Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Eva

21. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Tak jsem to včera docela zvládla, byl to ale "záhul", jak se dneska s oblibou říká. Práce plno, k tomu horko, není divu, že jsem se nemohla dočkat večera. A tak unavená a splavená jsem čekala na MHD. Vláček přijel včas a já se uvelebila na své " místečko", kolébání mě málem uspalo. Všichni kolem mě ztichli, a já se pomalu potápěla do snění. Na obloze několik bílých mráčků a krásný západ slunce. Ten pohled z okénka vlaku byl úžasný. Obzor hořel krvavě rudým plamenem, čistou modrou oblohou se toulali dva mráčky. Nádhera!!
Ten výjev za oknem ve mně vyvolal vzpomínky, na podobný večer, kdysi dávno.
Je srpen 1968, já s kamarádkou sedíme u lesa a pozorujeme oblohu, do ouška nám hraje tranzistorák a nám se zdá, že není nic krásnějšího na světě, než tento pohled. Dvě holky čekající na svůj osud, se tu tulí k sobě a každá sní. Pochopitelně každá o něčem jiném. Já mám před sebou studium na SZŠ, pak možná VŠ, daleko před sebou rodinu a krásný život. Eva, ta určitě snila o práci herečky, nebo alespoň modelky, byla z Prahy a vídaly jsme se jenom o prázdninách. Jak dlouho jsme tam seděly už nevím, ale náhle se ozvala píšťalka, to bylo znamení pro Evu. Její teta byla velmi přísná a tak se nedalo nic dělat. Pomalu jsme se šouraly k domovu, před chalupou jsme se rozloučily a těšily se na ráno.
A ráno, ráno bylo všechno jinak. Rozhlas oznamoval okupaci ČSSR , všichni si povídali jen o tom jediném. Hledala jsem Evu, ale ta už byla nachystaná k odjezdu. Rozloučení proběhlo velmi rychle, slíbily jsme si, že si napíšeme a za rok o prázdninách, se zase uvidíme. Události toho dne a následujících let, zamíchaly parádně se životy všech, nejen nás dvou kamarádek.
Zase byly prázdniny, krásné západy slunce jsem sledovala opět, už ale sama. Kde skončila kamarádka Eva jsem dlouho nevěděla, až po čase jsem se dozvěděla, že jejich rodina emigrovala někam do Austrálie a tam pro mě veškeré stopy skončily.
Hrc, vláček zastavil, vyskočila jsem a na poslední chvíli opouštím vagon. Ta vzpomínka, nebo skoro sen způsobili, že jsem málem zajela. Slunce už zapadlo docela, šeří se a mě čeká cesta domů. Copak asi dělá Eva?
 


Komentáře

1 Karel | 21. srpna 2007 v 9:21 | Reagovat

Co tak trochu zkusit pátrat? Pomocí internetu to jistě půjde. Začít s tím, jak se jmenovala...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama