Naše Elina stále stěkala a štěkala. Vzadu na zahradě ji něco velmi zaujalo. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale když to trvalo snad půl hodiny, okřikla jsem ji a šla se podívat, co tam vlastně je.
Světe zboř se, z trávy na mě hledělo malé, vyděšené ptáčátko a kolem něj poskakovala naše Elis.
Obě dvě mláďata na sebe hleděla a třásla se strachy. Že se ptáček bojí psa, bych ještě pochopila, ale proč nezaútočil pes na mládě, to mi nebylo jasné.
Udělala jsem pár kroků a proti mě se plazil v trávě had! Opravdový had, nebyla to zmije ale užovka. Ptáček se instinktivně přikrčil k zemi a pes na hada dorážel, ale neměl odvahu zaútočit.
Hleděla jsem jako hloupá, kde se u nás na zahradě ocitla užovka. Znovu a znovu jsem si ji prohlížela, dokud nezmizela mezi kamením připraveným k odvezení.
Když jsem našim večer vyprávěla o tom, co jsem viděla na zahradě, nikdo mi samozřejmě nechtěl věřit, ale opravdu tam byla asi 60 cm dlouhá užovka.
Z hadů strach nemám, ale co kdyby tam lezla zmije, odnesla by to Elis nebo spíš ten ptáček?

Užovky jsou nevyzpytatelné, my jednu opravdu maxiužovku potkali na výletě s příbuznými v Teplicích přímo u Bečvy, šli jsme krmit kačeny a málem na ni šlápli. Bylo to poprvé, co jsem ji viděla tak zblízka a takovou velkou.