Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Srpen 2007

Cilka

31. srpna 2007 v 8:09 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Mám jeden velikánský sen, podívat se do Skandinávie. Nesnáším horko a miluji přírodu. Nedávno jsem viděla krásné fotky, jež nafotil jeden můj známý za svého pobytu v Norsku. Je to kouzelná příroda, nádherná zeleň, modř a bělost až oči přecházejí. Vždycky jsem měla představu, že na severu se nedá koupat v moři, brr, musí být studená voda. Mýlila jsem se, při pohledu na dětičky ráchající se ve vodě skoro u polárního kruhu, mi vstávaly vlasy na hlavě.
Ono letošní léto bylo abnormálně horké a také tam asi bylo tepleji než obvykle. Tam bych se chtěla podívat
Dalším mým snem, který jsem si již splnila byla návštěva Paříže. Nádherné město, o němž není třeba nic povídat. Kudy jdeš, tudy kráčela historie, na každém domě, je něco zajímavého, všude se setkáváš s názvy, které znáš z filmů a knih. Stará i nová Paříž, to je skvostné město, v němž žije nepřehledný dav lidiček. Potkáváš na každém kroku jiné etnikum, černí, žlutí, bílí, v šátcích, či kloubouku.
Kdysi dávno se do Paříže odstěhovala babiččina mladší sestra Cilka. Mnoho let nám, za mého dětství, chodívaly dopisy s fotkami. Na nich teta a strýc, které jsem nikdy nepoznala. Měli jedinou dceru, která se stala učitelkou. V Česku asi nikdy nebyla, adresa na ni se stratila.
Teta se strýcem již jako důchodci projezdili celou Francii, do Česka se nikdy nevrátili
a nepodívali. V době, kdy již nepracovali neměli možnost přijet do vlasti, tak jsme mohli jenom z dopisů a občasných balíčků vychutnávat ten " jiný" svět. Žvýkačky, čokolády Milka a Jacobs cafe, jsem poznala jenom díky tetičce. Když zemřela, nebyl nikdo z rodiny na jejím pohřbu, nešlo to. Proto při mé návštěvě Paříže jsem se snažila dle adresy najít místa, kde teta žila.
Pařížská čtvrt Neully n.S, nebo tak nějak se to psalo, už je skoro celá zastavěná moderní výstavbou. Nebyl čas zajet a podívat se, alespoň na starém hřbitůvku, zda tam objevím pomníček se jménem Skokanova Cecilie. Jejich dcera už má taky hodně let, žije-li vůbec. Nevím nic o tom, zda byla vdaná a měla-li děti. Škoda, jedna část naší rodiny se stratila ve víru evropské poválečné historie. Bylo by zajímavé dozvědět se něco více.

Řekni mi co čteš?

30. srpna 2007 v 11:25 | ja |  Moje psaní

Kdo by si rád neposeděl u pěkné knihy. Vychází jich tak ohromné množství, že člověk opravdu neví, kterou číst dříve. Je proto nutné, najít si při vyhledávání čtivých titulů nějaký systém.
Jde to různým způsobem, můžeme vyhledávat knihy od autora, jehož dílo nás upoutalo. Ale není nikde záruka, že i druhý titul bude stejně úspěšný. Řídíme-li se recenzemi, nebo reklamou, také nikde nemáme záruku, že to co se líbí druhým , oslní i nás. Tip od kamarádky není také k zahození, ale už nejednou se mi stalo, že jsem spokojená nebyla. Kamarádka se řídí např. obalem knihy, tvrdí, že i obal ji prozradí,zda se jí bude kniha líbit, No, nevím, já bych na to nedala.
Můj systém je takovou mozaikou všech způsobů . V knihovně mám nejraději regál s novinkami, tam mířím jako první, každou knihu vezmu do ruky, prohlédnu si název a autora. Je-li pro mě neznámé jméno autora, pak rychle čtu záložku, abych se o něm něco dozvěděla. Žánr knihy také není měřítkem. Můžete mít detektivku, která vás absolutně zklame, a naopak komediálně laděný příběh se stane vaší nejoblíbenější četbou. Když mezi novinkami nenacházím nic, ke čtení, zamířím za paní knihovnicí, která mě zná dlouhá léta a s níž si po přečtení leckdy vyměňujeme své dojmy.
Ona už trochu zná můj vkus a tak se mi pokusí mezi novinkami najít něco, co by mě bavilo.
No a ze všech těchto tipů nakonec vyjde favorit, a ten to vyhrává na celé čáře.
Naposledy vyhrála kniha - Bílá masajka - jejíž autorka Corinne Hofmannová, poutavě vypráví svůj životní příběh. Obsah je natolik fascinujícím popisem života bělošky a jejího muže z kmene masajů, že se od příběhu nebudete moci ani na chvíli odtrhnout. Nikomu knihu nevnucuji, ale kdo má rád zajímavé autobiografické knihy, ten si počte.
Už teď se však těším na další titul, který leží na mém nočním stolku. Jmenuje se Žena v Berlíně - což jsou anonymní deníkové zápisky z období od 20. dubna do 22. června roku 1945.
Už se těším na večer, až začnu číst.

Víte, že?

30. srpna 2007 v 8:00 | různé zdroje |  Něco dobrého na zub

Víte, že...

- přesolenou polévku můžeme zachránit přidáním bílků? Pokud jej v polévce nechceme nechat, použijeme naběračku, kterou do polévky opatrně i s bílkem vložíme a v ní i uvaříme.
- slepičí vývar získá vynikající chuť, když v něm povaříme červenou ostrou feferonku?
- mixologie je řemeslo o míchání nápojů. Drinky se mají připravovat z co nejkvalitnějších a nejpřírodnějších surovin - čerstvých přírodních šťáv a sirupů, čerstvých bylin a koření a prémiových značek alkoholů.
- čerstvé, nové brambory se budou lépe škrábat, pokud je na chvíli ponoříte do slané vody?
- dnes existuje přes 1000 známých druhů jahod?
- ovocný salát s jablky a banány nezhnědne, zakápneme-li ho ihned po nakrájení citronovou šťávou?
- nejlepší burčák je darem okamžiku, mnohdy jen půlhodinky? Objeví se vždy v tom největším sudu a rychle zase zanikne! Jsou nadšenci, kteří si u sudu počkají, až je kvašení na vrcholu, protože tehdy je burčák nejlepší!
- když se snažíte vyklepat nebo vytřást kečup z láhve a on se ani nehne, zastrčte do áhve brčko. Tím se do ní dostane vzduch a kečup začne vytékat.

Jsi chytřejší než ....

29. srpna 2007 v 11:51 | ja |  Moje psaní
Úmyslně jsem nadpis nedopsala, aby to nevypadalo jako ona rádoby soutěž na tv NOVA. To, že naše děti jsou stále chytřejší a chytřejší, víme všichni , ale, že už nás přerůstají i ve věcech ekonomicko-politických, tak to byla pro mě novina. Zrovna tuhle jsem náhodou vyslehla rozhovor dvou asi 8-letých chlapců. Neznám je a ani nevím odkud byli. Ale rozhovor stál za to. Jak začal nevím, ale když jsem k nim došla (na zastávce MHD) slyšela jsem asi jeho nejpodstatnější část.
"Vo.., já už nemám ani vindru, tak mi dej jedno cigáro!"
"Hov.., už jsem ti jich dal tolik, zaplať, pak dostaneš! Zadarmo ani kuře nehrabe! To by se ti líbilo, vydělávat na chudákovi, do ři.. s tebou!"
"Do pi.., fotr mi nedá ani mrť, prý ty ku..., ODSácký mu zvyšují daň, tak se vys... na podnikání, by je jeb.., udělá to jako Kožeňák, prachy frkne do cizí banky a zvedne kramle! Ty vo.., já asi nebudu chodit do školy, či co, matka nadávala, že jí debilové z vlády vzali pastelkovné a ona musí segře kupovat tolik věcí do 1. třídy."
" To mě nezajímá, zaplať, co dlužíš a pak si přijď pro další trávu, vo..!"
"Ku..., ti říkám, že mi fotr nedá peníze, musí platit 3 dělňase a ty zaj..... zdravotní pojišťovny po něm chtějí platit, se na to může vys... a já na tebe taky, vo..!"
To je pouze zlomek z toho, co tam v mé přítomnosti proběhlo. Z jejich řeči vyplynulo, že jeden je syn podnikatelský a druhý má jenom matku. Ta spoušť sprostých slov a tolik zloby z jejich úst, já si myslím, že snad ani nevěděli o čem mluví, nebo myslíte, že jsou chytřejší než my....
Krásné tváře, pěkně oblečení, evidentně nestrádající hlady ani jiným nedostatkem, tak proč?

Je tam ještě?

29. srpna 2007 v 10:20 | ja |  Moje psaní

Díra jako díra, pomyslí si jeden, ale není to vůbec pravda. Tak si třeba představte díru na punčoše. Je to škaredé, ostudné a neradi to vidíme, zvláště nyní v létě. Není pěkné mít díru na ponožkách, máme-li páskové boty, nehledě na to, že k páskovým botám se ponožky nenosí. Další díra může na nás čekat třeba na WC! Tak, ta je teda opravdu protivná, už při té představě oka, mžourajícího do ní. V zubě je díra nejen nehezká, ale také značně bolestivá. Zvuk vyjící vrtačky nás pak provází, kdykoliv jazykem o dírku zavadíme. Pak také může být díra v plotě, kterou mnozí považují za dobrou, zvláště v případě, že vede do sousedovy zahrady a právě zrají třešně. To je pak díra opravdu užitečná, při cestě tam i zpět. Jsou ještě díry v rozpočtu, díry zející do prázdna, díry na kalhotech aj.
Já mám ale na mysli, jedinou konkretní díru, která na mě čekala při návštěvě Pálavy. Výlet, jež jsem absolvovala se skupinou známých, před několika lety byl nádherný. Vyrazili jsme z Brna autobusem do Mikulova, prošli centrum města a přes Turold jsme směřovali do hloubi Pálavy. Počasí nám přálo, cesta ubíhala, krásná příroda kolem nás, člověka blažila na duši. Celý den utíkal jako voda a blížila se doba návratu. Po několika osvěžujících doušcích ve stánku jsme pokračovali po silnici mezi vodními plochami, obdivovali vodní ptactvo a probírali nové zažitky. Sluníčko pozvolna sklánělo své paprsky k zemi a já, jelikož jsem obrýlená, začala mít potíže s rozeznáváním vzdálenosti. Z kopečka na kraji Popic už bylo vidět nádraží a já polevila v pozornosti. Jak jsem se ocitla na zemi nevím, najednou to přišlo, šílená bolest v kotníku a žádná možnost zvednout se. Otok okamžitě nabyl obrovských rozměrů a mě bylo jasné, že z návštěvy vinárničky pro letošek je konec. Výtluk, který mě o to připravil byl veliký, že by se do něj schoval celý pytel brambor. I vyfotili jej pro mě, prý na památku.
Ale už se nemusíte bát, silničáři už díru zalepili, tak se vám nic nestane.

Co je nic?

28. srpna 2007 v 16:24 | ja |  Moje psaní

Tak jsem si do dnešního rána myslela, že nic je nic. Prostě nic! Mýlila jsem se a velmi. V dnešních zprávách na Seznam cz. jsem se dozvěděla, že astronomové konečně to nic našli. Kdesi v hlubinách vesmíru, kam až lze dohlédnout jenom dokonalou technikou a kam se nikdy žádný člověk stejně nedostane! Tak tam je, vážení NIC! Prostor v němž nic není, nebo vlastně v němž je nic!
Člověku z toho jde hlava kolem dokola. Představit si to nejde, uchopit to nejde, vidět to asi taky nejde, nebo jde? Ne, že by člověk vědcům nevěřil, to teda ne, ale najít nic, to už chce teda opravdu bujnou fantasii. Nejsem matematicky ani fysikálně nadaná, ale kruciš, když je tam nic, tak jak tam může být něco jako nic, nebo ještě jinak, Když nic není, jak teda může být někde nic.
To jsem se teda do toho pořádně zamotala. Říká se přece, kde nic není, ani smrt nebere. Z toho by teda vyplynulo, že tam kde je nic, bude asi náš posmrtný domov. Ne? Já už vlastně nic nevím, ale hlavně, že jsme ho konečně našli. Myslím to NIC.

Akce zídka

28. srpna 2007 v 9:54 | ja |  Moje psaní
S blížícím se koncem prázdnin se u nás již několik let provádí akce zídka. Vedle našeho pozemku stojí taková ta krabice, či rozvodná skříň. Je tam jako pěst na oko, ale to teď vynechám. Používáme ji s kamarádkou jako prodejní pult. Jak? A na co? Tak to vám hned ozřejmím.
Při každoročním úklidu - na jaře a na podzim - neustále zjišťuji, že jsem opět o něco tlu...., ne plnoštíhlejší a tudíž do spousty hadříků nevejdu ani jednou nohou. Co teď? Vyhodit je škoda, jsou ještě docela dobré, stejně tak oblečení po dětech, které se ještě tu a tam v některé z krabic, pečlivě uskládaných na půdě objeví. Dáváme je proto na onu zídku a těšíme se z toho, že se věci pomaloučku přemisťují jinam. Je pravda, že z počátku se lidé k takhle nabídnutému zboží přibližovali s nedůvěrou a hlavne večer, aby je nebylo vidět. Přece jenom jsme maloměsto, kde každý vidí tomu druhému, ne-li do talíře, tak do kuchyně určitě. Po několika pokusech zbavit se nepotřebného šatstva si spoluobčané, zdá se, na akci zídka zvykli a docela klidně i za denního světla probírají a odnášejí si jednotlivé druhy oděvů.
Z vyhodnocení poslední , jarní, akce lze říci, že největší zájem je o dětské , hlavně zimní oblečení.
Tak až půjdete někdy kolem takhle vystaveného zboží, at už na plotě, kontejneru, nebo zídce, klidně vybírejte, děláme to pro vás.

Víla Podzimka

27. srpna 2007 v 8:00 | ja |  Moje psaní
Na vlakovém nádraží, včera bylo plno. Vracející se děti, zřejmě z tábora, rozesmáté a veselé. Náruče plné nakoupených plyšáků, tašky a baťůžky, hlavy plné zážitků. Počasí jim přálo, užili si tedy do sytosti všech letních radovánek. Já byla na táboře asi 3x, jezdívala jsem do Lelekovic u České. Bylo to tam krásné, vždycky jsem se těšila.
Nejkrásnější zážitky však mám z dětské zotavovny Radost, v Peci pod Sněžkou. Vzpoměla jsem si na svůj pobyt a výlet na Sněžku, při televizním šotu o poštovně, která tam vyrůstá. Pobyt tam byl dvouměsíční a já tam prožila část léta, podzim i zimu. Přijeli jsme v létě, chodili na maliny a houby, hráli si v lese. Nádhera! Podzim přišel jaksi pozvolna, listí se najednou začalo barvit , tak nádherně, že člověk ani nedokáže všechny odstíny žluté, oranžové, červené, hnědé a zelené popsat. Vítali jsme karnevalem "vílu podzimku" jak jsme si ji pojmenovali a ve škole, kterou jsme tam samozřejmě měli, jsme se snažili svým rodičům popsat jak tam příroda kouzlí. A kouzlila dokonale! Večer podzim a ráno? Jednoho rána jsme se probudili a venku bylo plno sněhu, "víla podzimka" byla pryč. Sněhu bylo tolik, že jsme museli prohrnovat cestičku, abychom se dostali ven. A tehdy se tam objevil sám velký pán hor, Krakonoš!! Chystali jsme se na vycházku, v chodbě jsme se za značného veselí a hluku obouvali, když se ozval psí pozdrav. Za prosklenými vchodovými dveřmi se objevila velikánská hlava bernardýna. Jé, pejsek, neslo se ze všech úst, a za ním, opravdový Krakonoš. Vysoký až ke stropu, vousy do půl pasu, velikánský klobouk a nezbytnou hůl. Vešel , pejska nechal venku, oprášil si kabát od sněhu, sundal klobouk a zasmál se pod fousy. Byl to listonoš, který nám přinesl dopisy z domova. Při odchodu na procházku, šel i s pejskem kousek s námi a pak se stratil v mlze, opravdový Krakonoš. Zima se ujala definitivně své vlády. Když jsme odjížděli domů byla již zima i dole v Peci. Zato u nás, na Moravě, jsme si na ni ještě nějaký čas museli počkat.
Také nyní se začínají pozvolna barvy přírody měnit. Pole, táhnoucí se kolem trati po níž denně jezdím, už vyměnila jásavě žlutý kabátek, za hnědý svetřík a jenom kukuřice, stojí dál v krajině, jako šiky vojáků snažící se bránit léto před nástupem podzimu.

Jen tak

26. srpna 2007 v 21:00 | ja |  Moje psaní

Dnešní odpoledne jsem zcela věnovala nic nedělání. No, nic nedělání, jak se to vezme. Upekla jsem Švestků koláč švestkový, jehož recept opatruji jako oko v hlavě, neboť je hrozně rychlý a dobrý. Pak jsem udělala tatinovi na hlavě mech a šla si chvíli na zahradu odpočinout po noční. No, odpočinout, jak se to vezme. Elis lítala jako divá, když zjistila, že ji tam nenechávám samotnou, stále nosila hračky a chtěla si hrát. Když ji to omrzelo začala na mě dorážet jakási bzučící příšera. Tak jsem ji chvíli snažila dohonit a zabít, ale kdepak. Ona byla přece jenom rychlejší. V bytě bylo jako v chlebové peci, vzala jsem si teda rozečtenou knihu - Bílá masajka, a šla na první schodek do sklepa. Nemíváme tam jenom pivo, to ostatně má být na sedmém, ale je jich jenom 5, sedávám tam i já, když chci mít chvíli klid. Nikdo to neví a je tam velice příjemně.
Po přečtení asi 3 kapitol, mě to přestalo bavit i šla jsem si dát studenou sprchu. Ta úleva!! Ale bohužel trvala jenom chvilku. Zrzek svítil a topil! Chvíli jsem jen tak honila myšlenky hlavou, pak jsem sedla k PC a nachystala si nějaké to "žvatlání" šak to znáte. No a už je večer a zítra ráno, opět do práce. Ten čas a to nicnedělání tak rychle utíká, až je to nepříjemné.
Když byl člověk školou povinné robě, zdály se mu dva měsíce prázdnin nekonečně dlouhé, a teď. než se nadějeme je tady konec srpna a s ním i tma. Aby jste rozuměli, ráno vstáváte a jdete na vlak za tmy, večer se vracíte také za tmy. Nic už velice člověk nepodělá a den je stále kratší a kratší. No, ale má to také něco do sebe. Já ráda čtu, tak opět najdu a opráším průkazku do knihovny a pustím se do nových, krásných titulů. Docela se těším, nebyla jsem tam teď skoro půl roku. Bude tam asi zase něco co mě upoutá.
Ale ne, Elis, chce zase jít na zahrádku, tak jo, nechám psaní a jdu. Tak zase zítra!!!

Jména

26. srpna 2007 v 10:51 | ja |  Moje psaní

Všimli jste si? Na našich ulicích si hraje stále více Honzíků a Adélek. Ne, není u nás nárust porodů, ale ty děti, které dneska přicházejí na svět, dostávají od svých rodičů jména typicky česká. Náhodou jsem v práci otevřela statistiku porodů se jmény a všemi daty za poslední měsíc. Poslední dobou se alespoň u nás, rodí více děvčátek, což by mělo znamenat dobré časy.
Je zajímavé také to, že většina miminek je nad 3500gr a 48 cm. Dokonce jsou i děvčátka vážící přes 4100 gr a délka, no ta je obzvlášť výrazná. Nejsou vzácní novorozenci dlouzí 54cm. Svědčí-li to o dobrém stavu populace, nevím, nejsem odborník. Ale potěšitelné je, to jaké jména děti dostávají. Zdá se, že již téměř vymizela cizí jména jako René, Patrik, Sabrina apod. Za poslední měsíc se v naší porodnici vyskytují ponejvíce jména krásná, česká. Dala jsem si práci a spočítala jejich četnost. U chlapců suverenně vedou tři jména - Lukáš, Tomáš, Michal, pak následují Petr, Ondřej, Adam, Jan, Marek. Děvčátka mají suverenní vítězku - Veroniku, následuje Eliška, Tereza a Karolína. Jsou to pěkná jména co říkáte?? Přeji všem miminkům, krásný život s krásnými jmény.