sešla partička mládežníků i se svými čtyřnohými miláčky. Do vody, na jejíž hladině se většinou pohybují jen kačenky, skákal jeden psík za druhým a snažili se, za děsného ryku jejich majitelů,co nejdříve doplavat pro míč. Křik se rozléhal ztichlým parčíkem. Už jsem byla téměř doma, když se kolem prohnalo asi 5 zdivočelých motorkářů, u rybníčku zabrzdili, prohodili pár slov s pejskaři a za kvičení a pištění pneumatik odfrčeli do počínající noci.
Tak nevím, měla jsem svátek já nebo ti druzí.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama