Nejstrašnější nedůvěra - nedůvěra v sebe!

Suším, sušíš, sušíme

30. srpna 2016 v 16:07 | já |  Moje psaní
Léto je sezona s největším objemem práce v kuchyni. Ať si kdo chce, co chce říká je to tak.
Jenom toho ovoce a zeleniny, co člověk zpracuje jsou tašky. Spížka se nám plní různobarevnými skleničkami v nichž máme pečlivě zpracované jahody, meruňky,třešinky, višně, rybíz, ryngloty, maliny atd. Police se prohýbají pod kompoty, džemy, přesnídávkami, čalamádami, strouhanou zeleninou, různými specialitami, kterých máme každá několik a jež jsme podědily po babičkách atd. Chválíme se jedna druhé, kolik jsme už udělali litrů malinovky, nebo bezové limonády, jak se nám krásně podařila rybízová marmeláda, nebo ta višňová, ta nemá chybu. Okurky se stydlivě koupou v desítkách sklenic, malinkaté, krájené na kolečka i kvašené ve velkém hrnci. Sezona hub, jaká je třeba ta letošní, nám přichystá další hodiny práce, ale ty výsledky, Houby máme rozdušené v desítkách skleniček a pečlivě uložené v mražáku, na půdě se suší několik velkých sít a nám už se sbíhají sliny na všechny dobroty , které z nich budeme chystat. Na mé půdě to v dnešních dnech voní houbovo-koprově. To proto, že tam suším kytici kopru, která trpělivě čeká na den, kdy jej použijeme do krouhaného zelí.
A práce ne a ne mít svůj konec. Na jabloních a hruškách dozrává další "práce", strouhání jablek, kompotování, vaření rosolu, vaření povidel a já už ani nevím co ještě.
Letos jsem si koupila sušičku na ovoce. Přála jsem si ji už někok let. Teď je konečně doma. Spolu s ní přibyla další práce, sušení. plátěné pytlíčky jsou oprané, tak se můžeme pustit do práce.
Co by člověk neuděla pro své drahé, že?
 

Srpen

28. srpna 2016 v 12:29 | já |  Moje psaní
I když ze strnišť občas fučí, horko nás přece jen mučí.
Ten druhý prázdninový měsíc jsem už jako malá neměla moc ráda. To období vždycky rychle uteklo. Na zahradě už byl otrhaný rybíz, jablka a hrušky se zvětšovaly a trnky začínaly mít modravý nádech.
Na Hostýně, kde jsme trávívali celé prázdniny, se blížila hlavní pouť. Všichni krámkaři se pečlivě připravovali. Ze všech koutů bylo slyšet klepání a ťukání, to se vyráběly a rámovaly obrázky na zeď. Každá z kramářek to uměla, uřezalo se sklo aby pasovalo do rámku, ustřihl se popundekl a vložil se na obrázek položený na sklo. Pak se vzaly malé hliníkové trojúhelníčky, které se jedním rožkem zaťukaly do rámku. Pak se zasklené obrázky věšely na háčky pod stropem nebo ukládaly do krabic, proložených vašlem. Po večerech se navlékaly cukrové růžence a že jich bylo! Svazky po tuctech se pak prokládaly hedvábným papírem a rovněž pečlivě ukládaly do lepenkových krabic. Perníková srdíčka se navlékala na hedvábnou nit, nahoře zasukovala a aby se nítě nezašmodrchaly zavázaly se kouskem papírku na uzel. Těch naplněných krabic bylo tolik, že jsme někdy spali doslova obloženi vonícími krabicemi. Plechovky s volně váženými cukrlaty se večer nebo po příjezdu náklaďáku se zbožím, se štosovaly podle druhu. Malé sáčky se lopatičkou plnily a dávaly jeden vedle dtuhého do krabic a pak se vážily, aby měly všechny stejnou váhu i cenu. Chystal se balicí papír, vhodné krabičky se dávaly stranou, aby se mohlo nakoupené zboží poutníkům zabalit.
My děti jsme tohle období milovaly, večer jsme se k pracujícím krámkařkám přidávaly, pomáhaly a hlavně posluchaly s otevřenou pusou, co se povídalo. Sem tam, nám ruka s bonbonem zamířila místo do sáčku, do úst. Tak jsme se mohly dostatečně namlsat.
Po pouti, ještě několik dní, nikoho z nás myšlenka na školu ani nenapadla. Ale najednou bylo 18. srpna svátek sv. Heleny a my si uvědomili, ten neúprosný běh času. Na dveře klepal nový školní rok, ať jsme chtěli nebo ne. Odpoledne se začalo pomaloučku zkracovat - 24. 8. Bartoloměj svatý odpoledne krátí.
A nemít ráda srpen mi zůstalo dodnes, Již od poloviny srpna začínám být nějaká nesvá, i když do školy nemusím. Prostě mám to tak nějak spojeno od dětství.
. -

Krásný a voňavý večer

25. července 2016 v 15:10 | já |  Moje psaní
Na kuchyňském stole leží hromada voňavých a smějících se meruněk. Dostala jsem je od kamarádky, která už má, jak říkala meruňek plné zuby. Zavařovala nepřetržitě dva týdny, míchala džemy a dětské přesnídávky. Když už ji to nebavilo, vzpoměla si na mě a včera večer zabušila na naše okno, neboť zvonek je stále nefunkční. Než jsem stačila vznést jakoukoliv námitku, byla ta tam.
A tak mám dnes provoněnou kuchyni letní vůní meruněk. Oba moji kanáři se po očku dívají co se děje, pejsci s touhou v oku čekají až jim dám něco dobrého líznout. Svůdné meruňky lákají každého , kdo se jen objeví v kuchyni. Polovička, ač diabetik si ukradl tři kousky a potichu je slupl, aby nikdo nevěděl. Nachystané skleničky se lesknou v poledním sluníčku a od kastrolu se line línezná vůně z bublajících meruňěk. Sem tam si namočím lžičku a pak se těším na lízačku, jak se říkalo při vaření povidel.
Podlaha se místy lepí, to jak něco ukápne a pejsci to nestačí olíznout.
Práce se vlekla a když jsem všechno ukončila, bylo pozdní odpoledne. Skleničky vyrovnané do dvou řad, nádobí umyté, podlaha zbavena lepkavé hmoty. Úmorné vedro uspalo všechna zvířátka i drahou polovičku, ve sprše jsem ze sebe spláchla sladkou, lepkavou vrstvu a se zalíbením jsem se podívala na vykonanou práci. Paráda! Dvacet skleniček, sice těch malých, ale i tak je to pěkná.
Pomalu se blíží večer, odpočívám na verandě a neustále mám nos plný opojné, meruňkové vůně. Vůně, kterou z celého léta nejvíce miluji. Na misce leží ještě hromádka ovoce, kterou jsem si nechala na tuto podvečerní chvíli.
Boźské léto, budiž pochváleno, se všemi tvými dobrotami, vůněmi a krásou. Život je přece jenom krásný!!!!
 


Důchodci, ti se maj!

14. července 2016 v 13:48 | já |  Moje psaní
Čas letí jako splašený a já zase zapomínám psát. Událostí je tolik, že člověk pomalu neví, co dřív. Když dříve někdo přede mnou řekl, že v důchodě, je tolik práce, že to nestíhá, nevěřila jsem mu. Blbost, co může takový důchodce mít zapovinnosti. Ráno vstane, posnídá, nakoupí a co dál, popřemýšlí, co si dá k obědu, popř. zda bude dneska vůbec vařit. Po obědě, ať už domácím, nebo přivezeným dovážkovou službou, kávičková pauza, procházka se psem a je večer, televizní uspávanka a den je fuč. No není to pohoda?
Včera jsem se tedy rozhodla, že si takový den udělám. To přece nemůže být takový problém.
Už když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že mě nesnesitelně rozbolela levá kyčel. Pomaloučku jsem se zvedla z postele a koukla na hodiny. Páni! Už je půl osmé, to jsem tomu teda dala. Polovička už měl v kuchyni nachystanou snídani a zabručel něco, jako " no, to je dost, že jdeš", V koupelně jsem uviděla plný koš prádla, proto jsem se odšourala do dolní koupelny, kde je pračka, nacpala prádlo dovnitř a šla jsem snídat. Jak jsem tak seděla padl můj pohled na debilníček, rychle jsem do něj načmárada prací prášek, a další věci, které dochází. Ještě jsem ani nestačila dopít čaj, zvoní telefon,nějaké nesrovnalosti s účtem. No, zabralo to skoro dvacet minut, než jsme to dořešili. Slunce začíná rozpalovat vzduch a moji kanárci dělají pěkný binec. Nemají koupelnu a je jim horko. Vyčistila jsem tedy klec, doplnila ptáčkům i psíkovi vodu. Pohladila jsem Elišku po hlavě a zježily se mi všechny chlupy na těle. Klíště, a jaké velké. Naše Eli je velmi mazaná stará dáma, už z mého pohledu poznala, co se bude odehrávat.Než jsem si vzpoměla. kam jsme dali pinzetu a roztok. Polovička hledá v jedmé skříni já v druhé, nikde nic. Chytila jsem tedy kousek vaty a volám Elišku. Samozřejmě, že bude problém ji chytit. Kvůli vedru jsou všechny dveře otevřené a naše dáma je fuč. Polovička zavelel a po nějakém čase se dáma přišourala milostivě k němu. Chytila jsem nacucané klíště do chomáčku vaty a lehkým pootočením jsem jej vytáhla. Žádná desinfekce se nekonala, neboť pes nabral první kosmickou a opět zmizel někde venku. Nyní nastalo dilema, co s tím nebezpečným hmyzem. Polovička zakázal spláchnutí do WC, jelikož někde četl, že klíšťata umí plavat a mohlo by vylézt a třeba jej použít jako dalšího hostitele. Do odpadkového koše také nesmí, neboť ten je v kuchyni a tady hrozí jeho vylezení ještě akutněji. Než bymyslel co a jak s ním. Vzala jsem vatičku na balkon, dupla na ni a ještě jsem milé klíště upálila. Tu trošku popela jsem sfoukla dolu do trávníku a věc byla vyřešena.
Panečku do už je tolik hodin? půl jedenácté, na objednání jídla z dovozu je pozdě, na vaření moc času taky není, navíc nemám nakoupeno. Tak rychle přemýšlím, co tomu svému miláčkovi nabídnu k jídlu. Je diabetik, tak jíst musí. Nejrychlejší je buřtguláš. Byl uvařen v cukuletu a já letěla do obchodu. Jasně masna má přejímku zboží, tak mě cesta sem čeká ještě jednou. Zuřím a oblíbená slova létají jako blesky při bouřce.
Nádobí, opět do obchodu a když jsem si konečně naporcované a roztříděné maso uložila do mražáku, polila mě náhlá horkost. Prádlo! Vždyť já od rána peru! Tak žádná káva a pohodička, vzhůru na půdu. Než jsem prádlo pověsila uplynula asi půlhodinka. Připravená káva je samozřejmě studená a tak ji do sebe naleju a sedám na chviličku do křesla.
Nestačím si ani vydechnout a ozve se zvonek. Ne, nikoho nechci, chci mít konečně klid!
"Máš tam Janu!", volá polovička a já musím dolu. Holička, kterou jsem si včera pozvala a dnes při tom všem na ni zapoměla, se na mě usmívá a já se snažím o totéž. Sice jsme si trochu babsky pokecaly, ale čas na odpočinek je pryč. Blíží se večeře a konec mého vysněného "odpočinkového" dne. Usínám a ještě než mě ukolébá Hypnos, dávám si předsevzetí, že se nedám a ten pohodový den si stůj, co stůj udělám.
Až se tak stane, dám vám vědět, ano!

Já a moje záliby

12. dubna 2016 v 8:12 | já |  Moje psaní
Mám jich hodně a neustále přibývají. K lásce ke knihám a s ní související touze psát, patří fotografie doplňující mé literární pokusy. Následuje historie jako taková, pátrání po životě předků, potažmo životě v rodném městě. Nedá se říci, že bych se někdy nudila, ale neustále se objevují nové a nové podněty, které se snažím alespoň vyzkoušet. Můj synátor si na mě vymyslel další věc, o níž věděl, že se určitě ujme. Pod stromeček mi naložil knihu antistresových omalovánek, o nichž jsem do té doby neměla ani potuchy. Několik týdnů ležela kniha na nočním stolečku, pak jsem do ní párkrát nahlédla, zjistila, že je to docela zajímavé a dostala jsem chuť na malování. Pastelky se u nás už delší dobu nevyskytují, tak jsem se vydala nějaké nakoupit.
Na net,u po zadání - omalovánky pro dospělé - se objevilo neuvěřitelné množství odkazů. Omalovávání je fenomen a já do něj spadla zcela nepřipravena. Nakoupila jsem několik sad pastelek a začala se výtvarně projevovat. Zpočátku to šlo ztuha, ale opakování je matka dokonalosti, dnes už se za své výtvory nemusím stydět. Přibyl mě jeden obrovský kůň a den se smrskl na malinké kousíčky času, které používám na všechny své koně. Stádo začíná být neovladatelné, potřebovala bych přidat několik hodin ke každému dni, abych nasytila hladovějící záliby.
Už se nedivím, že nic nestíhám, ale nechci se rozloučit s žádnou oblíbernou činností, proto se omlouvám, všem, kdo byli zvyklí na můj denní příspěvek tady na netu. Nelze to splnit, ale budu psát, kdykoliv mi zbude chvilička.




Další články


Kam dál