Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Cesta do školy

30. července 2007 v 9:12 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Prarodiče z otcovy strany jsem znala málo, nebo vůbec ne. Dědeček byl krejčím a zemřel bohužel už za války. Dle fotografií vím, že nosil mohutný knír. Babička byla vysoká a statná, a já se ji trošku bála. Kolem její chalupy jsem ráno chodila do 1. třídy. Bylo to skoro přes půl města, ale cesta byla docela zajímavá.
Nejprve se šlo kolem potoka, na němž byl brod pro koně a povozy. Většinou jsme se u něj zastavovali pozorovat husy a kačeny, které se zde koupaly. Někdy jsme tam zahlédli koňský povoz, kdy sedlák vjel do vody, aby očistil vůz a dal napít koňům. Každá zastávka znamenala zpoždění, které jsme pak nahrazovali úprkem. Cesta dál vedla kolem statku, kde to nelibě zaváňělo čerstvě vyvezeným hnojem. Zámecká zeď nás lákala k akrobatickým kouskům, a toužebným pohledům, alespoň jednou zahlédnout tu "princeznu", která v zámku bydlí. Naše představy byly velmi romantické, tak jak je mívají jenom děti. Pokračovali jsme kolem kovárny, kde se v té době ještě pořád kuli koně. Zvláštní vůně kouře, spálené rohoviny a potu koní, měla pro nás neopakovatelnou atmosferu.
Babička vždycky vyhlížela ve dveřích a čekala , kdy se objevím. Hrávala jsem si s oblibou na schovávanou, mezi dětmi, rychle proklouznout, aby mě neviděla. Měla jsem vždycky pocit, že babička je přísná a já ji mnoho neznala. Dnes už vím, že nás měla také ráda, ale, mé srdíčko milovalo babičku druhou. Tu moji milou, pohádkovou babičku.
Když se tatínkově mamince naplnil čas, byla jsem ještě pořád moc malá, na to abych to brala jako strátu. Na pohřeb se sjela celá tatínkova rodina, jeho dva bratři a sestra z Prahy. Ještě dneska se vidím, kráčet za pohřebním vozem taženým dvěma černými hřebci, na hlavách černé chocholy. Vůz byl krásný, prosklený, plný stříbrných ozdob a andělíčků. Zanedlouho po babiččině pohřbu byl koňský povoz nahrazen autem.
Moji rodiče se brali v roce 1947. Za svůj život bydleli v několika podnájmech, než si v roce 1958 koupili svůj vlastní domek, po němž tak toužili. Podařilo se jim to, co chtěli pro své rodiče udělat, nastěhovat je na stáří k sobě. Maminčini rodiče u nás žili a bydleli ještě asi 6 let. Já v té době už byla velká a vzpomínky na jejich dřívější bydliště ve mě zůstaly.
Stále vidím babiččin krásný vánoční stromek, zdobený, tak jak se v té době zdobíval, papírovými ozdobami, červenými jablíčky a ořechy zabalenými do staniolu. Znovu se mi ,
z paměti vynořuje tajemné příšeří průjezdu, v němž bylo naskládané dřevo a na něm, na samém vršku sáně. Nebyly to obyčejné sáňky, měly volant a ovládané sanice. Dle mého odhadu se na ně klidně posadilo 5 -6 lidí. Byly hodně veliké a samozřejmě také těžké. Jak já si vždycky přála na nich sáňkovat!!! Ale byla jsem malá a na těchto saních jezdili jenom dospéláci.
Nádherné výpravy byly také na babiččinu půdu, kde jsem nacházela samé zajímavé věci. Když se nám s bráchou poštěstilo a dvířka na půdu byla otevřená, stačila chvilička a byli jsme tam. Nikdy to však netrvalo dlouho, dědečkovo zabručení nás okamžitě vrátilo do reality a šup, byli jsem zase dole. Babička s dědou byli přístav a jistota, kam jsem se vždy schovala, většinou, když mi hrozil výprask. Nejednou jsem přiběhla za babičkou pro 2 koruny, když jsem při věčných honičkách a lumpárnách vylila z konévky mléko, pro nějž jsem šla. A když při sáňkování a bruslení na potoce se změnilo moje oblečení v ledovou kouli, šla jsem se k babičce nejdříve usušit a pak, jako slušné děvčátko , jsem se vrátila domů. Bráška byl solidární, nikdy na mě nežaloval a babička ta mě také neprozradila.
 


Komentáře

1 Karel | 30. července 2007 v 12:39 | Reagovat

Nebyli to hřebci, byli to valaši...

2 Hablina | Web | 30. července 2007 v 13:12 | Reagovat

To je detail, důležitá je vzpomínka. Taky mám pěkný zážitek -  svoji starší dceru jsem po návratu z porodnice šupla do postýlky, do které se narodil už můj dědeček.

3 hadimrcha | 30. července 2007 v 19:45 | Reagovat

Tak se tém koníkům omlouvám, já to nevěděla.

4 babča | Web | 31. července 2007 v 7:47 | Reagovat

jo kde že ty staré časy jsou,dnes všechno a všichni šup šup rychle rychle taky jsem měla takovou babičku ještě dnes se s ní radím asi stylem babi co bys na to řekla kdybych....no ale odpovědět si musím sama

5 babča | Web | 31. července 2007 v 8:27 | Reagovat

tak jsem zjistila máš novou přezdívku jo ta je teda dobrá originální

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama