Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Jak to všechno začalo

12. července 2007 v 11:27 | ja |  Něco z rodinné kroniky

"Nikdy neztrácej čas tím, že budeš litovat něčeho,co už se jednou stalo!"

Doufám, že se mi podaří zaznamenat to, co bych chtěla. Jsou to vlastně útržky vzpomínek na dětství, rodiče a prarodiče. Zapisuji si je při každé příležitosti, např. při rovnání starých fotek, při likvidaci haraburdí, jež se za roky nashromáždilo na půdě apod. Život je vlastně velmi krátký a tak bych byla ráda, kdyby i moji potomci si někdy uvědomili, že měli také prarodiče a ti byli kdysi dávno také mladí. Já se v dětství hodně ptala a tak si troufám, říci, že moje zvědavost byla k něčemu a mohu tak dneska svým dvěma bratrům připomenout určité události, na něž oni již zapoměli. Sbírám staré fotografie a pohlednice svého rodiště a tak někdy, když mi zbyde chvilka, sednu si o samotě a srovnávám jak se jednotlivé ulice a uličky změnily. V domech již roky bydlí nové tváře, ale já tam ty staré ještě vidím. Slyším zvuk koňských kopyt jedoucích po kamenné dlažbě vedoucí k místnímu hřbitovu. Nejsem sentimentální, ale při občasné cestě v tato místa mi to nedá abych se po náhrobcích nerozhlédla. Ta jména skoro všechna znám, možná je to i mou profesí, kdy jsem roky dělala na zdravotním středisku a tito lidé se sem tam u lékaře objevili. Ty staré pomníčky , které jsem obdivovala jako dítě - holubičky klonící hlavu na stranu, plačící děti, pes na náhrobku pana lesního, vrtule označující hrob letce, jež nikam nedoletěl, apod, z našeho hřbitova pomalu mizí, nebo již zcela zmizely. Je to tak přirozené, jako střídání ročních období, ale vzpomínky na nejbližší by zmizet neměly. Jako dítě mě pramálo zajímalo, proč se škole do níž jsem chodila do první třídy říkalo chudobinec. Rodinné problémy začínaly a končily s jídlem a postelí. To až daleko později jsem se začala ptát, proč se maminčin bratr jmenuje jinak, než jeho otec, kde se vzala babiččina sestra v Paříži, a kdo je ta vážná paní na tom obrázku a jakto, že děda, který se narodil daleko v Čechách, se usadil tady na Moravě.
Naše rodina je vskutku česko-moravská. Dědeček z matčiny strany pocházel z Kralup nad Vltavou. Měl ještě čtyři sourozence, z nichž si já pamatuji jenom tetu z Prahy. Občas k nám přijela, pobyla dva tři dny a zase na dlouho zmizela. O ostatních vím jenom z vyprávění, nejmilejší dědečkův bratr zahynul v koncentračním táboře, kam mu dědeček posílal jídlo v dřevěné okované krabičce, která se nakonec vrátila i s plesnivým obsahem nazpět. Děda se vyučil klempířem a jeho vyprávění, z dob učednických, byla samá legrace, stejně jako všechno co nám vyprávěl. Milovala jsem jeho vyprávění o válce, kdy mě jako malému děcku povídal jenom o těch věcech legračních nebo o tom, co by mě neděsilo. Dělal burše(stejně jako Švejk)
a svého pána když byl plynový útok na vlastních ramenou odnesl a zachránil mu tím život. Sám chytil kousek šrapnelu do nohy a tuto památku si ponechal až do smrti. Když jej raněného dopravili do vojenského lazaretu, přemýšlel, kde by se schoval a kde by přečkal do konce vojny. Vzpoměl si na malé městečko na Moravě, kam se před časem dostal jako klempířský tovaryš. Proto jeho první cesta z lazaretu nevedla domů, tam by jej jistě našli, ale zamířil si to rovnou na Moravu, kde se až do konce války ukrýval u rodiny mé babičky. Jak se tradovalo byl schován před cizími pohledy ve staré kamnářské peci. No a osud tomu chtěl, aby se zakoukal do neteře pana kamnáře. Byla spolu se svými čtyřmi sourozenci sirotek, jelikož byla nejstarší, tak se musela postarat o mladší děti a navíc i o svého tehdy asi dvouletého syna sama. Dědeček , který se dle mého mínění cítil rodině povinován, si babičku i se synkem vzal. Hrdá babička však svému synovi nechala svoje jméno a nikdy po dědečkovi nechtěla (možná ani nemohla chtít) , aby si ho připsal . Tak tohle například, jsme se dozvěděla až po dědečkově smrti , do té doby jsem věřila tomu, že nemanželské děti jsou moderní výdobytek. Jak jsem byla naivní. Babiččin bratr padl ve válce, ale i tak měla práce dost, všechny vychovala, postarala se o jejich vyučení a ještě při tom vychovávala svého synka. Nedovedu si představit, kde na to všechno brala sílu a chuť, neboť byla postavy velmi malé. Byla to však nejmilejší babička, kterou jsme měli všichni moc rádi.



 


Komentáře

1 Karel | 16. července 2007 v 17:40 | Reagovat

Zapomnělas na dědovu roudnickou sestru (jméno mi vypadlo). Bratři se jmenovali Karel, Václav a Franta, pražská sestra Josefa bydlela na Vinohradech, tehdy W. Piecka, Karel na Letné a Václav v Libni Na Rokytce.

Přes Kralupy jsem jel minulý týden. Docela se tam vyznám, a tak bych tam mohl rodině dělat průvodce...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama