close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červenec 2007

Užít si dovolené

25. července 2007 v 13:58 | ja |  Moje psaní

Dovoluji si!!! Počasí je jaké je, ale mi to nevadí. Klidně se ráno dívám z okna jak prší, mám to dokonce ráda (když do toho deště nemusím vstávat a jít). Udělali jsme si s tatínkem kávu, sedli do pokoje a poslouchali jak déšť klepe na okap. Elis (naše malá jezevčička) se uvelebila na své podušky na balkon pod střechu a spí. Přemýšlíme,co si počneme s volným dnem. Já bych věděla, ale má drahá polovička by to neakceptovala. Rozhodla jsem se, urychleně zpracovat rajčata, udělat lečo. Pak se podívám do sklepa, jak jsme na tom se zavařovacími sklenicemi. Už, už začínám čistit papriky, když se ohlásí návštěva.
Páni, tak to jsem nečekala! Kamarádka z práce jela přes naše město na chalupu a rozhodla se mě navštívit. Jsem ráda, že nemusím zpracovávat tu zeleninu! Ale co,to? Mirka vytahuje z kufru dětskou vaničku - světe zboř se- plnou rajčat, paprik a okurek!! Pokoušejí se o mě dva infarkty, každý z jiné strany. "Myslela jsem si, když už mám zavařeno a teď budeme na chalupě, že by se to doma zkazilo. Tak Ti to vezu, protože vím, že ty to nepěstuješ. Budeš mít alespoň čím zahnat dlouhou chvíli." Koktám něco o tom, že je hodná a děkuji, zvu je na kávu, ale nemají čas. Spěchají, aby už byli na chalupě a užívali si volna. Ještě jedno zamávání a mizí za rohem.
Tak, teď stojím v kuchyni nad plnou vankou zeleniny a přemýšlím, co,že jsme to vlastně s drahou polovičkou chtěli odpoledne dělat. Ono je to vlastně už zcela jedno Z vaničky se na mě šklebí papriky a rajčata, a posměšně vykukují okurky. Zdá se, že z toho mají škodolibou radost. Já teda rozhodně ne, béééé.

Období reformace - Hus, Luther

25. července 2007 v 11:47 | různé zdroje |  Něco z historie
Hlavní předměty pánské módy té doby byl - b a r e t , poměrně bohatě nabíraná a zdobená
- k o š i l e, renesanční - k a m i z o l a, a kalhoty pod kolena s oddělenými punčochami.
V té době byl velmi módní plnovous.
Ženská móda se vyznačovala - ž i v ů t k e m odděleným od sukně, s úzkým stojatým límečkem - zvaným g o l l e r, sukně bývala dvojí, svrchní, někdy měla dlouhou vlečku a spodní, dosahující až na zem.
Módními barvami první poloviny 16. století byla žlutá a červená. Ve Francii se nosily látky světlejších odstínů než ve střední Evropě.

Španělská móda (1550 - 1618)

- se vyznačovala strohostí, škrobeností a tuhostí, stejně jako celá tehdejší společnost. Barvy se nosily tmavé, nejvýraznější ozdobou šatů byl tzv. š p a n ě l s k ý l í m e c - vysoký, tuhý a svou hmotností zcela omezující svou nositelku v pohybu.
Mužská móda - vysoko nahoru upnutá kazajka, kolem krku španělský límec, jež se pro svou velikost i tvar nazýval - mlýnským kolem. Krajka, z níž byl ušit, byla silně naškrobená a nedovolovala sebemenší pohyb hlavy. Chůze s touto ozdobou, proto byla velmi obtížná. Krajka se používala i na ozdobu rukávů a vsadek v kamizole. Kalhoty měly kolem beder a stehen silnou vycpávku a značně tak deformovaly postavu. K těmto krátkým vycpaným kalhotám se připínaly dlouhé trikotové punčochy, na nohou se nosila kožená obuv. Baret v té době nahradil vysoký klobouk nebo malá, tvrdá, hedvábná pokrývka s úzkým okrajem.
V r.1589 - angličan William Lee - vynalezl stav na tkaní punčoch.
Další typický prvek španělské módy představuje krátký, široký, vyztužený hedvábný
p l á š t í k - cape. Nezapínal se a nepokrýval přední část hrudníku.
Dámská móda - tuhý neplastický živůtek s hlubolým pasem, s manžetami a španělský límec. Vlasy vyšesané nahoru. Rukávy úzké a často s vatovanými kulovitými vycpávkami v ramenou. Dámské klobouky se podobaly pánským. Svrchní kabát byl dlouhý až na zem, pošitý perlami a drahokami, od pasu dolu otevřený. Sukně byla podpírána kuželovitou sukní z tuhého plátna - první předchůdce kostry krinolíny. Španělská móda neznala vlečky a bohaté záhyby. Tehdejší etiketa dbala stejně přísně o úplné zahalení nohou i krku. Dámy, snažíce se vyrovnat svou výšku s mužem, nosily pod dlouhými sukněmi až 50cm vysoké boty - tzv. k o t u r n y na korkové nebo dřevěné podrážce. Barvy se nosily tmavé na rozdíl od např. Německa a Francie, kde měli v oblibě barvy jasnější.
Stejné módě se podřizovala i móda pro děti.




Konečně

24. července 2007 v 13:15 | zpráva na Seznamu |  Moje psaní

Musím vyjádřit svou nesmírnou radost z toho, že konečně byly propuštěny bulharské zdravotní sestry. Celou dobu jsem sledovala jejich případ a opravdu se o ně bála. Při představě, že by byl člověk na jejich místě, mě opravdu mrazí v zádech. Ne nadarmo se říká - za dobrotu na žebrotu.


Co se taky jí

23. července 2007 v 19:15 | různé zdroje |  Fotografie


Šneky jste poznali, ti se jedí běžně.







Tato chobotnice je
pečená.















Vyřezávané ovoce je
krásné.













A teď schválně,
z čeho je tato růže?

Uhodnete?

Napište mi!

Kamenný pes

23. července 2007 v 14:13 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Babiččina rodina pocházela ze střední Moravy. Rodiče si pamatuji z kulatých obrázků na jejich hrobě, kam jsme s babičkou chodívali vysazovat macešky a dávat světlo. Pradědeček byl kamnářem a prababička byla asi s dětmi doma, neboť jich měla celkem šest. Moje babička byla nejstarší a proto, když rodiče zemřeli, zůstala povinnost postarat se o sourozence na ní. Jednoduché to rozhodně neměla, neboť sama byla v té době matkou syna. V době 1. světové války se jim asi dobře nežilo. Nebýt babiččina strýce, jež měl hned vedle hospodu a stal se poručníkem dětí, po smrti svého bratra, asi by se jim žilo hůř. Babička o tom nikdy nevyprávěla, ale odvedla dobrou práci. Všichni sourozenci se vyučili, bohužel ten, jehož měla nejraději padl ve válce. Na staré fotografii se na nás dívá krásný mládenec, s blonďatými vlasy a upřimným pohledem. Jen ta fotka nám po něm zůstala.
Babička, proto jistě, přivítala nabídku mladého, štíhlého klempíře z Čech, který tím, že si ji vzal, částečně ulevil její kapse a získala v něm oporu, která ji provázela celý život.
Ještě dnes se musím smát, vzpomenu-li si na to, jak děda babičku úmyslně popichoval a dělal si z ní legraci. Byli rozdílní postavami i povahou. Děda štíhlý elegán, na hlavě černé vlnité vlasy, boty vždycky naleštěné, v ruce hůlku a nezbytný klobouk. Vykračoval si, rázným krokem, na své pravidelné procházky městem. Ty mu nikdy nikdo nesměl odepřít. Jeho furiantství a hrdost byla častou příčinou domácích sporů a hádek, které však nikdy netrvaly dlouho.
Drobná a pevná postava babičky se vedle něj takřka strácela. Oč menší babička byla, o to větší a širší měla srdce. Vždy jsem si s ní spojovala "Babičku" B. Němcové. Na hlavě drdůlek, na něm nezbytný šátek a drobná chůze, tak jsem ji vídala, bohužel jen 17 let. Ale i za tak "krátkou" dobu, mi babička dopřála tolik krásných chvil, na něž s láskou vzpomínám, a nejen já, dodnes.
Zvláštní smysl pro humor mého dědečka, se dá přirovnat k humoru V. Buriana, kterého tak rád imitoval. Časem se mi dokonce zdálo, že jsou si i nápadně podobní.
Babička po celý život prodávala v malém stánku na poutním místě. Ještě dnes ji vidím, navlékat na drátky růžence, rovnat skleničky na pultě a oprašovat svaté obrázky. Ten drobný výdělek, jež za prodej získala, ji zprvu musel stačit pro početné sourozence, později pro svého syna a muže. Dědeček zprvu pracoval jako klempíř, ale sám by rodinu neuživil, proto nastoupil
do Meopty, kde zůstal, až do důchodu. Doma měl malou dílničku, kam jsem ráda chodila, pro její tajemnou atmosferu a zvláštní vůni. Všude se povalovaly odrtřižky plechu, svítící a lesknoucí se jako drahé kovy. Vedle dílny byla kůlna, v níž se odehrávala další zajímavá činnost. Tady se do válcových nádob nacpávaly piliny, s nimiž se ve zvláštních kamnech topilo. Piliňáky - jak zvláštní hukot z nich vycházel, když se pořádne roztopily. A jaké kouzelné obrázky vrhalo světlo z nich vycházející. Na kamnech se ohřívala černá káva - tzv. melta, která sloužila k pití pro všechny žížnivé.
Na malém dvorku je určitě ještě dneska zakopána dědova flinta s bajonetem, tak jak ji tam zakopal po příchodu z lazaretu. Domeček už nám dávno nepatří, ale kdykoliv jdu kolem, vidím višeň obsypanou plody, pod ní kamennou postavu psa, u nějž jsme si, jako děti rádi hrávali. Byl to jediný pes , jehož jsem se nebála pohladit.
Je to však jen krásná vzpomínka, dům už vypadá úplně jinak , zahrádka rovněž a pes zmizel bůhví kam!




Okno

21. července 2007 v 14:32 | J. Solar |  Co se mi líbí

OKNO

Každá dívka v okně

je tak trochu uvězněná

princezna -

každý hoch pod oknem

je tak trochu princ...


Péťův mazlíček

21. července 2007 v 14:07 | ja |  Moje psaní

Sousedovic Petřík má malého křečka. Všude ho s sebou nosí v kyblíčku, co je na písek. Hladí ho
a pusinkuje se s ním. Je to zkrátka jeho miláček.
Vzpoměla jsem si na své dětství, kdy můj starší bratr byl milovníkem zvířat v jakékoliv podobě. Jen těch knih, které měl doma. Ležel v nich od rána do večera. Hlavně o prázdninách, kdy bylo víc času, přečetl, jak se říká všechno černé na bílém. Zprvu jsme z jeho výprav do přírody měli v kuchyni mraveniště, to tehdy kdy si do zavařovací sklenice nabral mravence i s larvami a tajně je přinesl domů. Pak je opatroval pod stolem, tak dlouho, dokud se maminka nezačala pídit po tom, odkud se berou černí drobečci, kteří se nám jednoho dne začali procházet po ubruse na jídelním stole. Mimo mravenců a různých kukel, z nichž se měli vylíhnout ti nejrásnější motýli, jsme doma pokud pamatuji měli ještě čolky, skokany a ještěrku. Aby rodiče rozvinuli bratrův zájem o zvířátka, donesli mu jednoho dne morčátka. Byla sladká a milá. Udělala se jim bedýnka, donesli jsme slámu jako podestýlku a dali jsme si je na chodby. Chodila jsem se na ně dívat a občas jsem si i troufla je pohladit. Když začaly prázdniny a venku bylo teplo, začala se po bytě linout ne zrovna libá vůně. Morčátka musela z domu na dvůr. Jednou se bratr rozhodl, že mu rodiče koupí křečka. Představovala jsem si, jak budeme mít doma asi půl kilovou obludu, která se cpe zrním. O to víc, jsem byla překvapena, když se doma objevil malý křeček džungarský (brácho, promiň jmenoval-li se jinak, už si nepamatuji). Byl krásný, měl hebounký kožíšek a nádherná očka. V další bedně se objevila vrstva pilin, miska s vodou a krmením. Několik dnů byl pro nás vzácností, každý ho chtěl hladit, mazlit se s ním a hrát si s ním.
Jednou ráno, než jsme šli do školy, brácha zjistil, že Honza, jak jsme křečkovi říkali, v bedýnce není. Zato dole v rožku zela krásná vykousaná díra, která milému křečkovi umožnila cestu na svobodu. Začalo horečné hledání a volání. Do školy jsme oba odcházeli posmutnělí s tím, že křečka už neuvidíme. Vyučování se šíleně vleklo a po jeho ukončení jsem upalovala domů. Byla jsem mladší a proto nám vyučování končilo dříve. Jaké bylo moje překvapení, když jse po příchodu domů našla křečka v bedně. Maminka prohledala celý byt a milého křečka našla v gauči mezi naskládanými svršky. To bylo radosti! Děda, klempíř nebezpečné rožky oplechoval a milý Honzík měl utrum.Prožili jsme s ním ještě hodně radosti, než se jednoho dne odebral do krtčího ráje. Pochovali sme ho na zahradě, udělali mu malý pelíšek a ještě dlouho jsme ho oplakávali.
Tohle všechno se mi vybavila pozorujíc malého sousedovci kluka, jak se mazlí se svým asi prvním zvířátkem. Přeju mu těch krásných chvilek co nejvíc, hlavně ať mu vydrží co nejdéle.

A zase něco jiného s ovocem

19. července 2007 v 13:26 Něco dobrého na zub

Rybízový moučník

12 dkg másla, 25 dkg mouky, 5 dkg cukru, 2 žloutky a špetka soli.

Vypracujeme těsto, které rozválíme, vložíme do koláčové formy a do růžova upečeme.
Ušleháme sníh ze 4 bílků, po ušlehání jej rozdělíme na dvě poloviny. Do jedné se přidám 20 dkg cukru
a šleháme do ztuhnutí, pa do sněhu zlehka vmícháme očištěný rybíz. Hmotu navrstvíme na rozpečený
korpus, uhladit a na závěr dát druhou polovinu sněhu, bez rybízu.
Dáme do trouby péct, až sníh lehce zrůžoví.
Výborný, osvěžující moučník.

Moučník s angreštem

40 dkg polohrubé mouky, 4 celá vejce, 25 dkg cukru, 11/2 lžičky sody, 1 lžíce kakaa, 1O dkg posekaných ořechů, 15 dkg rozpuštěného másla, 1 sklenice zavařeného angreštu i se šťávou
Vše se smíchá v míse, naleje se na vymazaný a moukou vysypaný plech a zvolna se peče. Povrch dle chuti polejeme čokoládovou polevou. Moučník je rychlý - říkám mu za "deset minut sežraný" - a velmi osvěžující. Spotřebuji na něj starší kompoty, abych měla prázdné sklenice. Zkoušela jsem to i z čerstvého rybízu, ale není to ono.
A teď něco z jiného soudku.

Karbanátky z Nivy

100gr sýra Niva, 2 vejce, 50 g droždí, 1-2 stroužky česneku, majoránka (nejlépe čerstvá), strouhanka dle potř., 2 lžíce vody, špetka soli

Nastrouháme si sýr, k němu rozdrobíme droždí, přidáme prolisovaný česnek, majoránku a sůl. Dvě vejce rozšleháme ve 2 lžicích vody, přidáme ke směsi sýra a dle potřeby zahustíme strouhankou.
Tvarujeme v dlaních malé placičky, které smažíme na rozpáleném sádle. (popř. oleji, já dělám vše tak jako moje babička). Placičky podáváme s bramborovou kaší a okurkem - to hlavně v zimě. V létě placičky jíme studené s chlebem. Jsou dobré tak i tak.

Přeji Vám dobrou chuť.


Elegie

19. července 2007 v 11:00 | František Gellner |  Co se mi líbí

Dech tvůj vůni ovocné měl šťávy
jižních moruší,
vlas tvůj rozzařoval kol tvé hlavy
lučin ovzduší.

Plály opálem tvé šeré zraky
večer při světle
a tvé rety jako rudé máky
žhnuly rozkvětlé.

Z knihy svého života jsem, ženo,
rval po listu list,
a všechno je spáleno, kde jméno
tvé bylo lze číst.

Ale kdo se ve svém srdci vyzná?
V rámci z mosazi
poutí světem mě tvá podobizna

všude provází.