Tuhle jsem se večer probírala svou sbírkou pohlednic a dopisnic. Třídila neroztříděné, rovnala nesrovnané, prohlížela neprohléduté. Tyto chvíle mám nejraději. Člověk nikdy neví, co se mu podaří objevit a najít.
Tak např. jsem takto objevila podpis M. Thoneta - majitele a zakladatele továren na ohýbaný nábytek. Pohlednice, které poslal cestovatel V. Kozák svým rodičům. Je na nich vyfotografován s indiány neznámého kmene, který sám navštívil. (V. Kozák, je rodák z našeho města, vyšlo mu několik knih). Mezi pohlednicemi od neznámého dárce se připletly i fotografie z rodinného alba se záběry z německého tažení r.1942 do Ruska, plavení koní v Dněpru, lodě na nichž se přepravovalo dělostřelectvo. Na pohlednicích z první války fotografie mladých chlapců, ve vojenských uniformách, smějících se do objektivu na vlakovém nádraží, bolestí stažené tváře na fotografiích z vojenského lazaretu.
Od jedné staré paní jsem obdržela několik krabic starých pohlednic z období Rakousko-Uherska, před 1. světovou válkou. Psal je její otec, své nastávající, tedy její mamince. Pracoval tehdy daleko od domova v Ljublani, jež byla součástí říše. Nedalo mi to a začetla jsem se do těchto soukromých psaníček, jak krásně se čtou, tato jednoduchá a prostá vyznání lásky, jen jakoby náhodou ,vsunutá do popisu událostí dne. Psaníčka jsou datována denně, po dobu asi 4 mésíců, a každý den si mládenec najde jiná slova, jimiž vyjadřuje své milé náklonnost.
Je až neuvěřitelné, kolika různými způsoby dokáže vyslovit to, co cítí a na co tam daleko myslí. Je to určitě díky bohatosti češtiny, ale také city, jichž je onen neznámý muž plný.
Zajímalo, by mě, zda dnes v době SMSek, by některý mladík dal taková vyznání dohromady.
Co myslíte,vy?

Děkuji za návštěvu a komentář na mém blogu a zvědavost mi nedala a nakoukla jsem k tobě,máš to tady moc pěkné a hodně zajímavé budu chodit častěji tak se měj hezky a určitě se zase objevím