| ja, foto inf. centrum
|

Chtělo se mi nedávno být chvíli sama, nikoho nevidět, s nikým nemluvit. Vypravila jsem se na takovou malou, skromnou procházku, na místa, kde jsem delší dobu nebyla.
Vyjela jsem autobusem na Hostýn, trochu se tam porozhlédla a šla, či spíše pajdala se dolů. Vybrala jsem si cestu sice delší, ale pro mě schůdnější. Vede bokem kopce a končí na Schweigrově pasece. Bylo krásně, horko, nikde nikdo. Všední den a skoro po dovolených, tak těch turistů v lese mnoho nebylo. Přes louku a kolem chatek jsem prošla co nejrychleji, protože přece jenom tam ještě byly slyšet hlasy dětí a štěkot psa. Chladivá náruč lesa mě vtáhla do sebe, ach jaká to byla úleva, proti rozpálené pasece. Dívala jsem se kolem sebe a hledala, co vlastně? Něco ze vzpomínek na léta dávno uplynulá. Nepoznávala jsem však svůj les. Všude byla jenom suchá, vyprahlá tráva, šustící jehličí a božský klid.
Cesta ubíhala po rozježděné lesní cestě, jež nyní v tom suchu vytvořila hluboké, tvrdé brázdy. Z dětství si pamatuji, že v těchto brázdách se vždycky drželo trochu vody a v ní bývaly malé žabičky. Hrávali jsme si s nima, dokonce jsme s nima prováděli skokanské soutěže. Dnes tu není nic, jen kamení a suchá hlína. Moje malé chudinky, kdepak jste asi schované?
Paprsky sluníčka se prodíraly větvemi kolem a já se cítila hrozně dobře. Najednou jsem dole, až skoro u potoka uviděla postavu. Stála bez hnutí a ve mě nejdříve hrklo, tak teď si na mě zgustne, myslela jsem si a po očku jsem se dívala jak daleko jsem ušla od poslední chaty. No, když začnu ječet, třeba by mě uslyšeli a přiběhli na pomoc. V ruce hůl, šla jsem přece jenom dál, sice pomaleji, ale šla. Co tam tam ten člověk dělá? Bylo vidět, že sedí na větvi starého, nalomeného dubu a s nohama cachtajícíma ve zbytku vody, tekoucí pod ním.

Když jsem byla nejdál od něj, neboť cesta se různě klikatí, stratil se mi nachvíli z očí. Napravo ode mne se vynořila z houští srnka a šla se do poloprázdného potoka napít. Zastavila jsem se, abych ji nechala v klidu doplnit zásoby a sama se taky dala do pití. Srnečka se otřepala, ještě několikrát si lokla chladivé vody, zatřepala oušky a ladnými kroky odskákala do lesa. Jak jsem ji záviděla, ten ladný krok a nebolavá kolena. Posilněna jsem pokračovala dolů. Na podivnou postavu jsem při zážitku se srnou úplně zapoměla. Když jsem se dostala až k oné zlomené a nad vodu čnící větvi, nebyl tam. Opravdu nebyl. Všude bylo ticho, přede mnou na cestě ani noha, do kopce nešel, to by musel jít kolem srnky a mě. To, přece není možné, kam teda zmizel. Podívala jsem se dolů do vody, byla tam taková větší tůňka pod vykotlaným břehem. Nad vodou čněla zlomená haluz a ve vodě se mihlo několik pstruhů. Jinak nikde nic. Ticho pomalu usínajícího lesa, bylo asi 5 hodin, nic nerušilo a já s dobitou energií, kráčela k domovu.
Byl to určitě vodník, který v té túni žije a ten stín, který se mihl ve vodě, byl jeho. To jak se honem chtěl schovat, aby ho lidské oko nespatřilo. Ale měl smůlu, neví, že jsem ho viděla sezhora a pěkně dlouho. Má si dávat větší pozor!
