close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2007

Národ

6. července 2007 v 10:55 | J. Solar |  Co se mi líbí


Národ
Bratrství srdcí.
Jedna duše.
Jedna radost. Jeden žal.
Jedny slavné dějiny.
Jedna veliká naděje. Jedna svatá víra.
A jedna svatá láska. Láska k této zemi
našich otců, láska k bohaté. spěvné a spanilé
naší řeči.

Pohádka nepohádka

6. července 2007 v 10:20 | ja |  Moje psaní
Bylo nebylo. V jednom království měli nemocnici. Nebyla nová, ale všem se v ní dobře pracovalo. Každé ráno přicházeli do práce usměvaví lidé, na pokojích leželi spokojení a vděční pacienti. Všem se zdálo, že to tak bude stále.
Čas plynul, ubíhal. Jednoho dne se vyměnil král. Ten starý šel do penze a na jeho místo nastoupil mladý. Přivedl si s sebou spolupracovníky. A začaly se dít věci.
Ekonomové vypočítali, že 2+2 je 5. To bylo slávy, tak, proč mít tolik pomocnic a uklízeček. Pryč s nimi. Další výpočet se jim opravdu podařil 3x3 je 28. Hurá, snížíme počet sanitárek, však ono se to zvládne. Někdo dále zjistil, že 1-1 jsou 4, tak proč nechávat sloužit na oddělení sestřičky v noci po dvou, když pacienti stejně spí. Huš, už ať jste pryč. No a nakonec proč nakupovat nějaký materiál, však ono se to bez něj také obejde. To jsme ale ušetřili, že?
V jednom království stojí nemocnice, není nová a stojí stále na stejném místě. Jen po ránu se do ní plouží několik unavených zaměstnanců, bez elánu a perspektivy. Otrávených tím, co je čeká. Na odd. plno nespokojených klientů, nedokonale umyté podlahy (nemá je kdo mýt). Plné pokoje pacientů,
kteří se nestačí divit, jak rychle jsou uzdraveni a tudíž brzo i propuštěni domů.
Sestry a ošetřovatelky sotva vláčí nohy ( jsou to převážně skorodůchodkyně), mládí jde za lepším.
A král? Ten sedí vysoko, převysoko, za polstrovanými dveřmi, aby k němu ani hlásek nedolehl. Ekonomové jsou na Kanárech a to by mohl. být konec pohádky.
Líbila se Vám? Ale ona je to bohužel skutečnost. Brr., jen ne do nemocnice.



Taky si děláte sbírku?

5. července 2007 v 9:58 | ja |  Můj koníček
Jo, abych tak řekla, vše je při starém. Venku prší, je zima, u lékaře milion lidí, v obchodě taky. Co budu vařit nevím, do ničeho se mi dnes nechce. Možná si přečtu kousek nové knížky, nebo se dám do rovnání sbírky pohlednic. Nějaká ta stovka jich už je a tak to dá docela práci, ty nové zařadit a archivovat. Dostala jsem od sousedky, po mamince staré album s pohlednicemi, tak bych se na ně měla alespoň podívat. Co kdyby tam byla nějaká unikátní?

Dneska zrovna aktuální - pohled na Velehrad.

Dnes se už ty staré pohlednice špatně shánějí. Staré domácnosti zanikají jedna po druhé a v těch nových se mnoho věcí neschovává. Jednak není místo a druhak mám pocit, že těm mladším už nic neříká památka na výlet s rodiči, či prarodiči. To my jsme si schovávali i docela obyčejný vlakový lístek, takové ty tvrdé papírky. Mimochodem nedávno jsem si na AUKRU všimla, že i tyto lístečky někdo sbírá. Dnes se sbírá snad všechno co existuje. A je to dobře, alespoň někomu ty věci něco říkají. Tak proto ty pohlednice pečlivě opatruji a zakládám. A venku pořád prší a prší.



Co dokáže ořešák

4. července 2007 v 9:08 | ja |  Moje psaní
Dneska venku prší, je zataženo, tak se poměrně lépe vstává. Přemýšlela jsem nad tím, co jako budu dělat. Mám dneska noční tak se toho moc neudělá. Na loužích se dělají bublinky, takže pranostika říká, bude pršet delší dobu. Půjdu nakoupit a pak si něco provedu s hlavou. Vzpoměla jsem si na jednu příhodu z dob dávno uplynulých.
Při studiu na střední škole jsem bydlela na internátu. Jak bývá zvykem na dívčích internátech, starají se všechny o všechno. Jednoho krásného dne jsme se svou spolubydlící Lidou prohlížely nějakou Vlastu nebo Mladý svět. Už si nevzpomínám, který ze dvou časopisů, jež se pro nás zdály zajímavé to byl. Na stránce s několika málo černobílými fotkami ze světa mody a to ještě té ze států RVHP, jsme se dočetly, že letí barva "zemito-hnědá" což je taková , no hnědá barva. Já byla v té době špinavá blondýna, tak jsme se rozhodly to změnit. No, ale jak, kapesné jsem měla 10,- Kč na týden, dle mamimky jsem nic nepotřebovala, a jenom jízdné mě stálo 1.80,- pokud se dobře pamatuju. Tak jsme přemýšlely jak to provést. Nějaká dobrá duše nám poradila, že dobře barví ořechová slupka. Byl podzim, tak hurá na kopec za internát hledat ořešák. Našly jsme jej a začala procedura. Vyloupat ořechy, šupky trochu podpatkem potlouct, dát do hrnce s vodou a povařit. Vychladlou vodu i se šupkama mi holky nalily na hlavu a já se nesměla 1 hodinu splachovat. No, asi abych se ani neviděla, musela jsem sedět v koupelně. Po hodině jsem si opláchla hlavu a konečně se na sebe podívala do zrcadla. Ó hrůzo!!! Vlasy nic moc, ale čelo, krk, ruce a částečně i obličej jsem měla samou hnědou šmouhu. Dala jsem se do mytí, ale výsledek žádný. Při příchodu na pokoj propukly holky v šílený řehot. Já v té době šíleně zamindrákovaná puberťačka se domnívala, že mi to udělaly schválně, pro srandu světu. Raději jsem nešla ani na večeři. Ještě několikrát jsem ten večer byla ve sprše a drhla se vším možným, snad i benzínem. Pozdě večer mě ploužící se po chodbě potkala paní vychovatelka, na její tváři zahrál úsměc, když mě uviděla. Chytila mě kolem ramen a se slovy " teď se jdi vyspat, ráno něco vymyslíme" mě šoupla do pokoje. Ráno pak sama zavolala do školy, kde mě omluvila, byl pátek, proto mě poslala domů. Za ty tři dny se barva s obličeje smyla a já byla v pořádku.
Od té doby jsem si vlasy nikdy nebarvila a měla je celých 35 let špinavě blond a nyní šedivé.

Kouzelné obrázky

3. července 2007 v 21:26 Co se mi líbí

Něco krásného na pohled


Na Valachy nebo na Hanou

3. července 2007 v 13:28 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Nedávno u nás proběhla jízda historickým vláčkem. To byla paráda, hlavně pro malé caparty, kteří si na parní vlak nepamatují. To bývala jízda, hlavně večer, kdy za lokomotivou vlál chochol jisker!!!
Menší paráda to byla, když ony jiskry vlétly někomu do oka, nebo zapálily suchou trávu podél trati. Vlaky také jezdily daleko delší, měly průchozí vagony a také spojení bylo daleko častější než dnešní.
Moji prarodiče bydleli v domečku u trati. Oknem z ložnice, byly vidět vlaky jezdící kolem zahrady. Když jsem chodívala tzv. "na hlídání" těšívala jsem se na to, až ráno babička odejde do kostela, na jarmark nebo jinam, dědeček vytáhne rolety a spolu se budeme dívat na vláčky. Měl na nočním stolečku kapesní hodiny a podle nich sledoval, kdy, který vlak pojede. Vlaky plně naložené, jedoucí do kopečka, ztěžka oddechovaly a zpívaly si " na Valachy, na Valachy, na Valachy!", ale ty jež jely po prázdnu dolů, těm se kolečka jenom míhala. Jejich písnička také zněla veseleji "na Hanou, na Hanou, na Hanou!". Milovala jsem tyto chvíle a přála jsem si abychom s dědou zůstali v posteli až do oběda, ale s příchodem babičky domů, idylka zkončila a já musela vstávat. Ne, že by mě čekal nudný den, to nikdy, ale přece jenom děda a jeho vláčky vyhrávaly na celé čáře.
Tak, tohle přesně jsem si uvědomila, při pohledu na onen historický vláček. Z nádraží zmizela fantastická atmosfera, příslovečný zápach páry a spáleného uhlí. Naše děti už to neznají, je to možná škoda, protože dnešní jízda lokálkou, je opravdu o hodně míň zajímavá a někdy až protivná. Ale, co naděláme. Čas utíká a všechno se mění. Tak až u vás bude někdy tzv. jízda historickým vláčkem, neváhejte a běžte se povozit, alespoň na chvíli se vám vrátí atmosfera dávno zmizelého dětství.

Hodiny

1. července 2007 v 21:18 Co se mi líbí

<embed src="http://i76.photobucket.com/albums/j2/flashclocks/35.swf" width="200" height="200" wmode="transparent" type="application/x-shockwave-flash">

Jak lze také jíst špagety

1. července 2007 v 10:12 Co se mi líbí

Všechny děti mají rády špagety s kepučem (jak říká náš malý). Teď se podívejte, jak se dají také
jíst.

Kouzelné nemyslíte.


Dobrá rada

1. července 2007 v 10:06 | ja |  Moje psaní

Jela jsem dneska ráno lokálkou z práce domů. Znáte to, člověk po noční, je tak trochu mimo mísu.
Svět okolo vnímáte jen na půl smyslu, a sebemenší příčina vás docela rozhodí. Tak jako kolegyni.
Sedíme, slova nám takřka nejdou z úst, obě unavené, ospalé.
V tom přisedli do našeho vagonku nějací mladíci a začali se chovat, no řekněme trochu hlučněji.
Kolegyni to nedalo a napomenula je. A, co myslíte, že se stalo? Vůbec nic, jako bychom byly vzduch.
Viděla jsem, že jí to vadí, ale zadržela jsem ji. "Nech, je být, ono je to přejde, nebo vysednou!"
"Když mě to tak štve", říká kamarádka a pokračuje "nejraději bych nejezdila domů. Co mě zase doma čeká? Víš, minule jak jsem se vrátila z noční, tak jsem našla byt vybílený od mého bývalýho.
Kdyby si vzal jen svoje věci, neřád, ale pobral co se mu do auta vešlo!" dodávala již témeř s pláčem.
Každá maličkost, tudíž i ti halasící kluci ji nesmírně dráždí.
Jak jí pomoci, přemýšlím. Pak jsem si vzpoměla na dobrou radu , kterou jsem před lety dostala
od své dobré známé. A ta rada zní -

udělej si denně nějakou, třeba malou radost.

Stačí si koupit časopis, kytku, poslechnout si dobrou písničku a on se svět hned zdá lepší
a život veselejší. Z vlastní zkušenosti vím, že co se dneska zdá těžké, zítra se jeví o trochu lehčí,
za týden je to jako pírko a časem to naprosto ztratí význam se pro něco takového trápit.
Doufám, že jsem poradila i vám.