Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Jak jsem kradla

16. srpna 2007 v 16:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Můj otec byl obchodník, obchodník s velkým O. Celý život byl vedoucím v prodejnách s potravinami. Jeho snem v mládí bylo vystudovat tzv. sýrárnu - tj. Mlékárenskou školu. Bohužel, jeho rodiče nebyli tak movití, aby mu mohli školu dopřát. Šel proto a vyučil se obchodníkem. Na své první prodejně, kde dělal zároveň vedoucího, si musel dělat úplně všechno. Reklamou počínaje, výzdobou výlohy konče. Měl to snadné, výborně kreslil a měl úžasnou fantasii. Ještě dnes schovávám několik fotografií na nichž si dokumentoval jak výloha vypadala. Jelikož prodejna byla nedaleko velikého podniku, měl o klientelu postaráno. Před válkou se muselo všechno vážit, máslo se vozilo ve velkých blocích, cukr v homolích, z nichž se sekal a vážil, mouka byla v 50 kg pytlích, mléko v konvách. Jako jediný prodavač i vedoucí měl práce nad hlavu, ale byl mladý, tak mu to šlo. Za války přibyly zase jiné problémy, nastal lístkový systém, který také nebyl zrovna jednoduchý. Jak mě vyprávěl, muselo se všechno evidovat podle jmen a čísla domu, nikde nesmělo být ničeho navíc. Prodávalo se různě i pod pultem, šlo však o mnoho, nepoctivým hrozilo zatčení. Pak přišlo období, kdy si chtěl splnit svůj velký sen - mít vlastní obchod! Zatím vždycky pracoval pro někoho. Penízky šetřil, byl ještě svobodný, perspektiva by tu byla. Přišel únor 1948 a všechno bylo jinak. Státní obchod sice šikovného vedoucího potřeboval, ale se zvětšením prostor a otevřením nového obchodu, musel přijmout a pár děvčat na prodejnu. Časem se stala školní prodejnou, kam se mladé prodavačky chodily učit.
S novou módní vlnou samoobsluh, jsme se i u nás seznámili s novým způsobem prodeje. Byla jsem pyšná na to, že můj tatínek v takové nové samoobsluze prodává. Chodívala jsem za ním ráda a dívala se, jak se u pokladny slečna usmívá a markuje. Z této doby mám jednu ne zrovna veselou vzpomínku. Měla jsem tetu v Ostravě a hrozně ráda jsem za ní jezdila na prázdniny, hlavně zimní nebo uhelné. Teta bydlela na ostravském sídlišti Hrabůvka, kam se dojíždělo tramvají až na konečnou stanici u kina Edison. Měla dvě malé děti, které jsem hlídávala. Teta je velmi moderní a tak pro ni nebylo nic jednoduššího, než mi 11-tiletému žabci, dát klíče od domu, peníze a poslat mě na nákup do "gastronomu" jak tehdy v Ostravě říkali moderní velkosamoobsluze. Já, děvče z malého města, znalá samoobslužný provoz , jsem si to považovala za samozřejmost. Vzala jsem tašku, konvičku na mléko (tehdy ještě prodávané volně) a vyrazila do obchodu. Přivítal mě velikánský obchod v němž bylo asi 5 pokladen, na naše maloměstské poměry nezvyklý počet. Nakoupila jsem, to co bylo napsané na lístečku, prošla pokladnou a zaplatila. Pak jsem začala hledat, kde se prodává mléko. Bohužel, jsem se musela vrátit zpět do prostoru za pokladny , kam jsem vyrazila i s taškou naplněnou předešlým nákupem. Nechala jsem si nalít mléko, opět prošla pokladnou a .... Teď to začalo, paní pokladní chtěla znovu markovat zboží i s tašky. Na ně jsem už neměla dost peněz protože, teta to měla spočítané na korunu. No, nebudu to déle protahovat, zavolali na mě ochranku a jako
nějakou zlodějku mě , ubrečenou vedli přes celý obchod k vedoucímu. Lísteček jsem si samozřejmě neschovala, pokladní, která mi účtovala předchozí nákup někam zmizela a žádná
z těch usměvavých tváří mě najednou nepoznala. Ještě štěstí, že jsem si pamatovala přesnou cenu nákupu, na haléř. Pan vedoucí si obsah tašky namarkoval a souhlasilo to. Zaplatila jsem ještě ono nešťastné mléko a upalovala jsem domů.
Zařekla jsem se, že do smrti smrťoucí o tom nikomu nepovím, až dneska jsem to porušila. Myslím, že ani tatínek by se už na mě nezlobil, že jsem tam udělala takovou ostudu.
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 16. srpna 2007 v 19:48 | Reagovat

Nějak mi to připomíná moje vlastní zmatky a trapasy.

2 duna | Web | 16. srpna 2007 v 23:41 | Reagovat

Chi, pamatuju doby, když za to, že jsme šly do sámošky dvě a vzaly si jeden košík, se prodavačky stavěly na hlavu a div že to nehlásily do školy jako zločin...

3 espoo | Web | 17. srpna 2007 v 11:07 | Reagovat

A ty fotky by na ukazku nejake nebyly?

Ja sem jednou, jeste na prvnim stupni zakladni skoly, sla do samoobsluhy a chtela jsem mamince koupit cokoladu. Vim naprosto jiste, ze jsem na ni mela penize, ale prodavacka mi ji vzala a rekla ze mi ji nemuze prodat. Doted [a je to uz skoro dvacet let] si s tim lamu hlavu, kdyz vim ze jsem na ni penize mela!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama