close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2007

Léto, krásné léto

17. července 2007 v 12:46 | ja |  Moje psaní

Tak nás chtějí uvařit. To je jasné. Počasí nádherné, voda průzračná, mouchy neotravují, večer všude plno kouře a vůní z grilovaného masa. Je to paráda, hlavně u nás v práci! Okna otevřená - papíry na zemi, okna zavřená - koupel ve vlastním potu je jasná. Ráno ve 4 hodiny je na teploměru 28 st., večer ve
21 hod. 30 st. Koleje praskají, lesy hoří, na dálnicích a silnicích samá bouračka. Od Jadranu hlásí několik
utopených, cestovka se zase nepostarala o své klienty. V novinách spousty rádoby ověřených zpráv, hlavně o těch bohatších, svatá prostoto, kdo by tomu nevěřil, když to píšou v novinách.
V obchodě jsem slyšela zaručenou zprávu, co všechno se neděje na naší radnici, proč starosta již 3 volební období vyhrál, o místních lékařích, nechtějí ošetřit cizí pacienty, pojišťovna jim zase nechce platit včas.
Ach, kde jsou doby tzv. okurkové sezony, kdy se nic nedělo, prázdniny se pomalu vlekly, počasí bylo jak kdy, někdy dokonce v létě i pršelo. O tom, co se kde událo, jsme se někdy dozvěděli později někdy ani ne.
Léto vrcholí, počasí nám přeje, tak co si přát víc, není-liž pravda?

Pár podivnůstek

15. července 2007 v 9:44 | různí autoři |  Fotografie

Příroda

15. července 2007 v 9:33 | ja |  Moje psaní

Byli jste někdy brzo ráno na zahradě? Myslím ale velmi brzo, tak ve 3 -4 hodiny.
Jelikož vstávám tak brzy na vlak, mohu se občas dočkat překvapení. Při chůzi po chodníku potkávám spousty pocestných. Nikdy to však nejsou lidi, ale živí tvorové to jsou. To, že někdy málem zašlápnu žabičku poskakující po ještě neoschlém chodníku, by ještě šlo, občas se mi před nohama mihne myška prchající do skrýše před lovící kočkou, občas zaslechnu funícího ježka. Cesta míjí rybníček a tam to začíná žít, kačenky se volně pohupují na hladině, nebo spí na břehu, v trávě se míhne lasička, šplouchne rybka. Ale zatím je všude velebný klid. Jen občas kdesi ve výšce típne první probouzející se ptáček. Postupně se k němu přidávají jednotlivé hlásky, aby nakonec spustil celý ptačí orchestr. Je to milion zvuků, které ohlašují nové ráno.
Kdysi se mě někdo ptal, zda se tak brzo ráno nebojím. Přemýšlela jsem o otázce, ale odpověď je velmi jednoduchá. Ne, nebojím. Cesta mě vede probouzející se přírodou a tam se nemám čeho bát.

Několik lékařských

14. července 2007 v 9:34 Anekdoty

Jaký je rozdíl mezi studentem filosofie a medikem?
Dejte oběma telefonní seznam.
Student filosofie se zeptá:
"Proč mi to dáváš?"
Student medicíny se zeptá:
"Do kdy se to musím naučit nazpaměť?"


Počáteční obtíže
Pacient na operačním stole pozoruje se vzrůstajícím znepokojením dlouhé přípravy na operaci.
"Promiňte mi mé rozrušení," řekne. "Je to moje první operace."
Lékař mu poklepe přátelsky na rameno:"Moje taky."



Nález

Pacient se po vyšetření ptá lékaře:
"Řekněte mi, pane doktore, jasně a srozumitelně, co mi je?"
"Nic. Řečeno jasně a srozumitelně, jste žrout pijan a lenoch."
Pacient má ještě jedno přání:"Děkuji! Napište to, prosím latinsky. To pro mou paní."


Pravý důvod

Klékaři přijde muž a stěžuje si na stálé bolesti hlavy.
"Nechte kouření," radí mu lékař.
"Já jsem nekuřák,"
"A nedáte si někdy nějakou skleničku navíc?"
"Jsem nepřítel alkoholu."
"A neprožíváte stres v milostném životě?"
"Ještě nikdy jsem neviděl nahou ženu."
"Ha, už to mám," volá lékař. "Vás tlačí svatozář."




Tvarohový koláč s meruňkami

14. července 2007 v 9:08 Něco dobrého na zub

1kg tvarohu, 4 celá vejce, 15 dkg cukru, 2 vanilkové cukry, 6-7 lžic krupice, 1 prášek do pečiva, 20 dkg rozpuštěného másla.

Všechno se ušlehá na hladkou hmotu, natře se na vymazaný a vysypaný plech s vyšším okrajem. Nahoru naskládáme ovoce, nejlepší jsou meruňky.
Pečeme pomalu v troubě 160 st, asi 1/2 hodiny.
Nemáme-li po ruce ovoce, zamícháme do těsta hrozinky, po upečení potřeme povrch marmeládou a polejeme čokoládovou polevou.

Koláč je výborný, vřele doporučuji.



Klid naší zahrady

13. července 2007 v 7:30 | já |  Moje psaní
Včera ráno po snídani jsem šla jako obvykle s naší Elinkou na zahradu. Těšila jsem se na klid a pohodu a posezení pod třešní. Pes lítal jako zběsilý, honil špačky. Myslím si jen je prožeň, stejně už nemají co na třešních sbírat. Deštivé poslední dny dokonaly dílo zkázy. Ale stejně se úroda letos pomalu nedala sklidit. Utírám lavičku od ranní rosy, na nos dávám brýle a beru do ruky, dlouho neotevřenou knihu "Ženy na habsburském trůnu". Zajímavé čtení o císařovně Marii Terezii, Alžbětě zvané Sisi, Zitě poslední císařovně. No a jak tak beru knížku do ruky ozve se od sousedů "rrrr,rrrr," vrtačka. No, nevadí při čtení to sice ruší, ale nějak to začtu. Obracím asi 3 list, když ke kvílení vrtačky se přidává bušení - to na novostavbě pana doktora tesaři tlučou trámy. Zvuky se navzájem doplňují a stupňují ve mě rozmrzelost. Pomalu se opět nořím do děje, když uslyším kvílení rozbrušovací pily, to soused nalevo připravuje desky na obkládání. To už začínám být nervozní, ale stále spoléhám na to, že to bude trvat jenom chvíli. Ale kdepak, sousedka, přes jedno, vyrazila na zahradu s motorovou sekačkou. Zvuky se linou ze všech stran a já začínám přemýšlet o tom, zda se nejít zavřít domů. " Bum, bum, uííí, drrrrr, bum, drrrr, uííí!"
Naše ulice bývala jednou z nejklidnějších, v dobách dávno minulých byla pouze jednosměrná. Mohli jste k někomu na návštěvu, nebo do lesa, který se rýsoval za posledním domem. Ale dnes, škoda mluvit! Dívám se na hodinky zda jsem snad nešla na zahradu později, ale kdepak je to stejné jako každý den. Je 7.3O a ulice se probudila do dovolenkového týdne. Za chvíli se probudí ve všech domech maloši a spolu s většími potomky promění naši dříve tak klidnou ulici v dětské hříště. Kola, skateborty, míče a já nevím co všechno už na ně čekají.
Elina do mě strká čumáčkem a chce jít domů, tak sundám brýle, zavřu knihu a jdu se zavřít do čtyř stěn. To jsem toho zase přečetla. Doufám, že příště, až budu mít ráno volno, budou mít všichni všechno udělané a budou v zaměstnání. Ne, že bych jim tu dovolenou nepřála, ale trochu klidu by neškodilo.

Jak to všechno začalo

12. července 2007 v 11:27 | ja |  Něco z rodinné kroniky

"Nikdy neztrácej čas tím, že budeš litovat něčeho,co už se jednou stalo!"

Doufám, že se mi podaří zaznamenat to, co bych chtěla. Jsou to vlastně útržky vzpomínek na dětství, rodiče a prarodiče. Zapisuji si je při každé příležitosti, např. při rovnání starých fotek, při likvidaci haraburdí, jež se za roky nashromáždilo na půdě apod. Život je vlastně velmi krátký a tak bych byla ráda, kdyby i moji potomci si někdy uvědomili, že měli také prarodiče a ti byli kdysi dávno také mladí. Já se v dětství hodně ptala a tak si troufám, říci, že moje zvědavost byla k něčemu a mohu tak dneska svým dvěma bratrům připomenout určité události, na něž oni již zapoměli. Sbírám staré fotografie a pohlednice svého rodiště a tak někdy, když mi zbyde chvilka, sednu si o samotě a srovnávám jak se jednotlivé ulice a uličky změnily. V domech již roky bydlí nové tváře, ale já tam ty staré ještě vidím. Slyším zvuk koňských kopyt jedoucích po kamenné dlažbě vedoucí k místnímu hřbitovu. Nejsem sentimentální, ale při občasné cestě v tato místa mi to nedá abych se po náhrobcích nerozhlédla. Ta jména skoro všechna znám, možná je to i mou profesí, kdy jsem roky dělala na zdravotním středisku a tito lidé se sem tam u lékaře objevili. Ty staré pomníčky , které jsem obdivovala jako dítě - holubičky klonící hlavu na stranu, plačící děti, pes na náhrobku pana lesního, vrtule označující hrob letce, jež nikam nedoletěl, apod, z našeho hřbitova pomalu mizí, nebo již zcela zmizely. Je to tak přirozené, jako střídání ročních období, ale vzpomínky na nejbližší by zmizet neměly. Jako dítě mě pramálo zajímalo, proč se škole do níž jsem chodila do první třídy říkalo chudobinec. Rodinné problémy začínaly a končily s jídlem a postelí. To až daleko později jsem se začala ptát, proč se maminčin bratr jmenuje jinak, než jeho otec, kde se vzala babiččina sestra v Paříži, a kdo je ta vážná paní na tom obrázku a jakto, že děda, který se narodil daleko v Čechách, se usadil tady na Moravě.
Naše rodina je vskutku česko-moravská. Dědeček z matčiny strany pocházel z Kralup nad Vltavou. Měl ještě čtyři sourozence, z nichž si já pamatuji jenom tetu z Prahy. Občas k nám přijela, pobyla dva tři dny a zase na dlouho zmizela. O ostatních vím jenom z vyprávění, nejmilejší dědečkův bratr zahynul v koncentračním táboře, kam mu dědeček posílal jídlo v dřevěné okované krabičce, která se nakonec vrátila i s plesnivým obsahem nazpět. Děda se vyučil klempířem a jeho vyprávění, z dob učednických, byla samá legrace, stejně jako všechno co nám vyprávěl. Milovala jsem jeho vyprávění o válce, kdy mě jako malému děcku povídal jenom o těch věcech legračních nebo o tom, co by mě neděsilo. Dělal burše(stejně jako Švejk)
a svého pána když byl plynový útok na vlastních ramenou odnesl a zachránil mu tím život. Sám chytil kousek šrapnelu do nohy a tuto památku si ponechal až do smrti. Když jej raněného dopravili do vojenského lazaretu, přemýšlel, kde by se schoval a kde by přečkal do konce vojny. Vzpoměl si na malé městečko na Moravě, kam se před časem dostal jako klempířský tovaryš. Proto jeho první cesta z lazaretu nevedla domů, tam by jej jistě našli, ale zamířil si to rovnou na Moravu, kde se až do konce války ukrýval u rodiny mé babičky. Jak se tradovalo byl schován před cizími pohledy ve staré kamnářské peci. No a osud tomu chtěl, aby se zakoukal do neteře pana kamnáře. Byla spolu se svými čtyřmi sourozenci sirotek, jelikož byla nejstarší, tak se musela postarat o mladší děti a navíc i o svého tehdy asi dvouletého syna sama. Dědeček , který se dle mého mínění cítil rodině povinován, si babičku i se synkem vzal. Hrdá babička však svému synovi nechala svoje jméno a nikdy po dědečkovi nechtěla (možná ani nemohla chtít) , aby si ho připsal . Tak tohle například, jsme se dozvěděla až po dědečkově smrti , do té doby jsem věřila tomu, že nemanželské děti jsou moderní výdobytek. Jak jsem byla naivní. Babiččin bratr padl ve válce, ale i tak měla práce dost, všechny vychovala, postarala se o jejich vyučení a ještě při tom vychovávala svého synka. Nedovedu si představit, kde na to všechno brala sílu a chuť, neboť byla postavy velmi malé. Byla to však nejmilejší babička, kterou jsme měli všichni moc rádi.




Dobrý oběd je základ

11. července 2007 v 22:28 Něco dobrého na zub


Když mě před lety pozvala tchýně na oběd a já se dozvěděla, že k jídlu bude rýže se zelím, myslela jsem si že se mi to jenom zdá. Maminka byla vyhlášená kuchařka a oběd opravdu stál za to. Tohle jídlo si celá naše rodina oblíbila.


K l u ž s k é z e l í


Uvaříme si bežným způsobem rýži. Než je hotova, nakrájíme vepřový bůček na drobné kousky a na cibulce jej opražíme. Osolíme a podle chuti přidáme sladkou papriku. Sterilované zelí opereme, vylejeme z něj nálev a na cibulce lehce podusíme, osolíme dle chuti.
Připravíme si pekáč, vymažeme jej sádlem a na dno dáme vrstvu vařené rýže, na rýži stejnou vrstvu
dušeného bůčku i se šťávou, a nahoru vrstvu dušeného zelí. Urovnáme a nakonec zalejeme šlehačkou.
Dáme do trouby a pečeme asi 20 min. Je to výborné a rodina se bude o porce přímo prát.
Dobrou chuť!

To jsou věci mezi nebem a zemí!

11. července 2007 v 22:13 Fotografie

To není zrovna pohodlné ke spaní !

Že by zahradník ?

Akrobatický kousek

Kolik jich tu vlastně je?

Jak se tam nasoukal?


Těžký nákup

11. července 2007 v 18:18 | já |  Moje psaní

" Mami!" ozvalo se za mnou . Otočím se a vidím starší ratolest. "Co tady děláš" vybafnu na něj. "Přišel jsem ti naproti". Jsem docela ráda, jdu z nákupem a taška je docela těžká. Pomalu se dozvídám to, co jsem tušila delší dobu. Má průšvih a maminka je tu od toho, aby ho vyřešila.
Jednou jsem řešila - kouření ve škole, podruhé nejapné poznámky k výkladu učitelky, pak se mu zdálo, že banán jeho spolužačky je lepší než jeho apod. Těch průšvihů bylo tolik, že si je ani nepamatuji. A jak vidět i ve věku dospělém, jsem tady zase ta vrba a řešitel problémů.
Je to úděl asi všech matek. Co bychom neudělaly pro své děti. Ach jo!!!