close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2007

Vzpomínka

9. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Jejda, to už je vážně 4O let, co jsme se rozešli a naposledy si sáhli na tabuli a svou lavici? Ani se člověku nechce věřit, že to tak uběhlo. Vždyť je to jako včera, kdy jsme byli na výletě v Tatrách a provedli tam jednu ošklivou věc, svému učiteli. Je to jako včera, co jsme byli navštívit naši Matičku měst a měli ten obrovský průšvih. Rozloučili jsme se na náměstí při zmrzlině, tenkrát ještě na oplatku tvaru čtverce a žlutou bublinkovou limonádou si připili na svůj další život.
Mnoho vody už od té doby proteklo naší říčkou, mnoho věcí se od té doby přihodilo, mnoho lidiček, které jsme znali a měli rádi už zde není.
Mezi nimi náš třídní učitel Karel Adámek. Při loučení jsme si slíbili, že se budeme scházet každých pět let, a opravdu jsme to dodrželi. Na všech těch setkáních s námi byl, vždycky jsme obdivovali, jeho pamatováka. Pokaždé nás překvapil tím, že nás, (každého / každou) nejen poznal a pamatoval si jménem, ale dokonce na nás vždycky vytasil, dávno zapomenutý průšvih, nebo legrační příhodu, jež se k dotyčnému vztahovala.
Na posledním srazu před pěti lety jsem ho doprovázela pozdě večer domů. Bydlel totiž kousek za tratí a z náměstí je to docela daleko. Jako jeho obvodní zdravotní sestra, znala jsem jeho zdravotní stav, ale ani ve snu mě nenapadlo, že na další naše setkání, už mezi nás nepříjde. Zemřel letos v úctyhodných letech.
Bude nám všem smutno, až se v září sejdeme, nejen po našem učiteli, ale také po spolužácích, kteří již také nejsou mezi námi.
Těším se na setkání, velmi se těším, a tohle všechno mě proběhlo hlavou, když jsem dneska ráno vytahovala pozvánku ze schránky . Holky, kluci, přijďte všichni, ráda vás uvidím.

Obrázek

8. srpna 2007 v 20:51 Moje pokusy

Ikonka - druhý pokus

8. srpna 2007 v 18:23
Snad to bude dobré. Uff.

Dalekohled

8. srpna 2007 v 8:26 | ja |  Moje psaní
Můj tatin dostal na vánoce od staršího syna hvězdářský dalekohled. Je krásný, ale dle něho slabý. Po sestavení přístroje, stával nějakou dobu zakrytý v obývacím pokoji, prý pod stromkem, aby všichni viděli, co dostal! Pak se přesunul do zimní zahrady, která je spojená s balkonem, opět zakrytý, prý je tam pro pozorování ještě zima! Včera při věšení prádla na půdě, jsem si jej všimla. Stojí u okénka, nasměrován k obloze, samozřejmě zakrytý a smutný. Nikdo si na něj ani nevzpomene. Tak jsem si večer udělala chvilku čas, vyštrachala se na půdu a koukla se přes něj ven.
Lidi, to je nádhera, vidíte až do sousedovy zahrady, mají nový skleník. Stromy v parku jsou skoro jako na naší zahrádce. A obloha s hvězdičkama a měsícem? No, paráda! Kdepak je asi ten Aldebaran, Kasiopea ap. Nevím jestli je lze tady vidět, ale i tak jsem se koukla.
Dívala jsem se dobrou hodinu, až mě začalo bolet za krkem. Tak nevím, dostala jsem ten dalekohled já, nebo můj muž? Musím mu ho připomenout a vytáhnout ho na půdu, aby se alespoň jednou podíval na tu krásu nad sebou. Opravdu to stojí za to!

Vlkodav

8. srpna 2007 v 8:07 | ja |  Moje psaní

Včerejší večerní procházka byla nádherná! Protože popršelo, byl vzduch čistý a nádherně voněl. Vzala jsem s sebou Elisu a šli jsme. Nejdříve jsme to vzali zadem kolem zahrádek do parku.
U místního potoka jsme potkali známou s kokrem, trochu jsme si pokecaly, pejsci se seznámili a šli jsme dál. Nechtěla jsem Elinku napoprve moc utahat ( má teprve 1/2 roku a je malinká), tak moje cesta vedla oklikou kolem trati a dětského hříště. Je krásné nové, ale takhle pozdě večer, tady bylo jen pár výrostků. Elišce se procházka líbila a byla připravená jít na konec světa.
Náhle se proti nám objevila silueta obrovského psa! To snad ne, on je sám? Docela jsem se začala bát. Před očima se mi promítly záběry snad všech pokousaných, jak si je pamatuju z televize i mé vlastní několikanásobné pokousání v dětství.
Už jsem vzala Elsu do náruče a otočila se nazpět, když se kousek za mnou ozval hlásek: "Paní, nebojte se, on vám nic neudělá, já ho držím!", otočím se a kousek od nás stojí malinká postavička, asi tak desetileté holčičky, mající v ruce vodítko. U jejích nohou ležela ta obluda koulející očima. Vlkodav! Ležel, a vrtěl ocasem a dívenka ho lehce hladila po vztyčené hlavě. Potěš mě koště, jestli ho neudrží, je s námi amen! Opatrně a beze slov jsem proklouzla kolem psa, cítila jsem, jak se mi Elis na rukou třese strachy, a rychle jsem se vzdalovala.
Nikde se neozval ani hlásek, celý park jakoby usnul z té podívané. Po chvíli mě napadlo otočit se!
Nebudete mi věřit, ale byla tam opět jen vzdálená silueta toho psa a u něj nikdo. Chvíli jsem se na něj dívala, z dostatečné vzdálenosti, čenichal si něco na zemi a pak docela rychle zmizel.
Kde je ta malá dívenka, nikde není vidět? A jak to, že je v parku sama, s tak velikým psem, vždyť kdyby se jí vzepřel, nemá šanci ho udržet! V duchu jsem vzpomínala, kdo tady v okolí má tak velikánského psa, ale nikdo mě nenapadl.
Když jsem doma za plotem odepínala Elinku z vodítka oddychla jsem si. Co, když tam s tím psem nikdo nebyl a ta malá postavička byl jen výtvor mé fantasie? A byl tam vůbec ten pes? Říká se, že člověk si dokáže svůj strach zhmotnit, nebyla to zrovna ona chvíle, kterou si můj odvěký strach ze psů vyprodukoval? Já nevím!

Slimáci

7. srpna 2007 v 10:46 | ja |  Moje psaní
Brr, plná konev slimáků!
Tak vám teda povím, co mě docela vytočilo. Ráno, stejně jako každý jiný den, kdy mám volno, jsem šla zalít kytičky na zahradu a před dům. Sluníčko už pálilo do zad, bude asi krásný den.
Pes lítá kolem a neustále na něco doráží, Myslím si, to bude asi kočka, někde v keřích, nebo, že by ježek, který ještě nedorazil domů z noční výpravy? Kdepak, naše Elinka si našla jiného nepřítele,
na konvičce, v níž od nedělního večera zbylo něco vody na dně, je nalepeno asi 10 hnědých slimáků, dlouhých a slizkých. Opatrně je sundám a vhodím do kanálu, chytím konev za ucho a fuj, tam je taky nalepený jeden . Pak se kouknu do konve a úplně se mi zatmělo před očima. Nevěřili by jste , ale tam je jich nalezlých snad stovka. No tak, to je přímo invaze slimáků!!!
No jo, ale co s nimi, rukou je vytahovat nebudu, když tam napustím vodu, ucpou mi kropítko, když kropítko sundám vytečou i z vodou a budu je mít na zahradě opět. Nevěda si rady, položila jsem konev na trávník, zavolala psa a šla jsem si uvařit kávu. Ještě dorazila pošťačka, chvíli jsem si splkla před domem se sousedkou, ta mi radila zanést konev tam, kde mají slepice, ony prý je sezobou, pak jsem vzala hrnek s kávou a šla zpět na zahradu.
Tak nevím, někde jsem četla, že ty potvory, hnědé slimáky, nezobou ani slepice! A co, zavést je nazpět do Španělska, odkud prý pocházejí. No ale vážně, co s nima, jak tak popíjím kávu, napadlo mě, upálit je! Je to sice trochu kách, ochránci přírody už asi stojí v pozoru, ale nic jiného asi nepomůže.
Jdu tedy pro plech a zápalky, vezmu noviny a konev a třepu slimáky na papír, je jich podstatně méně. Kam se poděli? Najdu je na travičce, jak se jeden po druhém plazí do stínu jalovce. Ono je to sluníčko a sucho vyhnalo z konvičky ven. Tak jsem tu trochu slimáků upálila v novinách a doufám, že ti ostatní, kteří tu popravu viděli, se ze zahrady odstěhovali nebo v brzké době odstěhují.


Kam s nimi?

5. srpna 2007 v 10:00 | ja |  Moje psaní
Včera jsem se dívala na krásný tv film - Ostrovní zprávy. Byl to po dlouhé době film s velkým F. Ještě dlouho po půlnoci jsem nemohla usnout. Což se mi nestává často.
Dnes od rána, mám takovou lenivou náladu, nechce se mi do ničeho. Pejsek skotačí na zahradě, tatin chystá v kuchyni oběd a já si pěkně lenoším u kávy. Zítra mě čeká nástup do práce po dovolené. Mám s toho takový smíšený pocit. Na jedné straně se již docela těším na holky, na straně druhé, se děsím ranního vstávání. On je rozdíl, vstávat 14 dnů kolem půl sedmé, nebo ve 3 ráno. Ale, těch novinek, které mě čekají se už nemůžu dočkat.
Musím si ještě nachystat na zítra věci a hlavně nesmím zapomenout na knihy do naší pacientské knihovny. Nevěřili by jste, kolik knih, které mají lidé k dispozici, se nám stratí. Knihovna se může dolňovat neustále. Máme doma hodně knih po rodičích z obou stran, jsou několikrát přebrané. Brášci i moji synové, si z knihovny vybrali to, co bylo pro ně zajímavé. Ostatní knihy marně čekají na uplatnění. Několikrát jsem donesla balík knih do práce, ale pořád to vypadá, jakoby jich neubývalo. Antikvariát, to je kapitola sama pro sebe, tam vám vezmou jen pár knih a to ještě dlouho přebírají. Barbar nejsem, knihy zásadně neničím, nepálím, ani do sběrných surovin nenosím. To spíše naopak - několik knih jsem si donesla domů. Nádherný, ilustrovaný anatomický atlas, historickou knihu s obrázky a starý obrázkový kalendář. Když jsem je přinesla domů, můj tatin se začal smát "to jsem si myslel, že něco přitahneš domů! Ty a knížky, to je stará historie, těch se nezbavíme!"
No, ale kam s nimi? Měla jsem takový nápad! Synátor dojížděl do školy vlakem, tak jsem mu jednoho dne dala tašku s knihami, aby ji nenápadně zapoměl ve vlaku. To jsem si dala! Chlapec poslechl mé rozkazy, vzal tašku a při vysedání z vlaku ji nechal, zapomenutou na sedadle. Ještě nebyl ani na peroně, už se otevřelo okénko a starší starostlivá paní na celé kolo volala, " mladý pane, něco jste si tady zapoměl! Haló, vraťte se!" znělo na všechny strany. Všichni se otáčeli, hledajíce toho zapomětlivce a ten, rudý jako krocan, hlavu sklopenou, pádil ven z nádraží. Jak jsem odpoledne dostala, když se vrátil, si nepřejte vědět.
Další nápad byla knihovna DD! Taky neúspěch, důchodci mají špatný zrak a málo čtou.
Co takhle bazar a inzeráty typu - Kniha za 1,-Kč? Nevyšlo, lidé měli pocit, že chci na knihách zbohatnout.
Tak, co teda s nimi? Od jisté doby knihy nekupuji, jen omezeně a chodím do knihovny. Je to škoda, dnes, kdy vychází takové množství krásných knížek a já si je nemůžu koupit! Ach, jo!!!

Jak jsem se lekla

4. srpna 2007 v 12:50 | ja |  Moje psaní

Občas se mi stává, že něco hledám, možná jsem se o tom již zmiňovala. Jsou to drobnosti , jako brýle, klíče, peněženka. Jistě, řeknete si, to se stává každému. Ale, aby jste se ráno nemohli poznat a najít, tak to se mi stalo až dnes.
Včera jsem šla spát hodně pozdě, práce, televize, manželské povinnosti, však to známe. Noc byla klidná, ani sousedův pes mě neprobudil. Měsíček do postele také nesvítil, všude klid a mír.
Dokonce se mi po dlouhé době i něco zdálo.
Probudilo mě, nevím co, ale nebylo to probuzení, ale přímo šok! Nevěděla jsem, co se se mnou děje, nemohla jsem promluvit, ani pohnout jediným svalem. S očima vytřeštěnýma do stropu jsem ležela a přemýšlela, co se stalo, nemohla jsem si vzpomenout na své vlastní jméno, kde to jsem a proč tady ležím. Zcela jasně jsem slyšela tatina, jak v kuchyni chystá snídani, Elušku jak škrabká na dveře a já nic. Nemohla jsem nic, jen bezmocně ležet. Cítila jsem jak mi na čele vystupuje studený pot. Tak a je to tady, pomyslela jsem si - mrtvice, to je přece brzo, vždyť ještě nejsem ani v důchodu. Všechny myšlenky jsem upínala k tomu vzpomenout si co se stalo, kdo jsem, jak se jmenuju a pořád dokola.
Jak dlouho ta chvíle trvala nevím, ale najednou se mnou někdo třepe a já se přešťastná probouzím. "Co se děje, že tady tak řveš? Elina se mohla uštěkat!" říká manžel a vůbec nechápe, proč se šťastně usmívám, když před chvílí jsem tak vyváděla.
Kdybych brala léky na spaní, nebyla bych tak utlumená a nespala tak tvrdě, určitě by se mi nezdál tak skutečný a hrozný sen. Nikomu nepřeju ten pocit bezmoci a zoufalství, jaké jsem prožila - naštěstí jen ve snu. Uff..!!! Kdybych byla stoupencem různých předzvěstí a varovných znamení, musela bych, už teď, umírat hrůzou z toho, co mě čeká.
Vesele jsem vyskočila, doslova, z postele a vím, že budu ještě více užívat každou vteřinu, minutu, hodinu a den, ještě víc se soustředím, na to co mě zajímá, co mě těší.
Proto jsem hned po snídani šla do města a koupila si malou radost, dneska vlastně dvojnásobnou.
Přeji Vám, všem krásný den a těším se na každý další.

Pár líbezných obrázků

3. srpna 2007 v 12:56 | různí autoři |  Fotografie

Hůl

2. srpna 2007 v 9:31 | ja |  Moje psaní

Teda, o to se s vámi musím podělit. Byla jsem u nás v obchodě, nakupovat jen nějaké ty drobnosti. U pokladny mají takový ten stojan s drobnostma. Stála nás tam menší fronta, starší pán o holi (pozor, ta hraje v příběhu roli), dvě mladší dámy hlasitě si povídající obsah včerejších Návratů - Pošta pro Tebe a moje maličkost, či spíše veličkost. Slečna u pokladny markovala, markovala a domarkovala. Došel jí papír v kase. Pán začal být netrpělivý, asi někam pospíchal. Nejprve si začal nákup rovnat do vozíku, pak jej přerovnával do tašky. Chvíli se zaobíral svou hůlkou a snažil se v onom regále srovnat věci. Pak se rozhlížel kolem sebe a hledal někoho, s kým nebo komu by si postěžoval. Když už to definitivně nemohl vydržet, vybafl na slečnu pokladní - "Dejte mi zpátky peníze, já ten nákup nechci" - všíchni jsme se na sebe podívali, nevěříc vlastním uším. Vzal tašku věci překlopil do vozíku , sebral z misky peníze a než jsme se vzpamatovali, byl fuč. Zůstala po něm jenom nepříjemně narušená ranní pohoda a hůl na vozíku. Odkráčel čile a bez ní.
Slečna pokladní měla na krajíčku pláč, odtlačili jsme pánův vozík stranou, zaplatili a společně uklidili do regálů jeho nabrané zboží. Hůlku jsme opřeli o dveře, snad se pro ni vrátí.
A představte si, když jsem vyšla ven z obchodu a udělala pár kroků, kdo myslíte, že seděl na lavičce s partou alkoholiků a nemakačenků. No jasně, onen netrpělivý pán, který tolik spěchal a ani si nevšiml, že kráčí bez hole. Jen by mě zajímalo, kdy si vzpomene, na svou hůlku a vrátí se pro ni.
Konečně taky vím kam tak pospíchal. Aby na něj zbylo místo na lavičce.