Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Červenec 2007

Balucha sárí

31. července 2007 v 10:45 Co se mi líbí
Milé dámy nalezla jsem nádherné stránky a dovoluji si vám je nabídnnout k nahlédnutí

www.sari.cz

jsou nádherné a stojí za to se na ně podívat.

Několik přísloví

31. července 2007 v 10:15 Co se mi líbí

"Ten kdo sám nemiluje, by neměl vědět, že je někým milován"

EPIKTÉTOS

"Osud se odvážných bojí, drtí zbabělce"

SENECA

"Druhým odpouštěj mnoho, sobě však nic!"

AUSONIUS

"Jen, kdo je sám klidný, může uvést všechno do klidu!"

ČUANG-C´

"Co neumíš pochválit, nehaň!"

ČESKÉ PŘÍSLOVÍ

"Základní pohyb všeho tvorstva je velmi prostý:

tam a zpět."

E.POUND

"Sedmkrát upadneš, po osmé vstaň!"

KYRGYZSKÉ PŘÍSLOVÍ

"Komu není nic dobré, není dobrý sám"

ANGLICKÉ PŘÍSLOVÍ

"Jen silný donutí osud, Slabého donutí sám."

KONFUCIUS



Dobré roládky

31. července 2007 v 9:48 Něco dobrého na zub

Masová roláda

Uvaříme 400-500g hovězího masa. Z vývaru připravíme polévku. Maso umeleme, prohněteme s 1 vejcem, solí, pepřem a kmínem. Na alobalu vyválíme placku a potřeme ji náplní - na másle umícháme 2 vejce se 150g postrouhaného salámu Junior. Naplněné maso svineme a pevně zabalíme do alobalu.
V horké troubě pečeme 20-30 minut. Podáváme s bramborem.


Zelená roláda

1 špenát (mražený), máslo, 3 vejce, 3 lžíce hrubé mouky, 1 balíček tvarohu, strouhaný sýr (niva nebo eidam), 1 zakysaná smetana, česnek, kapie
Rozmražený špenát smícháme se lžící změklého másla, třemi žloutky a 3 lžícemi hrubé mouky, osolímje a opatrně vmícháme sníh ze tří bílků. Hmotu nalejeme na plech (vymazaný, vysypaný nebo papírem vyložený). Pečeme v troubě vyhřáté asi jako na piškotové těsto. Na vychladnutý plát natřeme náplň: tvaroh umícháme se strouhaným sýrem, zakysanou smetanou ( ne moc, aby náplň nebyla řídká), přidáme rozmačkaný česnek dle chuti a drobně nakrájenou kapii. Roládu smotáme pomocí papíru a dáme vychladit.

Nevíme-li co z rajčat ?

Zamražené lečo - rajčata, cibuli a papriky nakrájejte na nudličky, rozložte na potravinářskou folií obalený táce a dejte zmrazit. Zmrazené přesypejte do mikrotenového sáčku a vložte do mrazničky.
Můžeme je použít např. na
Filé po zahradnicku
z
mrazené lečo nasypte na pekáč, přidejte máslo a plátky rybího filé. Upečte v troubě na 180 st. Na závěr posypejte sýrem a dejte zapéct.




Meruňkovo-malinový džem

na 3-4 sklenice potřebujeme:
250g vypeckovaných meruňek, 250 g malin, 300g cukru, 1svazek čertsvé máty, 1/2 sáčku želírovacího prostředku
Rozvařte meruňky s cukrem, až budou měkké přidejte maliny, pokrájenou mátu a želírovací prostředek. Nechte zhoustnout. Pak ihned nalejte do láhviček, zavíčkujte a obraťte dnem vzhůru. Nechte je v této poloze dokud nevychládnou.

Cesta do školy

30. července 2007 v 9:12 | ja |  Něco z rodinné kroniky

Prarodiče z otcovy strany jsem znala málo, nebo vůbec ne. Dědeček byl krejčím a zemřel bohužel už za války. Dle fotografií vím, že nosil mohutný knír. Babička byla vysoká a statná, a já se ji trošku bála. Kolem její chalupy jsem ráno chodila do 1. třídy. Bylo to skoro přes půl města, ale cesta byla docela zajímavá.
Nejprve se šlo kolem potoka, na němž byl brod pro koně a povozy. Většinou jsme se u něj zastavovali pozorovat husy a kačeny, které se zde koupaly. Někdy jsme tam zahlédli koňský povoz, kdy sedlák vjel do vody, aby očistil vůz a dal napít koňům. Každá zastávka znamenala zpoždění, které jsme pak nahrazovali úprkem. Cesta dál vedla kolem statku, kde to nelibě zaváňělo čerstvě vyvezeným hnojem. Zámecká zeď nás lákala k akrobatickým kouskům, a toužebným pohledům, alespoň jednou zahlédnout tu "princeznu", která v zámku bydlí. Naše představy byly velmi romantické, tak jak je mívají jenom děti. Pokračovali jsme kolem kovárny, kde se v té době ještě pořád kuli koně. Zvláštní vůně kouře, spálené rohoviny a potu koní, měla pro nás neopakovatelnou atmosferu.
Babička vždycky vyhlížela ve dveřích a čekala , kdy se objevím. Hrávala jsem si s oblibou na schovávanou, mezi dětmi, rychle proklouznout, aby mě neviděla. Měla jsem vždycky pocit, že babička je přísná a já ji mnoho neznala. Dnes už vím, že nás měla také ráda, ale, mé srdíčko milovalo babičku druhou. Tu moji milou, pohádkovou babičku.
Když se tatínkově mamince naplnil čas, byla jsem ještě pořád moc malá, na to abych to brala jako strátu. Na pohřeb se sjela celá tatínkova rodina, jeho dva bratři a sestra z Prahy. Ještě dneska se vidím, kráčet za pohřebním vozem taženým dvěma černými hřebci, na hlavách černé chocholy. Vůz byl krásný, prosklený, plný stříbrných ozdob a andělíčků. Zanedlouho po babiččině pohřbu byl koňský povoz nahrazen autem.
Moji rodiče se brali v roce 1947. Za svůj život bydleli v několika podnájmech, než si v roce 1958 koupili svůj vlastní domek, po němž tak toužili. Podařilo se jim to, co chtěli pro své rodiče udělat, nastěhovat je na stáří k sobě. Maminčini rodiče u nás žili a bydleli ještě asi 6 let. Já v té době už byla velká a vzpomínky na jejich dřívější bydliště ve mě zůstaly.
Stále vidím babiččin krásný vánoční stromek, zdobený, tak jak se v té době zdobíval, papírovými ozdobami, červenými jablíčky a ořechy zabalenými do staniolu. Znovu se mi ,
z paměti vynořuje tajemné příšeří průjezdu, v němž bylo naskládané dřevo a na něm, na samém vršku sáně. Nebyly to obyčejné sáňky, měly volant a ovládané sanice. Dle mého odhadu se na ně klidně posadilo 5 -6 lidí. Byly hodně veliké a samozřejmě také těžké. Jak já si vždycky přála na nich sáňkovat!!! Ale byla jsem malá a na těchto saních jezdili jenom dospéláci.
Nádherné výpravy byly také na babiččinu půdu, kde jsem nacházela samé zajímavé věci. Když se nám s bráchou poštěstilo a dvířka na půdu byla otevřená, stačila chvilička a byli jsme tam. Nikdy to však netrvalo dlouho, dědečkovo zabručení nás okamžitě vrátilo do reality a šup, byli jsem zase dole. Babička s dědou byli přístav a jistota, kam jsem se vždy schovala, většinou, když mi hrozil výprask. Nejednou jsem přiběhla za babičkou pro 2 koruny, když jsem při věčných honičkách a lumpárnách vylila z konévky mléko, pro nějž jsem šla. A když při sáňkování a bruslení na potoce se změnilo moje oblečení v ledovou kouli, šla jsem se k babičce nejdříve usušit a pak, jako slušné děvčátko , jsem se vrátila domů. Bráška byl solidární, nikdy na mě nežaloval a babička ta mě také neprozradila.

Vyznání lásky

29. července 2007 v 13:05 | ja |  Moje psaní

Tuhle jsem se večer probírala svou sbírkou pohlednic a dopisnic. Třídila neroztříděné, rovnala nesrovnané, prohlížela neprohléduté. Tyto chvíle mám nejraději. Člověk nikdy neví, co se mu podaří objevit a najít.
Tak např. jsem takto objevila podpis M. Thoneta - majitele a zakladatele továren na ohýbaný nábytek. Pohlednice, které poslal cestovatel V. Kozák svým rodičům. Je na nich vyfotografován s indiány neznámého kmene, který sám navštívil. (V. Kozák, je rodák z našeho města, vyšlo mu několik knih). Mezi pohlednicemi od neznámého dárce se připletly i fotografie z rodinného alba se záběry z německého tažení r.1942 do Ruska, plavení koní v Dněpru, lodě na nichž se přepravovalo dělostřelectvo. Na pohlednicích z první války fotografie mladých chlapců, ve vojenských uniformách, smějících se do objektivu na vlakovém nádraží, bolestí stažené tváře na fotografiích z vojenského lazaretu.
Od jedné staré paní jsem obdržela několik krabic starých pohlednic z období Rakousko-Uherska, před 1. světovou válkou. Psal je její otec, své nastávající, tedy její mamince. Pracoval tehdy daleko od domova v Ljublani, jež byla součástí říše. Nedalo mi to a začetla jsem se do těchto soukromých psaníček, jak krásně se čtou, tato jednoduchá a prostá vyznání lásky, jen jakoby náhodou ,vsunutá do popisu událostí dne. Psaníčka jsou datována denně, po dobu asi 4 mésíců, a každý den si mládenec najde jiná slova, jimiž vyjadřuje své milé náklonnost.
Je až neuvěřitelné, kolika různými způsoby dokáže vyslovit to, co cítí a na co tam daleko myslí. Je to určitě díky bohatosti češtiny, ale také city, jichž je onen neznámý muž plný.
Zajímalo, by mě, zda dnes v době SMSek, by některý mladík dal taková vyznání dohromady.
Co myslíte,vy?

Kouzlo reklam

28. července 2007 v 17:42 | polský web - szkolareklamy.pl |  Co se mi líbí

Korálky

28. července 2007 v 13:10 | F.L.Čelakovský |  Co se mi líbí

Když jsem šel přes lávky,
našel jsem korálky
na pěti šňůrečkách navlečené:
dal-li je děvčátku
milý na památku
bude mít srdéčko zarmoucené.

Každý to dobře ví,
že i ten nejmenší
dáreček z lásky je nejmilejší:
přijde-li k ztracení,
nikdy potom není,
stříbrem ani zlatem k zaplacení.


Co vytvořily ruce předků

28. července 2007 v 10:26 | ja |  Moje psaní

Našla jsem zlatý náramek! Je roztrhaný a není celý. Na sluníčku se třpytil a leskl tak, že jej člověk nepřehlédl. Vzala jsem jej do ruky a prohlížela si jak je krásně vypracován. Asi je hodně starý a majitelka bude litovat jeho stráty. Je zajímavé, jak krásné věci naši předkové uměli udělat.
Nedávno mě přemluvila kolegyně, abychom se zašli podívat na výstavu. Měla příznačný název "Jak žily naše babičky." Nebylo tam žádné zlato, ani stříbro, jen věci denní potřeby - krásné porcelánové umývadlo s mýdlenkou, hřeben a kartáč, krabice na pudr, flakonek s voňavkou - položené na skříňce se zrcadlem. Krásně prostřený stůl s vyšívaným ubrusem a nezbytnou kytičkou lučního kvítí. Kuchyňské náčiní, pokličky (skřidly) na drátěném věšáčku na zdi, nezbytné ošatky a proutěné misky.
Všechno bylo evidentně použité v domácnostech, ale přesto krásné. Prádlo naskládané v kosnu, některé ještě připravené na žehlícím prkně se starou žehličkou. Dětské prádélko zavěšené na šňůře, kočárek s panenkou a dřevěný vozík na šňůrce. V pracovně psací stroj s velikánským válcem, pera a tužky , vše připravené k psaní dopisu.
Jak jsme tak procházely kolem exponátů, mnohokrát jsem zaslechla mezi návštěvníky povzdech "to jsme doma také měli" a " jejda to znám , to bylo u stařenky!" Sama jsem přemýšlela, kam se ty všechny krásné věci poděly. Je pravda, že člověk nemá doma dostatek místa, aby všechno schovával, ale něco bychom si po prarodičích zachovat měli. Představte si, kdyby v každé rodině zůstaly alespoň dvě krásné vyšívané dečky, nebo hrníček s něhož pila svou ranní kávu naše babička (já takový mám, je to pulitřák s modrýma švestičkama ). Naučme své děti, aby měly úctu k věcem po rodičích a nevyhazovaly všechno bez myšlenky! Vždyť naši předci uměli vyrobit krásné věci, které nám v muzeích a na hradech a zámcích, závidí všichni cizinci.
V každé takové věci, je vložena práce, jednoho z našich předků, jeho myšlenka a sen. Naučte se dívat kolem sebe a vnímat všechnu tu krásu, kterou vytvořily ruce našich bližních a uvidíte, že se budete cítit spokojenější a šťastnější, v jejich přítomnosti.

Tváře lidí

26. července 2007 v 12:46 | ja |  Moje psaní

Zrovna jsem si doprohlížela, na jednom príma bločku, fotky z cesty po Rusku a musím říci, že byly vskutku velmi zajímavé. Před více než dvaceti lety jsem měla možnost Rusko, tehdejší SSSR navštívit . Velmi jsem se těšila na některé záběry z Leningradu - nyní St.Petrohradu i z Moskvy. Byla jsem zvědavá na změny, které tato města prodělala za tak dlouhou dobu. Jak vidno, moc se tam toho nezměnilo. Ve velkých městech přibyly kruhové objezdy, Mc.Donalds, reklamní panely a na ulicích nové značky aut.
Vzpomínám si na tváře lidí chodících po ulicích, vezoucích se tramvají z práce domů. Velmi mě tehdy překvapila jedna skutečnost, na ulici, ani v projíždějících vozidlech MHD, jste nezahlédli usmívající se tvář. Celé město mi připadalo jako začarované, ve shonu a zmatku velkoměsta, pospíchal každý človíček s hlavou sklopenou, beze slova a sám. Nikde nebylo vidět usmívající se dvojici, přátelsky se bavící skupinku žen, poskakující děti. Podle toho jsme poznávali "inostrance" a domácí. Myslela jsem, si že to první den byla jenom náhoda, ale když se totéž opakovalo každý den, napadlo mě, že to už není náhoda. Lidi asi trápí něco, co jim nedovolí se uvolnit a prožívat krásu, kterou v obou velkých městech potkáváte na každém kroku. Jen jednou, jsem zahlédla v okénku tramvaje, jedoucí leningradskou ulicí, usmívající se malinkatou dívenku , s velkou mašlí na hlavě, jak vesele mává na projíždějící auta. Připadala mi jako jediný světlý bod budoucnosti.
Proto jsem byla zvědavá na čerstvé fotky z těchto měst. Bohužel, jsem těch tváří mnoho nezahlédla. Byly příliš daleko od objektivu a nedalo se na nich poznat témeř nic. Spěch na ulicích zůstal, památky jsou opravené, ale co lidé? Mají konečně důvod se tvářit spokojeně a usmívat se na sebe? Zná někdo odpověď?