close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Srpen 2007

Zamyšlení

25. srpna 2007 v 10:07 | ja |  Moje psaní

Kolem našeho domu, projde denně spousta lidí, někdy sedím na zahrádce a pozoruju kolemjdoucí. Sama neviděna, vidím. A vidím věci, to by jeden nevěřil. Děti jedoucí na kole po chodníku pochopím, důchodce čekající až jejich pejsci udělají hromádku, kterou posléze neuklidí, maminy s kočárky pospíchající domů, jsou také k pochopení. Ale dospělce jedoucí po chodníku na kole, ty bych pokutovala raz, dva. Onehdy se mi stalo, že jeden takový chytrák si zkracoval cestu, právě po chodníku a málem srazil mamču s kočárkem a malou holčičkou držící se poslušně na boku. Jen tak, tak, že se jim vyhnul. Když jel kolem mne, zdálo se mi, že se přiblížila celá hospoda. Kouř smísený s pachem piva se nad ním vznášel jako vzducholoď. Měla jsem sto chutí do něj schválně strčit, aby si natloukl nos. Možná, že příště to udělám.

Švestkové šílenství

23. srpna 2007 v 20:00 | ja |  Moje psaní

Tak jsem se po čase rozhodla udělat švestkové knedlíky. Máme je všichni rádi, tak proč ne. Skočila jsem si do obchodu, koupila tvaroh, mouku a máslo, a upalovala domů. To slovo upalovala se musí brát z reservou, nebot moje nohy pajdavky se k takovému výkonu vůbec nedonutí. Udělala jsem těsto ušoulala pár knedlíků a vhodila jsem je do vody. Tak myslím si práce je hotová. Jak tak tak sedím a přemýšlím, napadlo mě udělat ještě ze zbytku švestek koláč. Tak znovu celý koloběh, zadělat těsto, nachystat plech očistit švestky, naplácat je na těsto a šup s plechem do trouby. No jo, ono těch švestek sice trochu ubylo, ale ještě na mě přes celou kuchyň mává jedna miska. Jak se to vezme švestičky, to jsou spíš tenisové míčky. Mají průměr, tak kolem 6-8 cm Takové obří kousky jsem si dovezla od kolegyně z práce. Tak co tedy s tím zbytkem, hledám po všech koutech kam bych je dala. Mrazák nepřipadá v úvahu, je plný (meruněk, rybízu, višní,jahod). Napadají mě jedině povidla, hurá, mám svůj recept na povidla bez míchání. Tak se do toho pouštím. Hrnec na plotnu, trnky vypeckovat a vařit, pomalu je nechat probublávat, či jak to tam bylo napsané, Tak teď si konečně můžu chvíli sednout, myslím si a beru hrnek s kafe, rozečtenou knížku a chci jít na chvíli ven. Cink, ozve se zvonek nade dveřmi! Návštěva , to sousedka mi přišla vrátit košík. Tak chvíli sedíme na zahradě a mě cosi nedá, abych se nešla podívat na povidla. No bublají, ale nic moc. Fajn, jdu zase na zahradu a pokračujeme v povídání.
Probereme všechny drby z novin, Kováčovou a Talmanovou nevyjímaje. Zabrousíme i na ten slavný radar, který ještě nestojí a už rozdělil půl národa. Sousedka, důchodkyně (ID), si stěžuje na málo peněz, pro jejího postiženého syna. Nájem a plyn jsou stále dražší, nemůžeme na sebe sehnat dobré boty, teploměr opět vystoupal nad 30°C a nám se nechce nic dělat.
No, večer se blíží, tak musím jít ještě pomýt nádobí a trochu poklidit. Knedlíky jsem nandala do mrazáku , rychle zbodla pár kousků koláče, a jdu si odpočinout, chce se mi spát, co se mi chce, spát se michce, chce se mi, co, spát......
Až se probudím, bude ráno a já pofrčím opět do práce. Povidla ještě budou mírně bublat, ale už snad budou hotová. Zítra večer je dám do skenic a budu se těšit až je ochutnám.


Ulička

23. srpna 2007 v 16:07 | ja |  Moje pokusy

Uzounkou uličkou,
za naší chalupou,
když děti proběhnou,
nožky jen zadupou.
Větříček ve vlasech,
píská a hladí,
to jistě proto jen,
že jsou tak mladí.
Až skráně zešednou,
chůze se zpomalí,
nebudou běhávat,
uličkou do polí
Větřík je doběhne,
každého chytí,
za naší chalupou,
je plno kvítí.


Tak se omlouvám, ale byl to pokus o poesii. Víckrát to neudělám.


Suvenýr

23. srpna 2007 v 15:41 | ja |  Moje psaní

Také máte rádi suvenýry? Mám na mysli takové ty , co se běžně prodávají ve stáncích na hradech a zámcích, v ZOO, v recepcích hotelů? Dají se přišpendlit, připnout, zastrčit, poslat poštou. Jsou to různé skleničky, tácky, hrníčky, sponky, zrcátka apod. Nedá se ani vyjmenovat, co všechno se prodává a za kolik!
Od dob dětství jsem tyto cetky, jak se jim také běžně říkalo, měla ráda. V babiččině stánku se jich prodávala přehršel a já jsem je nejraději vybalovala a rovnala na prodejní pult. Vyhrála jsem si s jejich skládáním a vybíráním těch nejhezčích tvarů a barev. Skleněné schránečky ukrývaly malinkou sošku svatých, růženeček z barevných perliček nebo někdy i obojí. Byly to cetky za pár korun. Na slunci odrážely paprsky do okolí a lákaly tak chtivé kupující. Dostaly se koupit všude stejné.
Od jisté doby jsem měla raději suvenýr, který nebyl k dostání všude. Na školních výletech jsem byla proslulá tím, že jsem např. z výletu na Chopok vezla sazeničku hořce, do čerstvě založené skalky mého tatínka, který byl náruživý zahrádkář. (Ochránci přírody mi to jistě prominou, je to stejně promlčené, a praprapra potomci hořce už zdobí několikero skalek v blízkém i vzdálenějším okolí). Při výletu na Oravu jsem si přivezla velikou šišku z borovice. Vzpomínkou na školní výlet do Prahy, mi dlouhé roky byla vstupenka do Vinohradského divadla, v jehož programu jsem měla a chránila jako oko v hlavě několik podpisů. Bohužel, dneska už jej nemám, čas je nepřítel papíru a pod. materiálů.
Později, když jsem měla možnost několikrát vyjet za hranice do SSSR a NDR, se těmito suvenýry stalo např. malinkaté mýdlo z mezinárodního hotelu v Leningradě, mušličky z Baltu, kousek ulomeného jantaru, který jsem našla na břehu Severního moře.
Z Balatonu jsem si dovezla maloumušličku, vlastnoručně vylovenou ze dna. No a později např. Paříž. Tam to bylo hodně složité, najít něco co by mě pobyt zde připomínalo. Dalo to hodně přemýšlení, ale nakonec jsem na to přišla a nahrála mi náhoda. Při prohlídce parku v Louvre (snad se to tak píše, linquisti prominou!) jsem u jedné lavičky z níž se právě zvedla mladá rodinka se dvěma dětmi, ležela na zemi červená pastelka. Obyčejná pastelka, kterou si děti čmárají do notýsků, protože neznám francouzsky a taky jsem nevěděla, zda ta pastelka patřila odcházejícím dětem, nezavolala jsem je nazpět, ale pastelku opatrně sebrala se země a zastrčila do tašky. Mám ji dodnes v práci,mezi psacími potřebami, je už velmi opotřebovaná, ale vždycky, když s ní píšu, ocitnu se na malinkatý okamžik v kouzelné Paříži.
Jsou to asi nezvyklé suvenýry, ale ten nejvíce vzácný, jsem objevila až doma po návratu z rakouského Salzburku. V jednom malinkatém a zastrčeném obchůdku se suvénýry, spíš bych řekla, že to byl bazar nebo bleší trh, jsem koupila pro svou maminku malinké pouzdro na brýle. Mělo zvláštní tvar i barvu a mě se líbilo. Když jsme ho doma otevřeli a chtěli vyzkoušet, zda se brýle dovnitř vejdou, uviděla jsem uvnitř malinkatou kapsičku na klasický zip. Po jeho otevření jsem zalapala po dechu, uvnitř se zaleskl malinkatý prstýnek. Byl tak na dětskou ručku, zda je ze zlata nevím a je mi to jedno, stejně jej nosit nebudu, ale je krásný a plný tajemství. Kdo si ho do pouzdírka schoval a kdy? Čí to vlastně byl nápad a kdo jej nosil a ruce?
Až pojedete na další výpravy za poznáním, kamkoliv, mějte oči otevřené a schraňujte své suvenýry. Budou vám i za hodně let připomínat krásné chvíle.




Kočárky 2

22. srpna 2007 v 18:11 Co se mi líbí
Dalších pár kočárků, některé jsou už hodně staré, že? Některé pamatujeme!

Hrátky s poštou

22. srpna 2007 v 11:08 | ja |  Moje psaní
Nedávno jsem dostala poštou vratné za elektřinu. Nebylo toho mnoho, ale díky i za to. Přišlo mi na mysl, jak strašně se povolání doručovatelek, či pošťáků změnilo.
Pošťáci už vlastně nejsou to co bývali. Dříve pracovali na poště, odtud název pošťák, roznášeli veškeré listovní zásilky, peníze i menší balíčka, např. knihy. U nás jezdíval jeden pošťák na kole, jeden autem, zkrátka tak, jak se jim to hodilo. Pak přišlo nařízení, že musí chodit pěšky, používat kola jenom k vožení zásilek. Jeden by si myslel, jak těch zásilek neubude, když již balíčky rozváží balíková pošta, a pro peníze si musíte chodit sami. Ale, kdepak slečna, krerá nosí poštu do naší ulice, tahá tři plné tašky, hádejte čeho, no přece reklam!!! V příruční aktovečce má několik rekomand a složenek, pár obyčejných dopisů a ještě méně pohlednic. Ty už se také nepíšou.
Tak jsem si tedy šla pro své, podotýkám své peníze. Přijdu k okénku, vložím složenku a slečna za přepážkou zavrčí něco o občance. Kruciš, tu s sebou nemám! Tak peníze nevydají. Byla jsem po noční, tak se mi už nazpět nechtělo. Nechám to na jindy, myslím si a honem se dívám, na datum, do kdy mi bude pošta peníze držet. No, nějak to zvládnu. Náhodou se ještě toho dne objevil doma synáček, tak jsem jej vybavila složenkou a svěřila mu svůj OP. Za chvíli se vrátil. Naštvaný a bez peněz. Slečnu nezajímá můj OP, chce vidět mou tvář. Tak to mě teda nas..... Když jsem tam byla osobně, má tvář ji nic neříkala, chtěla jenom ten cár papíru zvaný občanský průkaz. Když ji kluk donesl OP, tak ji nezajímal, chtěla vidět mě, to je teda správný kocourkov. No, dobře, zajdu si pro "své " peníze, až zase přijedu ráno z práce. Uplynuly asi tři dny a já opět měla noční. Mezitím přišel staršímu synátorovi doporučený dopis. Tak jsem jej také chtěla vyzvednout. No, ale je jasné, že bez klukovy tváře dostanu tak velký kulový.
Vymyslela jsem tedy taktiku. Vzala avizo, zanesla ho mužíčkovi do práce, ten vezme svou občanku a na své jméno, které je stejné jako má syn, dopis vyzvedne, neboť tvář jako tvář.
Já se z posledních sil došourala na poštu, vyzvedla si 78,-Kč přeplatku, a valila domů. Odpoledne přišel manžel slavnostně třímaje v ruce dopis, který slavný poštovní úřad vydal na občanku a bez tváře. To jsme je ale dostali, že? Nebo je to naopak?

Srdce

21. srpna 2007 v 19:49 | J. Solar |  Co se mi líbí

Srdce


A příjde noc,
po které není ráno,

a bude NE,
co včera bylo ANO.

Až odejdeš,
co po Tobě tu zbude?
co rozdalo
všem Tvoje srdce rudé!

STÁŘÍ
Stáří je sugesce! Věř tomu, holčinko!
Tohle čti každý den!
Dej si sem znamínko!

Něco ke kávě

21. srpna 2007 v 12:57 Něco dobrého na zub

Chrousti



3 rohlíky nakrájíme na malé kousky - hodně drobně, 15 dkg ořechů nasekáme rovněž na malé kousky, 10 dkg másla rozehřejeme a smícháme vše dohromady, přidáme lžíci kakaa.
Ušleháme sníh ze tří bílků, přidáme 20 dkg mletého cukru a přidáme do směsi z rohlíků a ořechů. Všechno dobře promícháme a hmotu lžící klademe na plech vyložený pečícím papírem, pečeme při teplotě 150-160 st.

Ananasový moučník

20 dkg hladké mouky, 20 dkg polohrubé mouky, kávová lžička jedlé sody, 2 vejce, 20 dkg moučkového cukru, 1 plechovka ananasu (kostky i s vodou)

suroviny smícháme dohromady a pečeme 15-20 minut.
10 dkg cukru, 10 dkg Hery, 05 dcl šlehačky - vaříme 2 minuty, pak přidáme 5 dkg kokosu
a 5 dkg mletých ořechů - vylijeme a rozetřeme na horký koláč.






Eva

21. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní

Tak jsem to včera docela zvládla, byl to ale "záhul", jak se dneska s oblibou říká. Práce plno, k tomu horko, není divu, že jsem se nemohla dočkat večera. A tak unavená a splavená jsem čekala na MHD. Vláček přijel včas a já se uvelebila na své " místečko", kolébání mě málem uspalo. Všichni kolem mě ztichli, a já se pomalu potápěla do snění. Na obloze několik bílých mráčků a krásný západ slunce. Ten pohled z okénka vlaku byl úžasný. Obzor hořel krvavě rudým plamenem, čistou modrou oblohou se toulali dva mráčky. Nádhera!!
Ten výjev za oknem ve mně vyvolal vzpomínky, na podobný večer, kdysi dávno.
Je srpen 1968, já s kamarádkou sedíme u lesa a pozorujeme oblohu, do ouška nám hraje tranzistorák a nám se zdá, že není nic krásnějšího na světě, než tento pohled. Dvě holky čekající na svůj osud, se tu tulí k sobě a každá sní. Pochopitelně každá o něčem jiném. Já mám před sebou studium na SZŠ, pak možná VŠ, daleko před sebou rodinu a krásný život. Eva, ta určitě snila o práci herečky, nebo alespoň modelky, byla z Prahy a vídaly jsme se jenom o prázdninách. Jak dlouho jsme tam seděly už nevím, ale náhle se ozvala píšťalka, to bylo znamení pro Evu. Její teta byla velmi přísná a tak se nedalo nic dělat. Pomalu jsme se šouraly k domovu, před chalupou jsme se rozloučily a těšily se na ráno.
A ráno, ráno bylo všechno jinak. Rozhlas oznamoval okupaci ČSSR , všichni si povídali jen o tom jediném. Hledala jsem Evu, ale ta už byla nachystaná k odjezdu. Rozloučení proběhlo velmi rychle, slíbily jsme si, že si napíšeme a za rok o prázdninách, se zase uvidíme. Události toho dne a následujících let, zamíchaly parádně se životy všech, nejen nás dvou kamarádek.
Zase byly prázdniny, krásné západy slunce jsem sledovala opět, už ale sama. Kde skončila kamarádka Eva jsem dlouho nevěděla, až po čase jsem se dozvěděla, že jejich rodina emigrovala někam do Austrálie a tam pro mě veškeré stopy skončily.
Hrc, vláček zastavil, vyskočila jsem a na poslední chvíli opouštím vagon. Ta vzpomínka, nebo skoro sen způsobili, že jsem málem zajela. Slunce už zapadlo docela, šeří se a mě čeká cesta domů. Copak asi dělá Eva?

Opět miláčci

20. srpna 2007 v 18:03 | různě |  Co se mi líbí
To mám za trest?
Jaký pán, takový pes!
Kočička v růžovém.
Myslíš bráško, že to sníme?
Co to ze mě udělali?
Já za to nemůžů, je to jen maličká loužička!