Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Cilka

31. srpna 2007 v 8:09 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Mám jeden velikánský sen, podívat se do Skandinávie. Nesnáším horko a miluji přírodu. Nedávno jsem viděla krásné fotky, jež nafotil jeden můj známý za svého pobytu v Norsku. Je to kouzelná příroda, nádherná zeleň, modř a bělost až oči přecházejí. Vždycky jsem měla představu, že na severu se nedá koupat v moři, brr, musí být studená voda. Mýlila jsem se, při pohledu na dětičky ráchající se ve vodě skoro u polárního kruhu, mi vstávaly vlasy na hlavě.
Ono letošní léto bylo abnormálně horké a také tam asi bylo tepleji než obvykle. Tam bych se chtěla podívat
Dalším mým snem, který jsem si již splnila byla návštěva Paříže. Nádherné město, o němž není třeba nic povídat. Kudy jdeš, tudy kráčela historie, na každém domě, je něco zajímavého, všude se setkáváš s názvy, které znáš z filmů a knih. Stará i nová Paříž, to je skvostné město, v němž žije nepřehledný dav lidiček. Potkáváš na každém kroku jiné etnikum, černí, žlutí, bílí, v šátcích, či kloubouku.
Kdysi dávno se do Paříže odstěhovala babiččina mladší sestra Cilka. Mnoho let nám, za mého dětství, chodívaly dopisy s fotkami. Na nich teta a strýc, které jsem nikdy nepoznala. Měli jedinou dceru, která se stala učitelkou. V Česku asi nikdy nebyla, adresa na ni se stratila.
Teta se strýcem již jako důchodci projezdili celou Francii, do Česka se nikdy nevrátili
a nepodívali. V době, kdy již nepracovali neměli možnost přijet do vlasti, tak jsme mohli jenom z dopisů a občasných balíčků vychutnávat ten " jiný" svět. Žvýkačky, čokolády Milka a Jacobs cafe, jsem poznala jenom díky tetičce. Když zemřela, nebyl nikdo z rodiny na jejím pohřbu, nešlo to. Proto při mé návštěvě Paříže jsem se snažila dle adresy najít místa, kde teta žila.
Pařížská čtvrt Neully n.S, nebo tak nějak se to psalo, už je skoro celá zastavěná moderní výstavbou. Nebyl čas zajet a podívat se, alespoň na starém hřbitůvku, zda tam objevím pomníček se jménem Skokanova Cecilie. Jejich dcera už má taky hodně let, žije-li vůbec. Nevím nic o tom, zda byla vdaná a měla-li děti. Škoda, jedna část naší rodiny se stratila ve víru evropské poválečné historie. Bylo by zajímavé dozvědět se něco více.
 


Komentáře

1 Karel | 31. srpna 2007 v 12:54 | Reagovat

Kdyby se aspoň objevila poslední známá adresa...

2 Maruska | E-mail | Web | 11. září 2007 v 19:58 | Reagovat

Moc hezky blocek, pozdravuji tvurce a kouknete na muj   www.sikovnepacicky.blog.cz

3 kokot | E-mail | 29. července 2017 v 20:14 | Reagovat

kokotina

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama