Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Bylo nás pět

10. srpna 2007 v 7:57 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Ne, to není začátek známé knihy, je to jen konstatovámí skutečnosti. Ano, bylo nás doma pět i s rodiči, samozřejmě. Starší bratr Karel, moje maličkost a bratr Jirka.
Starší bratr, byl mým velkým vzorem a ochráncem. Díky němu jsem , hlavně o prázdninách, prožívala převážně klukovská dobrodružství. Jako nejstarší ze skupiny dětí, byl autoritou a také hlavním tvůrcem všech akcí. Měl velmi bujnou fantasii a hodně četl, tak pro něj nebylo problémem vymýšlet bojové hry, výpravy za dobrodružstvím a jiné aktivity.
Vzpomínám si, na náš bunkr, v lesíku u starého smetiště, kde jsme nacházeli základní stavební prostředky a vybavení. Starý rozvrzaný stolek nám plně vyhovoval, Nevěřili by jste, jak dokonale opevněné stanoviště jsme měli vytvořeno. Zabezpečení signalizačním zařízením, bylo také jednou
z věcí, jež patřilo do strategie obránců. Bylo velmi důmyslně vymyšleno. Mezi nízkým porostem byl natažen tenký provázek, zamaskovaný listím, tak aby jej přicházející nepřítel neviděl. Na určitých místech jsme na provázek navlékli několik plechovek, které při pohybu provázku, začaly dělat hluk. Tak se nepřítel prozradil. Plné bedýnky šišek, nahrazovaly granáty, střílet po nepříteli se smělo jen do určité vzdálenosti, aby nedošlo k úrazu. Obránci bunkru se pravidelně střídali v zásobování potravinami. Nejčastěji jsme přepadali naši babičku, v jejíchž zásobách byl dostatek jídla i pro nás.
S mladším bráškou to nebylo jednoduché. Narodil se, když já měla šest a bratr deset let. Při jeho hlídání si brácha rovněž poradil. Rád si četl a tak, aby malý neutekl, přivázal mu kolem pasu silnější provázek, upravil jeho délku tak, aby batole mělo volný pohyb, ale jen do bezpečné vzdálenosti. Pak si klidně vzal knihu a četl si. Byli spokojeni oba.
Rodiče to s námi neměli opravdu lehké. Naše vzájemné bitky a hádky nebraly konce. Většinou jsem to byla já, kdo "vyhrál", neboť brácha se "jakoby vzdal".
Nemoci se naší rodině nevyhýbaly a tak s větou "ukaž mi jazyk" a rukou položenou na čele, zjišťovala starostlivá maminka náš zdravotní stav. Mezi námi se každá nemoc vystřídala a otočila několkrát. To jsme pak měli doma malou nemocnici. Docela jsem se na to těšívala, neboť i nemocný bratr dokázal svým vyprávěním o společném domě celé naší rodiny, "pojízdných schodech a schodištích", po nichž se proháněli Jardajs a Pavlajs, udržet moji pozornost. Byly to smyšlené postavičky, ale pro mě byla jejich dobrodružství interpretovaná bráchou, nesmírně zajímavá. Fantasie byla nesmírná a tak ti dva kluci prožívali cestu do pravěku, vesmírné plavby, lov tygrů, detektivní pátrání apod. Nasmáli jsme se při tom tak, že zákonitě muselo přijít rodičovské pokárání a někdy i pár facek.
I později ve škole, mi byl brácha dáván za vzor, řeči - "no, taky by jsi mohla mít vyznamenání, kdyby jsi jen trochu chtěla" jsem přímo nesnášela. Na našem dobrém vztahu, to však nic nezměnilo. Máme je dobré dodnes.
 


Komentáře

1 Hablina | Web | 10. srpna 2007 v 12:34 | Reagovat

Tak to je krásné. Jsem jedináček a sourozenci mi vždycky moc chyběli, není lehké se protloukat světem sama.

2 Karel | 10. srpna 2007 v 12:45 | Reagovat

Ten provázek předstíral, že je horolezeckým lanem, aby to bylo zábavné i pro bratra. "Vylez na tu horu."

3 espoo | Web | 14. srpna 2007 v 23:22 | Reagovat

Já jsem taky jedináček a vždycky jsem chtěla staršího bráchu. My jedináčci se snažíme si pořád namlouvat, že být jedináček je mnohem lepší než se otravovat se sourozenci, ale co si budem povídat, myslím že v tom je jen skrytá závist, či, v tom lepším případě, snaha se se svým jedináčkovstvím nějak vyrovnat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama