close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2007

Jeden nikdy neví!

13. srpna 2007 v 11:40 | ja |  Moje psaní

"Jdeme ke kartářce, pojď s náma!" - dostala jsem pozvání od kamarádky. Ne, že bych na jejich umění věřila, jsem realistka každým coulem, ale zvědavost vrtá jako červík. Několik dní a nocí jsem marně přemýšlela, jak to udělat - jít, či nejít? Nakonec jsem se rozhodla, nejdu nikam! Říkám, ne, že bych jim věřila . ALE ! Zase to věčné ale, které se vždycky objeví, když je člověk nerozhodný.
Mám nejednu zkušenost s těmito neznámými silami. Občas se i mě stalo, že jsem měla dokonce věštecké sny! Jednou, to jsem byla na internátě střední školy, jsem měla sen, který mě vyvedl dokonale z míry. Měli jsme velice přísnou profesorku češtiny, která měla svůj systém vyvolávání a nikdy, nikdo si nemohl být jistý, že nebude "tasen" i příští hodinu. Jednoho krásného dne jsem ráno vyprávěla své spolubydlící, co se mi zdálo, že jsem viděla profesorku Přikrylovou jak vyvolává Jarku a dokonce jsem znala i otázku, kterou ji položila. Zasmály jsme se a hodily to za hlavu. Cestou do školy jsme onu jmenovanou spolužačku potkaly. Já ji o svém snu řekla, ona jen zavrtěla hlavou a odpověděla, že přece byla minule vyvolána, tak dneska se nebojí.
Den pomalu plynul, blížila se hodina českého jazyka. Nevím zda si Jarka přes den na můj sen vzpoměla, ale já na ňej myslela neustále. Zazvonilo, přišla profesorka a aniž by se kdo nadál, brala do ruky deníček a vyvolala první jnéno. Jistě uhodnete, že to byla zrovna Jarka, Když stála u tabule, koukala na mě nechápavě a po otázce, kterou jí zkoušející profesorka řekla, málem upadla. Byla to přesně tatáž o níž jsem měla sen. No, a známka, ta byla rovněž shodná s tou ve snu.
Od té doby jsem nikdy nesměla nikomu říkat, co se mi zdálo. A proto jsem raději k žádné kartářce nešla. Jeden nikdy neví!

Krinolína

13. srpna 2007 v 11:14 | Květy |  Něco z historie

Občas máme možnost obdivovat na divadelních jevištích a filmových plátnech velkolepost historických kostýmů, které byly předobrazem své doby.
Vrcholem přepychu, okázalosti a stavovské nadřazenosti byla bezesporu móda francouzského dvora v čele s Ludvíkem XIV. Objevila nové materiály jasných tónů a barev, jejichž měkkým řasením a působením světla, stínu a lesků dosáhla dalších efektů. Důležitou roli hrály na přepychových krinolínách i lemy z krajek, stuhy, šňůry a výšivky, které se rozprostřely po celém šatu bohatstvím materiálu.
Z živého tvora se stala vyšňořená loutka, pomník krejčovské a zlatnické dovednosti, ukázka zručnosti mnoha řemeslníků. mezi nimiž nechyběl ani čalouník, ani kovář.
Přes všechny své nevýhody, které španělská zvonová sukně - vertugado - měla, opanovala svět svou nádherou a elegancí. Ve Francii vylepšili jeho konstrukci tím, že sukně rozšířili už od pasu konstrukcí z prkýnek nebo silnými látkovými válci, které byly odsuzovány kazateli jako světská marnost, ve skutečnosti však se však staly pravým rájem blech a šatních vší. Šířka renesančních sukní nebyla ničím proti krinolínám z doby Ludvíka XI. a XVI. Lehký konstrukce z rákosu, později z velrybích kostic, zvaná panier, změnila ženskou siluetu na obdélník, ležící delší stranou na zemi. Obvod krinolínky dvorních dam Marie Antoinetty měřil až tři a půl metru a celá látková hora sukně byla pošita stužkami a umělými květinami.
Měšťanská móda biedermeyeru v 19. století obroučkové sukně obnovila. Nádhera feudálního dvora pronikla mezi buržoasii. Díky pokroku byly nové krinolínky z nýtovaných železných klecí.
Satirici měli o čem psát, karikaturisté co kreslit. Na obrázku se z krinolíny stal tu padák, tu posada na husy nebo dětská ohrádka. V praxi se udržely asi 20 let, mezi rokem 1850-1870. Pro svou nepraktičnost však postupně mizely. Vždyť 19. století je také stoletím pokroku a neustupující technizace.

Zázrak jménem déšť

12. srpna 2007 v 22:58 | ja |  Moje psaní

Tak konečně zapršelo a vzduch se malinko ochladil. Cesta od vlaku byla báječná. Nevytáhla jsem schválně deštník a nechala se promoknout skoro na kost. Kaluže pod nohama se rozstřikovaly při každém kroku. Na hlavu mi dopadaly stovky kapiček a voda stékala po obličeji i za tričko.
Vůbec nikdo nebyl venku, tak mi nevadilo, jak vypadám. Jaká slast, olizovat tekoucí déšť, chutná trochu jako minerálka.
Doma jsem rozevřela všechna okna a schválně nechala, aby průvan odnesl to protivné suché vedro, jež po dobu několika týdnů okupovalo náš dům. Záclony se zvolna vlnily v oknech, venku bylo slyšet jenom šumění deště. Šla jsem si lehnout a v klidu poslouchala.
Teď můžu říct, že není nic, co by člověka tak uklidnilo jako déšť, není nic po čem jsem poslední dobou tolik toužila, jako monotónní zvuk deště a jeho vlhká náruč.
Díky, to se dnes bude spát.

Při jídle se mluví!

12. srpna 2007 v 11:09 | časopis Glanc |  Jak, na co, čím v domácnosti

8 zaručených triků

Hlad je stav duše - tvrdí jogíni. My - nejogíni - o hladu také něco víme. A nejhorší ze všeho je "psychický hlad", to je situace, kdy tělo přísun jídla ještě (nebo už) nepotřebuje, ale my mu ho nutíme.
Bránit se zbytečnému přísunu kalorií můžeme všelijak, odborníci radí pestrou stravou co do chutí, vůní i barev (očima se také jí), zpomalit jídelní tempo (signál pocitu sytosti zabrání přejedení, zmenšit talíř (porce vypadá veliká).

1. Nesnídejte kratší dobu než 10 minut a neobědvejte pod 15 minut.
2. Jezte menší kousky jídla a důkladně kousejte.....
3. Vnímejte jídlo více smysly, nejen chutí.
4. U stolu klidně konverzujte (peskování dětí za "mluvení při jídle" je passé).
5. Zkuste dojídat u stolu ne jako první, ale poslední.
6.Nejezte vestoje, vyhýbejte se stánkovému občerstvení.
7. Jezte v klidu, nečtěte dramatické zprávy pavlačového tisku.
8. I když jíte zdravě a pokrm vám chuná, nemusíte dojíst všechno (kuchař se zaručeně neurazí).

Teta

12. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Moje maminka vyrůstala dlouho jako jedináček. Nevlastní bratr byl o 11 let starší a tak zájem o svou malou sestřičku neměl. V ulici, kde bydlela pár stejně starých dětí bylo, ale ona si našla přítelkyni o kousek dál. Společně chodily pomáhat maminkám do stánků na Hostýn, zde trávívaly celé prázdniny. Když se podívám na fotografii z doby jejich docházky do obecné školy, vidím dvě stejně střapaté hlavy, na všech fotografiích vedle sebe. Z vyprávění vím, že obě rodiny byly dokonce několikrát na nějakém výletu v Čechách, zkrátka a dobře, obě děvčátka byla neustále spolu. Učily se dobře, maminka byla dokonce premiantkou třídy, problémy s nimi
nebyly. Ty nastaly po absolvování měšťanky.
Otec Helenky, jak se kamarádka jmenovala byl zaměstnán v továrně na ohýbaný nábytek, jako hlavní účetní, proto ji vedl k tomu, aby si udělala obchodní školu. Rodiče mé maminky potřebovali její pomoc doma, jelikož měli malou holčičku a babička onemocněla. Starala se proto o sestřičku a zároveň se chodila učit šít, ke známým. Jelikož byla ze školy jen krátce, stýskalo se jí po děvčatech a zvláště po Helence. Šití ji nebavilo a tak projevila zájem jít někam do školy.
Náhoda chtěla tomu, že na obchodní škole otevřeli v té době nový ročník a měli ještě volná místa. Šťastná, že se může učit, začala dojíždět spolu s Helou a brzy se stávala stejně zdatnou v účetnictví, těsnopise, podvojném účetnictví a jiných předmětech, jako ona, byť byla o ročník níž.
Po absolvování obchodní školy začala pracovat v účtárně. Helenka nejdříve pracovala nějakou dobu v Praze, pak se vrátila do našeho města a již zde zůstala.
Po svatbě mých rodičů následovalo období 16 let, které maminka strávila s námi dětmi. Když jsme dostatečně vyrostli, byla to opět Helenka, která jí našla místo. Spolu v jedné kanceláři pak pracovaly až do důchodu.
Byly tak nerozlučné přítelkyně, že je brzy lidé v okolí považovali za vlastní sestry. Dokonce si kupovaly stejné oblečení, kabelky, rozuměly si zkrátka ve všem. Společně navštěvovaly divadlo, jezdily na zájezdy tuzemské i do ciziny. Všechny Silvestry, po smrti mého tatínka, trávívaly spolu. Měli jsme ji za tetu a také jsme jí jinak neřekli. Byla na mé svatbě, hlídala mé chlapce, a nikdy nezapoměla na jejich narozeniny.
Jeji přátelství trvalo celý život, nepamatuji se, že by se pohádaly, nebo spolu třeba nějaký čas nemluvily. Všechny nesrovnalosti si dokázaly vyřídit jen mezi sebou. Záviděla jsem mamince tak dobrou přítelkyni, mě se to nikdy nepovedlo.
Zdálo se, že nic je nedokáže od sebe rozdělit, ale byla to ona s kosou, která ukončila jejich celoživotní přátelství . Ne však na dlouho, za půl roku po maminčině pohřbu jsme doprovodili
i naši tetu na místní hřbitov. Ironií osudu, mají hrob nedaleko od sebe. Je to opravdu vzácné mít takovou kamarádku!

Máte rádi čokoládu?

11. srpna 2007 v 18:38 Něco dobrého na zub

Kdo by nejedl čokoládu, každý ji má rád! Ale věděli jste, že z čokolády se dá sochat, montovat a tvořit?
Tak se podívejte, pár obrázků je tady.

Noviny u ledu

11. srpna 2007 v 10:35 | ja |  Moje psaní

Tak to by teda bylo! Vrátila jsem se z noční, utahaná jako kotě. Těšila jsem se, jak si hodím sprchu, a zalehnu. To jsem si ale jenom myslela. Skutečnost byla daleko prozaičtější.
Tak žádná sprcha se nekoná, neboť neteče voda - z důvodů sucha. Do postele zalehnu asi kdoví kdy, protože tatin už začal s vařením. Upozorňuji, že bylo 8 hod. když jsem přišla domů! Ne, že bych nebyla ráda, on vaří rád a dobře, ale co dokáže provést s uklizenou kuchyní, by stálo zato natočit!! Raději jsem se honem pustila do úklidu, abych to měla za sebou. Nejdříve nepořádek komentuji slovy "To nemůžeš dát pozor! Podívej se, jak to tady vypadá?", pak raději dělám slepou a hluchou. Jen jakoby zpovzdálí ke mě doléhá několik slov - salát, rajče, najít, křížovka. Po delším soustředění pochopím, že to znamená asi toto -" jaký salát , dal bych si rajský, ale nemůžu je najít, Včerejší noviny s křížovkou taky ne." Mlčím, už sama nevím, co bylo před hodinou, natož, abych si pamatovala, kde jsou včerejší noviny. Dám se rychle do úklidu, zatím co tatin šel kouřit.
Při vaření se mi také občas stane, že mi něco prchne z hrnce,ale pak to hned stírám, proto nepochopím, jak může být natečeno nejen na sporáku, popř naprskáno na zdi kolem, ale také v troubě a na zemi. Drobounké ťapičky našeho miláčka se objevují po celé kuchyni, dokonce i na schodišti. Budiž, šel se psem ven. Proč je ale útěrka na nádobí, pověšena místo ručníku a ten je v danou chvíli nezvěstný? Běžím ven se smetím a narazím na sousedku, chvíli si povídáme a šup , pokračuji dál. Je mi docela záhadou, proč k uvaření jednoho květáku, jsou vytaženy a následně dány do dřezu k mytí dva hrnce. Nožů je tam asi 5 a vařeček stejně tolik.
Beru do rukou smeták a zametám kuchyni, pod stolem leží několik slupek od brambor, které zřejmě Elis nenašla, jinak by je zbaštila. Nákup, který se tetelí v nákupní tašce, rychle strkám do lednice, ale pozor. Něco tu není v pořádku, chvíli mám pocit, že mě šálí zrak, pak však pochopím, že je to pravda. Z lednice se na mě šklebí igelitová taška a v ní, světe zboř se, rajčata, hlávka zelí a včerejší noviny!! Ano, čtete dobře, včera zakoupená zelenina, zůstala v tašce spolu s novinami.
Tak nevím, dal je tam tatin v zápalu práce, nebo snad já včera?


Bylo nás pět

10. srpna 2007 v 7:57 | ja |  Něco z rodinné kroniky
Ne, to není začátek známé knihy, je to jen konstatovámí skutečnosti. Ano, bylo nás doma pět i s rodiči, samozřejmě. Starší bratr Karel, moje maličkost a bratr Jirka.
Starší bratr, byl mým velkým vzorem a ochráncem. Díky němu jsem , hlavně o prázdninách, prožívala převážně klukovská dobrodružství. Jako nejstarší ze skupiny dětí, byl autoritou a také hlavním tvůrcem všech akcí. Měl velmi bujnou fantasii a hodně četl, tak pro něj nebylo problémem vymýšlet bojové hry, výpravy za dobrodružstvím a jiné aktivity.
Vzpomínám si, na náš bunkr, v lesíku u starého smetiště, kde jsme nacházeli základní stavební prostředky a vybavení. Starý rozvrzaný stolek nám plně vyhovoval, Nevěřili by jste, jak dokonale opevněné stanoviště jsme měli vytvořeno. Zabezpečení signalizačním zařízením, bylo také jednou
z věcí, jež patřilo do strategie obránců. Bylo velmi důmyslně vymyšleno. Mezi nízkým porostem byl natažen tenký provázek, zamaskovaný listím, tak aby jej přicházející nepřítel neviděl. Na určitých místech jsme na provázek navlékli několik plechovek, které při pohybu provázku, začaly dělat hluk. Tak se nepřítel prozradil. Plné bedýnky šišek, nahrazovaly granáty, střílet po nepříteli se smělo jen do určité vzdálenosti, aby nedošlo k úrazu. Obránci bunkru se pravidelně střídali v zásobování potravinami. Nejčastěji jsme přepadali naši babičku, v jejíchž zásobách byl dostatek jídla i pro nás.
S mladším bráškou to nebylo jednoduché. Narodil se, když já měla šest a bratr deset let. Při jeho hlídání si brácha rovněž poradil. Rád si četl a tak, aby malý neutekl, přivázal mu kolem pasu silnější provázek, upravil jeho délku tak, aby batole mělo volný pohyb, ale jen do bezpečné vzdálenosti. Pak si klidně vzal knihu a četl si. Byli spokojeni oba.
Rodiče to s námi neměli opravdu lehké. Naše vzájemné bitky a hádky nebraly konce. Většinou jsem to byla já, kdo "vyhrál", neboť brácha se "jakoby vzdal".
Nemoci se naší rodině nevyhýbaly a tak s větou "ukaž mi jazyk" a rukou položenou na čele, zjišťovala starostlivá maminka náš zdravotní stav. Mezi námi se každá nemoc vystřídala a otočila několkrát. To jsme pak měli doma malou nemocnici. Docela jsem se na to těšívala, neboť i nemocný bratr dokázal svým vyprávěním o společném domě celé naší rodiny, "pojízdných schodech a schodištích", po nichž se proháněli Jardajs a Pavlajs, udržet moji pozornost. Byly to smyšlené postavičky, ale pro mě byla jejich dobrodružství interpretovaná bráchou, nesmírně zajímavá. Fantasie byla nesmírná a tak ti dva kluci prožívali cestu do pravěku, vesmírné plavby, lov tygrů, detektivní pátrání apod. Nasmáli jsme se při tom tak, že zákonitě muselo přijít rodičovské pokárání a někdy i pár facek.
I později ve škole, mi byl brácha dáván za vzor, řeči - "no, taky by jsi mohla mít vyznamenání, kdyby jsi jen trochu chtěla" jsem přímo nesnášela. Na našem dobrém vztahu, to však nic nezměnilo. Máme je dobré dodnes.

Melouny a auto

9. srpna 2007 v 23:06 | ja |  Moje psaní

Protože po dovolené máme téměř prázdnou lednici, mražák i špížku, nezbylo mě, než se vypravit na velký nákup. No a kam se dneska houfně chodí, no přece do nákupního centra!! Dloubla jsem tatina do žeber a doufala, že vezme naši letitou felinku a pofrčíme. To jsem si teda dala!! Nejdříve jsme ji museli překontrolovat , zda bezpečnostní systém funguje tak jak má! Pak olej a benzínová nádrž, pneumatiky, umýt přední skla, opláchnout světla ve předu i vzadu...... Tak jsem to nevydržela, zavolala kámošce, a než se ten můj mechanik, vzpamatoval, byly jsme obě na cestě. Ta nám rychle ubýhala a byly jsme tu. Parkoviště narvané k prasknutí, všude kolem plno lidí, přecpaných vozíků a řvoucích dětí. Každá jsme měla papírek, s jmenovitým seznamem toho co koupíme, tak to snad bude brzo odbyté. Obchod i jeho rozložení zná kámoška dobře, tak jsem si představovala, jak nám to bude rychle přibývat na vozík.
V nákupním centru se musíte řídit základním pravidlem, a to - nečíst žádné oznámení o slevách, neposlouchat vysílání reklamního sloganu, s očima přitisknutýma na zem, absolvovat v co nejkratší době a tou nejkratší cestou běh mezi regály.
Dneska už to všechno vím, ale ponejprv, to byl zážitek. Košík se nám plnil nejrůznější zeleninou v té, jarní době zcela nečekanou. Slevové regály nás lákaly k nákupu pro blížící se svátky jara, vejce, čokoládové figurky, oplatky, a různé ozdůbky na stůl, okna a pod.
Dnes, naštěstí, není žádný svátek v dohledu, tak to bude lepší. Začalo to melouny, jichž bylo v supermarketu několik velikánských palet. To je odromná výhoda, že si můžete vybrat z takového množství, ale otázka zní, jak se k nim dostat. Ne, fronta tam nestála, to se nebojte, ale ty bedny jsou tak obrovské, že se v nich nedá dosáhnout na dno. Zrovna u těch, které se nám zdály být, dle zkušeného ucha mé kamarádky nejzralejší, se na nás smály v obrovské hloubce, ale jak se k nim dostat. Žádná obsluha v dohledu, tak jsme se snažily vlastnoručně ty palety rozebrat, No, to byl taky nápad, podařilo se nám odtrhnout dvě desky a v tom se melouny rozhodly, že bednu opustí a vydaly se do světa, pardon, supermarketu. Nemělo cenu honit je po zemi, každý z nich si našel svého majitele sám. Lidé je sbírali po celém obchodě a ještě nám děkovali, za pohodlný nákup. Další položkou byla mouka a cukr. Jeďte do supermarketu a nevezměte všechno ve velkém balení! Až v autě mě napadlo, že ta kila mouky, budu mít na hodně dlouho a budu muset péct a péct. Rovněž cukr v 50 kg balení je pro nás hodně. I když jsme se s kámoškou podělily, tak pořád ještě zbývá 25 kg. Mléko prodávané v kartonech po 12 litrech jsme rychle naložily na vozík, který se začal povážlivě zaplňovat. A to jsme neměly zdaleka všechno. Ještě sýry, jogurty, pití a já nevím co ještě. Nějaké krmivo pro pejska, neb obě jsme milovnice hafíků a nemohly bychom se jim podívat do očí a nic jim nepřivézt.
No, nebudu to natahovat, do vozíku ještě přibylo velké balení toaleťáku, obří prášek na praní, něco z kosmetiky, nová šňůra na prádlo, proutěný košík - starý již definitivně dosloužil při letošním trhání višní - a já nevím co ještě.
Nákup obrovský, cena přiměřená, narvaly jsme ho do kufru auta, a oddechly jsme si. Až teď jsem si uvědomila, že jsem vůbec nenakupovala podle lístečku. A ani jsem ho nemohla najít.
Abychom den, který kráčel mílovými kroky ke svému konci završily, zašla jsme si ještě na kávu. Celý nákup i s cestou trval asi 3 hodiny.
Co by jste, milé dámy myslely, že celou tu dobu dělal, můj tatin?? Správná odpověď zní, ležel pod autem a vrtal se v něčem, čemu já nerozumím. Když jsem se objevila radostně zvolal "tak matko, a můžeme vyrazit, auťák je v bezvadném stavu, nemusíš se ničeho bát!"
No, nezabily by jste ho??