Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Kamenný pes

23. července 2007 v 14:13 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Babiččina rodina pocházela ze střední Moravy. Rodiče si pamatuji z kulatých obrázků na jejich hrobě, kam jsme s babičkou chodívali vysazovat macešky a dávat světlo. Pradědeček byl kamnářem a prababička byla asi s dětmi doma, neboť jich měla celkem šest. Moje babička byla nejstarší a proto, když rodiče zemřeli, zůstala povinnost postarat se o sourozence na ní. Jednoduché to rozhodně neměla, neboť sama byla v té době matkou syna. V době 1. světové války se jim asi dobře nežilo. Nebýt babiččina strýce, jež měl hned vedle hospodu a stal se poručníkem dětí, po smrti svého bratra, asi by se jim žilo hůř. Babička o tom nikdy nevyprávěla, ale odvedla dobrou práci. Všichni sourozenci se vyučili, bohužel ten, jehož měla nejraději padl ve válce. Na staré fotografii se na nás dívá krásný mládenec, s blonďatými vlasy a upřimným pohledem. Jen ta fotka nám po něm zůstala.
Babička, proto jistě, přivítala nabídku mladého, štíhlého klempíře z Čech, který tím, že si ji vzal, částečně ulevil její kapse a získala v něm oporu, která ji provázela celý život.
Ještě dnes se musím smát, vzpomenu-li si na to, jak děda babičku úmyslně popichoval a dělal si z ní legraci. Byli rozdílní postavami i povahou. Děda štíhlý elegán, na hlavě černé vlnité vlasy, boty vždycky naleštěné, v ruce hůlku a nezbytný klobouk. Vykračoval si, rázným krokem, na své pravidelné procházky městem. Ty mu nikdy nikdo nesměl odepřít. Jeho furiantství a hrdost byla častou příčinou domácích sporů a hádek, které však nikdy netrvaly dlouho.
Drobná a pevná postava babičky se vedle něj takřka strácela. Oč menší babička byla, o to větší a širší měla srdce. Vždy jsem si s ní spojovala "Babičku" B. Němcové. Na hlavě drdůlek, na něm nezbytný šátek a drobná chůze, tak jsem ji vídala, bohužel jen 17 let. Ale i za tak "krátkou" dobu, mi babička dopřála tolik krásných chvil, na něž s láskou vzpomínám, a nejen já, dodnes.
Zvláštní smysl pro humor mého dědečka, se dá přirovnat k humoru V. Buriana, kterého tak rád imitoval. Časem se mi dokonce zdálo, že jsou si i nápadně podobní.
Babička po celý život prodávala v malém stánku na poutním místě. Ještě dnes ji vidím, navlékat na drátky růžence, rovnat skleničky na pultě a oprašovat svaté obrázky. Ten drobný výdělek, jež za prodej získala, ji zprvu musel stačit pro početné sourozence, později pro svého syna a muže. Dědeček zprvu pracoval jako klempíř, ale sám by rodinu neuživil, proto nastoupil
do Meopty, kde zůstal, až do důchodu. Doma měl malou dílničku, kam jsem ráda chodila, pro její tajemnou atmosferu a zvláštní vůni. Všude se povalovaly odrtřižky plechu, svítící a lesknoucí se jako drahé kovy. Vedle dílny byla kůlna, v níž se odehrávala další zajímavá činnost. Tady se do válcových nádob nacpávaly piliny, s nimiž se ve zvláštních kamnech topilo. Piliňáky - jak zvláštní hukot z nich vycházel, když se pořádne roztopily. A jaké kouzelné obrázky vrhalo světlo z nich vycházející. Na kamnech se ohřívala černá káva - tzv. melta, která sloužila k pití pro všechny žížnivé.
Na malém dvorku je určitě ještě dneska zakopána dědova flinta s bajonetem, tak jak ji tam zakopal po příchodu z lazaretu. Domeček už nám dávno nepatří, ale kdykoliv jdu kolem, vidím višeň obsypanou plody, pod ní kamennou postavu psa, u nějž jsme si, jako děti rádi hrávali. Byl to jediný pes , jehož jsem se nebála pohladit.
Je to však jen krásná vzpomínka, dům už vypadá úplně jinak , zahrádka rovněž a pes zmizel bůhví kam!


 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama