Velikonoce 2020
13. dubna 2020 v 14:14 | já
|
Moje psaní
Velikonoční svátky jsem nikdy neměla ráda. Ono běsnění v obchodeh, vychystávání pro mnohdy nezvané hosty, vaření a pečení pro to, aby jsme předčily sousedky a kamarádky, pak to všechno zvěčnit na Fs nebo jinde, a večer padnout únavou, vyhodit poslední hosty a opět uklízet po jejich návštěvě.
Letos je to konečně jiné, no jak se to vezme. Ve vzduchu hrozí nemoc, lidé jsou "vystrašení" - údajně, nechodí se po návštěvách, obchody mají zavřeno a příroda má chvilku klid.
Tak je díky nemoci možno poslouchat večerní koncert ptáků. v noci na jasné obloze počítat hvězdy a spát nerušeně při otevřeném okně
Neustálý souboj
14. srpna 2019 v 13:43 | já
|
Moje psaní
Sedím, a sleduji tv - nějaký sportovní přenos. Barevní človíčci běhají z jedné strany na druhou, občas se do sebe zakousnou, a mezi nohama hledají šišatý nesmysl. Pak až se někomu podaří se šiškou doběhnout za čáru, jásají radostí. Ti druzí se naopak rozčilují a vymýšlejí jak na soupeře.
U mých nohou se odehrává také souboj. Máme malou čivavku a o pár let staršího Pražského krysaříka. Perou se spolu o hračku, tahají se a vrčí. Malý má jen tři měsíce a tak jeho vrčení se občas změní v kočičí kňourání. Ale oč má slabší hlásek, o to urputněji bojuje.
Další boj, téměř denodenní svádím já s polovičkou. Nedávno byl na kontrolní vyšetření se srdíčkem a panu doktorovi se tam něco nezdá v pořádku.Takřka denně se u nás svádí boj, zda je nutné s tím něco dělat, nebo to nechat tak. To se ví, já, jako bývalý zdravotník doporuřuji radikálně vyšetření a př. operaci, polovička zastupuje tu laickou večejnost, která nic nepotřebuje, nic mu není, lékaři to všechno dělají jen pro penízky a proto je posílán , jak on říká - od čerta k ďáblu.
Na okně bzučí moucha chycená v pavoučí pasti a svádí souboj o život.
Když se nad tím vším zamyslíte, je všude kolem nás neustálý boj.

Rodina v Paříži
22. dubna 2019 v 13:00 | já
|
Moje psaní
Už jsem to psala mnohokrát, píšu rodokmen. Někdy mám větší, jindy menší štěstí při prolézání archívů evropy.
Jedna větev - sestra mé babičky, se někdy ve dvacátých letech odstěhovala za prací do Francie, tam se provdala za muže svého srdce s nímž tam odcestovala. Nikdo u nás jej neznal a nikdo si uř nepamatoval odkud vlastně byl. Babíčce se ozvala těsně před 2. světovou válkou a s malou asi 3 letou holčinou se vrádila do rodného městečka. Zda tady s nimi byl i její manžel, nebo někde našel práci, nevím, už mi to nemá kdo prozradit. Válka skončila, rodina se odstěhovala do Prahy, kde "strýc" nějakou dobu dělal školníka na škole. Někdy před rokem 1948 nebo tak nějak požádala rodina o povolení k vystěhování do Francie. Pak zmizeli a po několika letech přišel babičce dopis z Paříže. Ten se zachoval, "teta" pracovala někde v továrně, "strýc" také, Dcera rostla a podle několika málo zmínek v posledním dopise z roku 1967, se chystala na studium - čeho, není psáno. Pak došel ještě jeden, či dva dopisy, to když babička ovdověla a po její smrti. Konec.
Marně jsem hledala podle adresy na dopise, nikdo už je nepamatuje. V pařéžských záznamech jsem jednoho krásného dne objevila záznam o jejich svatbě a konečně i něco bližšího o jeho rodině. Narodil se v obci Kratochvílka někde u Rousínova.
Jeho rodina tam už dávno nebydlí, měl jednoho bratra, který spolu s mou "tetou" a svým bratrem odjel do Francie a tam jeho stopa končí. Marně procházím záznamy všech francouzských hřbitovů k nimž se lze dostat, prohlížím katastrální a sčítací elaboráty. Jejich dcera Marta není k nalezení.
Těžko se hledá člověk, jehož jméno známe jen rodné. Ještě bych potřebovala někde najít školní záznamy, tam by třeba tahle moje příbuzná mohla někde být.
Poraďte, jak ještě pokračovat, kde hledat?
Určitě už bude tahle paní vysokého věku, ale přála bych si, aby měla nějaké děti, které by po matčině příbuzných pátrali jako já.
Proč píšu rodokmen
22. března 2019 v 8:48 | Věra Dofková
|
Co jsem četla jinde!
Pěkných pár důvodů proč dělám rodokmeny - 2. část.
1) nejdřív s tím jen tak koketuješ a zajímá tě ta "velká" historie, císaři, králové a tak. Co je proti tomu "jen" tvůj praděda ze Stříbrný Skalice, o kterým víš, že se někdy děsně dávno narodil na vesnici, dělal na poli, jezdil s koňma, oženil se, měl děti, vnoučata a pak umřel, ale ty si to nepamatuješ, protože to bylo 45 let předtím, než jsi přišel/přišla na svět.
2) jenže pak se do toho pustíš, protože všechno jiný než učení obchodního práva na státnice je lepší, protože zábavnější.
3) a pak zjistíš, že ten tvůj původně "nezajímavej a obyčejnej" praděda, co se narodil/oral/měl děti a umřel, byl syn chalupníka, v 18 letech už bojoval ve válce daleko od domova, někde v Dolomitech, vstoupil do legií, přežil, vrátil se domů, oženil se s nejhezčí holkou, co byla z hájovny, měli dva kluky, chalupu a ona pak dostala tuberu. A tak ten tvůj "jenom z vesnice" praděda prodal kus pole, a další kus pole a zadlužil chalupu, aby byly peníze na doktory a na sanatorium pro tu jeho milovanou Marušku z hájovny. A mezi tím, co Maruška ležela v plicním sanatoriu, tenhle praděda "jen obyčejnej z vesnice" se sám staral o dvě malý děti, chalupu, a jezdil jako forman s koňma do Prahy a vozil lidem různý věci, aby si přivydělal. Pro svoje kluky a pro Marušku. A pak mu Maruška ve 33 letech umřela a on zůstal na chalupě s klukama sám. A pak umřel na tuberu Marušky bratr a praděda si vzal za manželku tuhle ovdovělou švagrovou Andulu i s její malou Haničkou. A nevěděl, že svým klukům přivedl opravdickou zlou macechu z pohádky. A když pak tenhle praděda dostal na stáří sám tuberu a vyléčil se, jeho druhá žena Andula ho vyhnala z domu a tak ho jednou takhle večír tvůj tehdy mladej děda, přivedl k sobě domů k manželce a malý dceři, tvojí mámě, jakože na furt.
4) nebo zjistíš, že jiná tvoje praprababička žila na hromádce s tvým prapradědou anarchistou a byli tak moderní, že již po narození čtvrtého dítěte se teda vzali. V roce 1908 to byl celkem odvaz.
5) nebo zjistíš, že strejda tvýho pradědy byl proslulej místní děvkař/karbaník/alkoholik, co neudržel krejcar, a že všichni jeho sourozenci se museli zavázat svým rodičům, že se o bráchu postarají, aby netrpěly jeho děti. A tenhle prapraprastrejc karbaník se někdy v roce 1920 zdejchnul z Hradových Střímelic a odešel někam do Maďarska, kde měl další děti. Poslední stopa po něm je v Aradu v Rumunsku, odkud se asi v roce 1940 ozvala do Hradových Střímelic jeho dcera Kateřina, kterou si v cizině pořídil.
6) nebo zjistíš, že tvoje chytrá a šikovná prababička z chudý vesničky tamhle někde v Sudetech musela odejít ve 14 letech ze školy a jít pomáhat k zedníkům na stavbu plicního sanatoria, protože její brácha Leopold musel v roce 1914 narukovat do války a doma byly potřeba peníze na to, aby se mohlo Poldíkovi na frontě přilepšovat jídlem.
7) nebo tvůj děda jednou takhle vytáhne ze skříně plastovou krabičku s dopisama z války a ty se díky tomu seznámíš se svým dávno mrtvým praprastrejdou Poldíkem, co padnul v roce 1915 ve válce. A pak zmanipuluješ bráchu a jedeš se do tý vesnice v Polsku, kde Poldík umřel, podívat. A pak zpunktuješ rodinnou výpravu, která tam zanedlouho doveze Poldíkovi pamětní kámen z jeho rodnýho Malonína a hlínu od domku ze Smolný, odkud rukoval. A neustálým meldováním dosáhneš toho, že se na ten květnovej víkendovej výlet do Polska všichni účastníci těší už teď.
8) sedíš takhle večír u sešitu s poznámkama, čteš si, cos vypátral/a o těch svejch zdánlivě "nedůležitejch a obyčejnejch" prapra...a říkáš si, ty kráso, to jsou ale osudy, to si ani nedovedu představit, to bych nedala, takové trable a nepřízeň osudu a oni to přesto přijali všechno, tak jak to bylo, a žili dál, jak nejlíp uměli.
9) a tak tě definitivně přestane zajímat ta "velká" historie králů, císařů atd., protože to se tě až tak netýká a stejně je to už 100x vypátraný a přemeldovaný všude možně. Ale to, co se dělo na vesničce, v chalupě, kde se narodil tvůj pra pra, to je něco, to přece ještě nikdy nikdo nevypátral a nesepsal. Adrenalin zaručen.
10) a tak nelituješ času, energie, námahy, bolavejch zad a očí, a po nocích hrabeš na netu matriky. A když narazíš na předka, kterej je třeba 350 let mrtvej, přečteš nahlas jeho jméno a řekneš o něm ostatním příbuzným. Protože už to nejmíň 300 let nikdo neudělal, a ty tomu prapra... chceš vzdát úctu tím, že ho aspoň takhle připomeneš, protože hroby těch lidí už třeba dávno neexistujou. Prostě dáš svým předkům zpátky jejich jména a vytáhneš je ze zapomnění.
11) ale aspoň víš, že tvoje rodinná historie nezačala tím, že si tě rodiče donesli z porodnice, ale že ta rodina tu byla dávno, staletí před tím a ty ji znáš.
12) je to fuška to najít a dát to všechno do kupy , ale věci, které za něco stojí, něco stojí.
13) na fotce je ten můj inkriminovaný neobyčejně obyčejný praděda Rudolf Urban v den, kdy si vzal svoji Marušku z hájovny. Psal se 29.červenec roku 1923.
Tak jsem se tu veřejně vypsala a můžu jít spát. Howgh!!!
Krásné a mě nezbývá se pod všechno podepsat a souhlasit.
16. března 1939
11. března 2019 v 9:28 | já
80 let !
Je to tak dávno, ůčastníci pomalu mizí. Naše generace ještě má povědomí prožtých oslav 15., 20. a dalších výročí osvobození.
Vlaječky ve školních třídách, před školou, na všech budovách ve městě. Slavnostní zasedání s pionýrskými fanfárami, noviny plné oslavných článků a stále stejných fotografií. Počátky toho všeho započaly před těmi 80-ti lety,
Z nenápadných článků ve starých novinách, které mě ve zralejším věku začaly zajímat, sem se pomalu přenášela do doby, kterou prožívali moji rodiče a jejich vrstevníci.
Počátek toho všeho dokumentují fotografie mladíků při mobilizačních odvodech, fotografie německé vojenské techniky na zdejším náměstí v ony zlé dny okupace. Následují dopisy kamarádů z cizích měst, kam byli odvezeni na nucené práce.
Smutné záběry na věž našeho kostela z něhož právě sundávají zvony pro válečné hospodářství. Smutné období po tzv. heidrichiádě, letadla na obloze letící k Ostravě, jak je vyfotil tatínek při své vycházce na Skalné. Zmizení několika řidovských rodin a konečně před samotným koncem války zatčení bystřických odbojářů. A pak konečně konec, pohřeb vojáků, kteří položili své životy daleko od domova, kvůli nevšímavosti politiků před lety. Slavný pohřeb za ůčasti téměř celého města, které v ty dny drželo po hromadě.
Ano je to 80 let.
Pro ty mladší proto neškodí, celou tu dobu připomenout, zamyslet se a nikdy již nebýt tak důvěřivými, jako naši předci.
Další články
- Tak to chodí 28. února 2019 v 10:45
- Proč zrovna tohle? 9. července 2018 v 12:27
- Krok do známa 8. dubna 2018 v 20:21
- Zase vánoce 25. listopadu 2017 v 18:29
- obrázky 7. září 2017 v 20:52