close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2007

Wistarie

20. srpna 2007 v 11:45 | různé zdroje |  Fotografie
Ty bonsajky jsou pěkné, že?

Slib

20. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Je to už hodně dávno, setkala jsem se s jedním velice zajímavým člověkem. Byl nemocný a tak se ocitl u nás v nemocnici. Měl zvláštní kouzlo osobnosti, přesto, že mu bylo hodně let.
Nikdy si na nic nestěžoval, poslušně plnil léčebný režim. Galantně přidržel dveře výtahu, když jsem s ním jela na vyšetření. Usmíval se pod fousy a nikdo by v něm nehledal nemocného člověka.
Nasedli jsme do výtahu, já zvolila poschodí, výtah se rozjel, udělal pár "skoků" a zastavil. Aha, říkám si, porucha, no počkáme a oni to opraví. Signalizací jsem oznámila poruchu a chtěla se pánovi omluvit. On se stále jenom usmíval a pak pronesl, "nevadí, zatím si budeme povídat", no to jsem zvědavá, co z něj vypadne, pomyslela jsem si a pohodlně se opřela o stěnu.
Trvalo mu jen chviličku, než mě zcela pohltil jeho příběh. Vyprávěl mi o své cestě do jižní Ameriky, když byl mladý. Dostal se tam jako zástupce firmy Bata, dělal do reklamy a krásně uměl kreslit. Líbila se mu tamní děvčata, tak se s jednou oženil. Bylo to mnoho let, co o ni přišel, ale ve své peněžence měl její starou , léty poznamenanou fotografii. Když mě ji ukázal, dívala se na mě krásná, i když starší tvář ženy. Musel ji opravdu milovat, neboť mu i dnes po tolika letech zvlhly oči. Jeho příběh byl velmi dlouhý a já při jeho poslechu úplně zapoměla na čas. Najednou se výtah rozjel a já mohla dokončit to, proč jsme sem vlastně jeli.
Pán u nás ležel ještě asi tři dny a byl propuštěn. Když jsme se spolu loučili u sanitky, podal mi ruku a malou obálku. Nechtěla jsem si ji vzít, ale se slovy "nebojte se, to nejsou peníze" mi ji dal. Odejel a já honem obálku otevřela, zvědavá co je v ní. Ano, předpokládáte správně,
byla to fotografie jeho ženy a na její zadní straně stařeckým písmem napsáno: "Mé nejmilejší sestřičce! Tohle foto mě provází celým životem, nyní když je u konce , můžu ho předat dál.
Indiáni věří, že pokud na ně někdo myslí, nebo se na ně dívá, potud žijí. Prosím Vás nechte si ji nyní vy. Znáte můj příběh a víte tolik co já. Mějte se krásně, ať je Váš život sama radost.
Vl. H....."
Je to příběh skoro pohádkový, ale je pravdivý. O osudu toho pána víc nevím, byl až ze severních Čech a u nás v nemocnici se ocitl jen náhodou. Je to více než 30 let, takže určitě už nežije. Obrázek krásné indiánky opatruju mezi forografiemi svých blízkých a přála bych si aby i s nimi bylo naloženo stejně. Vždyť pokud jediný člověk na něbude vzpomínat, potud budou žít.

Na zahradě

19. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Naše Elina stále stěkala a štěkala. Vzadu na zahradě ji něco velmi zaujalo. Nevěnovala jsem tomu pozornost, ale když to trvalo snad půl hodiny, okřikla jsem ji a šla se podívat, co tam vlastně je.
Světe zboř se, z trávy na mě hledělo malé, vyděšené ptáčátko a kolem něj poskakovala naše Elis.
Obě dvě mláďata na sebe hleděla a třásla se strachy. Že se ptáček bojí psa, bych ještě pochopila, ale proč nezaútočil pes na mládě, to mi nebylo jasné.
Udělala jsem pár kroků a proti mě se plazil v trávě had! Opravdový had, nebyla to zmije ale užovka. Ptáček se instinktivně přikrčil k zemi a pes na hada dorážel, ale neměl odvahu zaútočit.
Hleděla jsem jako hloupá, kde se u nás na zahradě ocitla užovka. Znovu a znovu jsem si ji prohlížela, dokud nezmizela mezi kamením připraveným k odvezení.
Když jsem našim večer vyprávěla o tom, co jsem viděla na zahradě, nikdo mi samozřejmě nechtěl věřit, ale opravdu tam byla asi 60 cm dlouhá užovka.
Z hadů strach nemám, ale co kdyby tam lezla zmije, odnesla by to Elis nebo spíš ten ptáček?

Pátek

18. srpna 2007 v 11:08 | ja |  Moje psaní

Tak nevím, včera byl sice pátek, ale 13. nebylo, tak nevím čím to bylo. Až do večera jsem měla pocit, že se svět zbláznil, nebo snad mají všichni úchylové svátek.
Začalo to ráno v budce na noviny. Přišla jsem tam, rozhlédla se a požádala o čaopis. V tom se za mnou ozvalo -"oni tady podrážejí, vás taky podrazí,, dejte si pozor!" Otočím se a za mnou paní, docela dobře oblečená, zubící se na mě. Odešla a prodavačka mi to vysvětlila, paní je od naproti (tam je PL) a chodí je sem takhle napadat za to, že jsou dražší cigarety. Úsměvné, pomyslím si a v práci docela zapomenu.
Je večer, na zastávce MHD stojí tři mladíci, ocvočkovaní od hlavy až k patě, samý řetěz, na hlavě ozdoby, jaké by jim i kakadu záviděl. Jejich slovník nebudu popisovat, znáte ho jistě všichni, ale jejich smích, ten mi ještě teď zní v uších. Představte si motorovou pilu řezající plech. Byl velmi hlasitý, nepříjemný, protivný. Doufala jsem, že do autobusu nenasednou, ale mýlila jsem se, a každé zastávce už, už vysedali, pak si to opět rozmysleli a vlezli zpět. Konečně nádraží, uf, snad teď bude klid.
Omyl ! Nástupiště bylo těchto postav plné, jeli na nějaký koncert. Snažila jsem se schovat se někam do koutečka, ale kde chcete v motoráčku najít kout! Cesta byla jedno velké divadlo, smích, křik, sprosté nadávky. Nejhorší bylo, že v této zkupině jsem zahlédla i několik děvčat, podobného chování. Nemohla jsem se dočkat, až z toho vlaku hrůzy vysednu.
Z nádraží vede cesta kolem trati. takže, když vláček pokračoval ve své pouti, bylo vidět i slyšet onu společnost, cestující dál nahony daleko.
Pospíchala, jsem domů, kde na mě čeká konečně pohoda, klídek a miláček Elinka. Čím blíže k domu jsem přicházela , zdálo se mi že se ozývá nějaký divoký ryk. Jasně, v parčíku u rybníčka se sešla partička mládežníků i se svými čtyřnohými miláčky. Do vody, na jejíž hladině se většinou pohybují jen kačenky, skákal jeden psík za druhým a snažili se, za děsného ryku jejich majitelů,co nejdříve doplavat pro míč. Křik se rozléhal ztichlým parčíkem. Už jsem byla téměř doma, když se kolem prohnalo asi 5 zdivočelých motorkářů, u rybníčku zabrzdili, prohodili pár slov s pejskaři a za kvičení a pištění pneumatik odfrčeli do počínající noci.
Tak nevím, měla jsem svátek já nebo ti druzí.

Jak jsem kradla

16. srpna 2007 v 16:00 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Můj otec byl obchodník, obchodník s velkým O. Celý život byl vedoucím v prodejnách s potravinami. Jeho snem v mládí bylo vystudovat tzv. sýrárnu - tj. Mlékárenskou školu. Bohužel, jeho rodiče nebyli tak movití, aby mu mohli školu dopřát. Šel proto a vyučil se obchodníkem. Na své první prodejně, kde dělal zároveň vedoucího, si musel dělat úplně všechno. Reklamou počínaje, výzdobou výlohy konče. Měl to snadné, výborně kreslil a měl úžasnou fantasii. Ještě dnes schovávám několik fotografií na nichž si dokumentoval jak výloha vypadala. Jelikož prodejna byla nedaleko velikého podniku, měl o klientelu postaráno. Před válkou se muselo všechno vážit, máslo se vozilo ve velkých blocích, cukr v homolích, z nichž se sekal a vážil, mouka byla v 50 kg pytlích, mléko v konvách. Jako jediný prodavač i vedoucí měl práce nad hlavu, ale byl mladý, tak mu to šlo. Za války přibyly zase jiné problémy, nastal lístkový systém, který také nebyl zrovna jednoduchý. Jak mě vyprávěl, muselo se všechno evidovat podle jmen a čísla domu, nikde nesmělo být ničeho navíc. Prodávalo se různě i pod pultem, šlo však o mnoho, nepoctivým hrozilo zatčení. Pak přišlo období, kdy si chtěl splnit svůj velký sen - mít vlastní obchod! Zatím vždycky pracoval pro někoho. Penízky šetřil, byl ještě svobodný, perspektiva by tu byla. Přišel únor 1948 a všechno bylo jinak. Státní obchod sice šikovného vedoucího potřeboval, ale se zvětšením prostor a otevřením nového obchodu, musel přijmout a pár děvčat na prodejnu. Časem se stala školní prodejnou, kam se mladé prodavačky chodily učit.
S novou módní vlnou samoobsluh, jsme se i u nás seznámili s novým způsobem prodeje. Byla jsem pyšná na to, že můj tatínek v takové nové samoobsluze prodává. Chodívala jsem za ním ráda a dívala se, jak se u pokladny slečna usmívá a markuje. Z této doby mám jednu ne zrovna veselou vzpomínku. Měla jsem tetu v Ostravě a hrozně ráda jsem za ní jezdila na prázdniny, hlavně zimní nebo uhelné. Teta bydlela na ostravském sídlišti Hrabůvka, kam se dojíždělo tramvají až na konečnou stanici u kina Edison. Měla dvě malé děti, které jsem hlídávala. Teta je velmi moderní a tak pro ni nebylo nic jednoduššího, než mi 11-tiletému žabci, dát klíče od domu, peníze a poslat mě na nákup do "gastronomu" jak tehdy v Ostravě říkali moderní velkosamoobsluze. Já, děvče z malého města, znalá samoobslužný provoz , jsem si to považovala za samozřejmost. Vzala jsem tašku, konvičku na mléko (tehdy ještě prodávané volně) a vyrazila do obchodu. Přivítal mě velikánský obchod v němž bylo asi 5 pokladen, na naše maloměstské poměry nezvyklý počet. Nakoupila jsem, to co bylo napsané na lístečku, prošla pokladnou a zaplatila. Pak jsem začala hledat, kde se prodává mléko. Bohužel, jsem se musela vrátit zpět do prostoru za pokladny , kam jsem vyrazila i s taškou naplněnou předešlým nákupem. Nechala jsem si nalít mléko, opět prošla pokladnou a .... Teď to začalo, paní pokladní chtěla znovu markovat zboží i s tašky. Na ně jsem už neměla dost peněz protože, teta to měla spočítané na korunu. No, nebudu to déle protahovat, zavolali na mě ochranku a jako
nějakou zlodějku mě , ubrečenou vedli přes celý obchod k vedoucímu. Lísteček jsem si samozřejmě neschovala, pokladní, která mi účtovala předchozí nákup někam zmizela a žádná
z těch usměvavých tváří mě najednou nepoznala. Ještě štěstí, že jsem si pamatovala přesnou cenu nákupu, na haléř. Pan vedoucí si obsah tašky namarkoval a souhlasilo to. Zaplatila jsem ještě ono nešťastné mléko a upalovala jsem domů.
Zařekla jsem se, že do smrti smrťoucí o tom nikomu nepovím, až dneska jsem to porušila. Myslím, že ani tatínek by se už na mě nezlobil, že jsem tam udělala takovou ostudu.

Viděla jsem vodníka !

16. srpna 2007 v 11:28 | ja, foto inf. centrum |  Moje psaní

Chtělo se mi nedávno být chvíli sama, nikoho nevidět, s nikým nemluvit. Vypravila jsem se na takovou malou, skromnou procházku, na místa, kde jsem delší dobu nebyla.
Vyjela jsem autobusem na Hostýn, trochu se tam porozhlédla a šla, či spíše pajdala se dolů. Vybrala jsem si cestu sice delší, ale pro mě schůdnější. Vede bokem kopce a končí na Schweigrově pasece. Bylo krásně, horko, nikde nikdo. Všední den a skoro po dovolených, tak těch turistů v lese mnoho nebylo. Přes louku a kolem chatek jsem prošla co nejrychleji, protože přece jenom tam ještě byly slyšet hlasy dětí a štěkot psa. Chladivá náruč lesa mě vtáhla do sebe, ach jaká to byla úleva, proti rozpálené pasece. Dívala jsem se kolem sebe a hledala, co vlastně? Něco ze vzpomínek na léta dávno uplynulá. Nepoznávala jsem však svůj les. Všude byla jenom suchá, vyprahlá tráva, šustící jehličí a božský klid.
Cesta ubíhala po rozježděné lesní cestě, jež nyní v tom suchu vytvořila hluboké, tvrdé brázdy. Z dětství si pamatuji, že v těchto brázdách se vždycky drželo trochu vody a v ní bývaly malé žabičky. Hrávali jsme si s nima, dokonce jsme s nima prováděli skokanské soutěže. Dnes tu není nic, jen kamení a suchá hlína. Moje malé chudinky, kdepak jste asi schované?
Paprsky sluníčka se prodíraly větvemi kolem a já se cítila hrozně dobře. Najednou jsem dole, až skoro u potoka uviděla postavu. Stála bez hnutí a ve mě nejdříve hrklo, tak teď si na mě zgustne, myslela jsem si a po očku jsem se dívala jak daleko jsem ušla od poslední chaty. No, když začnu ječet, třeba by mě uslyšeli a přiběhli na pomoc. V ruce hůl, šla jsem přece jenom dál, sice pomaleji, ale šla. Co tam tam ten člověk dělá? Bylo vidět, že sedí na větvi starého, nalomeného dubu a s nohama cachtajícíma ve zbytku vody, tekoucí pod ním.
Když jsem byla nejdál od něj, neboť cesta se různě klikatí, stratil se mi nachvíli z očí. Napravo ode mne se vynořila z houští srnka a šla se do poloprázdného potoka napít. Zastavila jsem se, abych ji nechala v klidu doplnit zásoby a sama se taky dala do pití. Srnečka se otřepala, ještě několikrát si lokla chladivé vody, zatřepala oušky a ladnými kroky odskákala do lesa. Jak jsem ji záviděla, ten ladný krok a nebolavá kolena. Posilněna jsem pokračovala dolů. Na podivnou postavu jsem při zážitku se srnou úplně zapoměla. Když jsem se dostala až k oné zlomené a nad vodu čnící větvi, nebyl tam. Opravdu nebyl. Všude bylo ticho, přede mnou na cestě ani noha, do kopce nešel, to by musel jít kolem srnky a mě. To, přece není možné, kam teda zmizel. Podívala jsem se dolů do vody, byla tam taková větší tůňka pod vykotlaným břehem. Nad vodou čněla zlomená haluz a ve vodě se mihlo několik pstruhů. Jinak nikde nic. Ticho pomalu usínajícího lesa, bylo asi 5 hodin, nic nerušilo a já s dobitou energií, kráčela k domovu.
Byl to určitě vodník, který v té túni žije a ten stín, který se mihl ve vodě, byl jeho. To jak se honem chtěl schovat, aby ho lidské oko nespatřilo. Ale měl smůlu, neví, že jsem ho viděla sezhora a pěkně dlouho. Má si dávat větší pozor!

Červenají se!

15. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Jasně, už jsou téměř červené, Ptáte se kdo? No přece jeřabinky. Máme za zahradou několik stromečků a na nich již červeň svítí dodaleka.
Je to znamení, které jsem nikdy neměla ráda. Křičelo na nás lítající a svobodu si užívající dětičky, že se už blíží ten hrozný konec prázdnin a s ním Š K O L A. Ráno v trávě rosa, přízemní mlhy, vlaštovičky shlukující se na drátech, to všechno jsou neklamné signály, které neoklameš.
Při dnešní cestě domů jsme jeli posečenými a pooranými poli, zdá se mi to strašně brzo, v půli srpna a už jsou pole prázdná. Jenom lány s kukuřicí, stojí jako vojsko v krajině, čekající na rozkaz přírody, že už je čas. Sluníčko je vysoko a stále hřeje, ale všichni, hlavně děti vědí, že čas se krátí.
U sousedů na zahradě mají velký trs nádherných slunečnic, ty září snad ještě víc, než opravdové sluníčko, a nádherná divizna se nechce nechat předběhnout v té nádherné paletě žlutých odstínů. Léto, nám pomalu mává na rozloučenou! Ale nebuďte smutní, za rok ho tu budeme mít
opravdu znova. Na mou čest, slibuji!!

Rozvod

14. srpna 2007 v 17:49 | J. Solar |  Co se mi líbí

První příčinou rozvodu je manželství.
Nejčastěji ovšem manželství, do kterého se šlo bez vzájemného poznání, bez veliké lásky a trpělivosti. S lehkomyslností. Slepě. Překotně. Někdy z donucení. Jindy z vypočítavosti. S přepjatými iluzemi.
Rozvod je těžká havarie, po níž oba leží s rozbitými hlavami, s rozbitým srdcem, s porouchanými nervy hezkých pár měsíců, let...
Mnoho rozvedených se už nikdy z této katastrofy zcela nevzpamatuje. Rozvod je nekrvavá, ale těžká operace, po níž mnohým zůstanou do smrti jizvy. Lidé se často rozvádějí proto, že se nemají opravdu rádi.
Ale hlavní chybou, hlavní příčinou rozvodu je to, že dnešní lidé nemají mravní výchovy a opory, kterou tak mnohým dávalo a dává náboženství, nemají víry a jistoty v sobě, neznají zákon lásky. Nejsou dosti silni k obětem a mají tempem života zničené nervy.
Technický pokrok světa totiž mílovými kroky předhonil pokrok mravní. Staráme se příliš o pohodlí člověka, zapomínáme na jeho duši.
Člověk dneška je vydán třikrát většímu náporu větru, ale jeho kořeny jsou daleko povrchnější než u člověka minulých století, zakotveného ve víře...
Lidé se rozvádějí s tím druhým většinou proto, že se nemohou rozvést jeden každý sám se sebou.

Strašidlo jménem Hadrbolec

14. srpna 2007 v 11:11 | ja |  Moje psaní

Kdo má děti, vá, že to s nimi není zrovna lehké. Je jich stále plno, všude se motají, všechno je zajímá. Ve věku do 4 let nás malí rozumbradové vytáčejí neustálými otázkami, kde, proč, jak a mami...víš, znáš, řekni.
Moji chlapečci nebyli jiní. Ten starší vyrůstal od 1roku pod přísným dohledem tet v jesličkách. Byl roztomilý blonďáček a všechny tety ho milovaly. Byl hodný, rád si prohlížel obrázkové knížky a vydržel u nich velmi dlouho.
Měl však také své dny , jako ostatní malošci. Protože někdy jeho otázky nebraly konce, vymyslela jsem si vlastního strašáka, který na něj dokázal působit. Obyčejné ježibaby, čerti a strašidla se u něj z nějakého důvodu míjely účinkem.
Pan Hadrbolec, to bylo to neznámé, nikdo ho nikdy neviděl, neznal a náš miláček z něj měl divný pocit. Když už jsme si tak trochu na Hadrbolce zvykli, přišla jednoho dne otázka " a mami, kde ten pan Hadrbolec vlastně bydlí?" Teď babo raď, co mám honem odpovědět, bylo vidět, že chlapec usilovně přemýšlí a za nedlouho, už pan Hadrbolec nebude zabírat. Protože otázku opakoval ještě několikrát, musela jsem slíbit, že mu domeček ukážu.
Nedaleko našeho domu je malý domek, celý obrostlý keři a vínem, je sice prázdný, ale majitelé jej navštěvují poměrně často. Proto tedy se někdy kouřilo z komína, byl odhrabaný sníh ap. Při nejbližší cestě kolem domu byl chlapec seznámen s domem toho pana Hadrbolce. Přála bych Vám všem vidět ty vykulené oči, když jsme příště šli okolo a náhodou se opravdu kouřilo z komína. "Maminko, vidíš, pan Hadrbolec si vaří asi oběd, že?" Samozřejmě, že jsem ráda kývla a strašidlo jménem Hadrbolec pak působilo ještě nějakou chvíli.
Nebudete věřit, ale nedávno jsme šli se synem okolo. Já dávno na Hadrbolce zapoměla, ale on ne. A to je mu 30 let.
A jaké z toho plyne poučení! Věřte nebo ne, ale naši drobečci si velmi dobře pamatují, co od nás dospěláků slyší. Važme proto velmi dobře to, co před nimi povídáme. Není nic nepříjemnějšího než, když se vás paní učitelka ve školce nebo škole začne vyptávat, na věci o nichž víte jenom vy a manžel.


Co je malé to je milé

14. srpna 2007 v 10:40 Fotografie
Máte rádi mláďata? Myslím mláďata všeho druhu! Určitě ano, Pak následujících několik fotek vás jistě potěší.
No řekněte nejsou všichni ti malošci stejně sladcí!